Osmého června 1967, uprostřed šestidenní války mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, napadly izraelské stíhačky a torpédové čluny americkou zpravodajskou loď USS Liberty ve východním Středomoří. Útok trval zhruba pětadvacet minut, zabil čtyřiatřicet členů posádky a přes sto sedmdesát dalších zranil. Oficiální verze obou vlád zněla, že šlo o tragický omyl — záměnu identity. Jeden z mála žijících svědků, mariňák a ruský lingvista Bryce Lockwood, který útok přežil jako jediný příslušník námořní pěchoty na palubě, po téměř šesti desetiletích líčí, co se podle něj té lodi doopravdy stalo a proč přeživší verzi o omylu nevěří.
Špionážní loď, kterou vybavila NSA
USS Liberty byla přestavěný nákladní parník třídy Victory z druhé světové války. Poté, co dosloužila jako muniční loď za korejské války, ji na počátku 60. let znovu povolala Národní bezpečnostní agentura. Trup byl v nejlepším stavu z celé odstavené flotily, a tak do něj vláda podle Lockwoodova vyprávění nasypala v tehdejších penězích na šestadvacet milionů dolarů a proměnila jej v plovoucí odposlouchávací stanici. Loď dokázala zachytávat prakticky každou používanou frekvenci a nesla jeden z největších mobilních počítačů své doby. S posádkou nabitou lingvisty křižovala u západního pobřeží Afriky, kde nově nezávislé subsaharské státy získávaly nerostné bohatství a kde rostl vliv Sovětského svazu i Kuby.
Jak Washington pomohl Izraeli před válkou
Když se schylovalo k válce mezi Izraelem a sousedy — tehdejší Sjednocenou arabskou republikou v čele s Egyptem, Sýrií a s dílčím vlivem Jordánska a Libye — poslala podle Lockwooda americká administrativa na leteckou základnu ve Španělsku průzkumné stroje F-4. Jejich označení bylo přetřeno, piloti dostali neutrální uniformy i doklady a létali nad izraelskými sousedy. Když v červnu 1967 vypukly boje, měl Izrael díky americkému zpravodajství zmapované rozmístění letadel, tanků i vojáků protivníka.
Rozkaz do východního Středomoří
Po vypuknutí bojů dostala Liberty rozkaz opustit africké vody, doplnit ve Španělsku zásoby a palivo, nabrat další lingvisty a co nejrychleji zamířit do východního Středomoří. Z bezmála tří set členů posádky bylo zhruba sto devadesát zpravodajských specialistů — lingvistů, šifrantů a operátorů odposlechu. Lockwood patřil ke třem ruským lingvistům, jejichž hlavním úkolem bylo zachytávat sovětské průzkumné bombardéry Tu-95 v egyptské Alexandrii. Ty se podle jeho slov po startu přepínaly z egyptštiny do ruštiny — což odhalovalo, že je neřídí Egypťané, ale sovětští vojáci v egyptských uniformách.
Přátelské přelety, pak nečekaná palba
Loď dorazila na místo 7. června. Během toho dne a v časných hodinách 8. června ji několikrát přelétaly izraelské stroje — tak nízko, že posádka rozeznávala piloty a odpočívající námořníci jim mávali. Piloti mávání opětovali. V poledne 8. června proběhla cvičná pohotovost. Kolem druhé hodiny odpolední místního času uslyšel Lockwood ze zadní části lodi ohromný rachot. Pod hostilní palbou nikdy předtím nebyl, ale okamžitě věděl, že jsou v úzkých.
Osm set zásahů, napalm a rušení nouzových frekvencí
Většina zpravodajců, na sto devadesát mužů, byla v nákladních prostorech v přední části lodi. Jediným východem byl úzký strmý žebřík. Loď při každém zásahu zazvonila. Napočítalo se osm set šestadvacet zásahů velkorážní municí z letadel — palbou kanonů, tepelně naváděnými raketami a napalmem po obou bocích. Záchranné čluny i kapitánova bárka byly rozstřílené, takže nezůstal prakticky žádný způsob, jak dostat trosečníky z lodi. Izraelci navíc rušili nouzové frekvence a útočili neoznačenými stroji — obojí je porušením mezinárodního práva. Při pozdějším vyšetřování se izraelská strana hájila tím, že si loď spletli s egyptským plavidlem El Quseir, starým transportérem koní vyzbrojeným jediným dělem. Tvrdili, že je někdo ostřeloval z moře; ve skutečnosti šlo o výbuchy zajaté egyptské munice, kterou Izraelci na pobřeží likvidovali.
Torpédo a boj o přežití pod palubou
Kapitán stačil varovat před torpédovým útokem na pravobok — přesně tam, kde Lockwood pomáhal házet přes palubu plátěné pytle s utajovanými dokumenty. Pak přišel oslepující záblesk a náraz, který ho srazil k zemi. Zásah torpéda podle svědků loď doslova nadzvedl; když dopadla zpět, zůstala v pravoboku zhruba dvanáctimetrová trhlina, kterou se dovnitř valila voda. V polozatopeném prostoru se Lockwood snažil vyprostit zraněné námořníky uvězněné ve zdeformovaných troskách — mimo jiné Joea Lentiniho s roztříštěnou nohou a Davea McFagena, jehož jméno se dozvěděl až po desetiletích. Sám nakonec ztratil vědomí; probral se osamocen s bezvládným námořníkem, uprostřed rozlitého topného oleje z protrženého tanku.
Mayday, po němž palba ustala
Zatímco radisté marně sháněli pomoc, torpédové čluny loď obkroužily a zasypaly ji těžkou kulometnou palbou — napočítalo se přes tři tisíce velkorážních zásahů. Jeden z radistů si podle Lockwooda uvědomil, že v okamžiku, kdy útočníci pálí rakety, nemohou rušit nouzové frekvence, aby si nenarušili navádění střel. V té krátké chvíli se podařilo odeslat volání o pomoc. Jakmile bylo potvrzeno, střelba ustala. Přeživší se snažili spustit nafukovací čluny; podle vyprávění je ale útočníci dál rozstříleli a jeden zřetelně americký člun torpédový člun odvezl. Koluje pověst, že tento vrak i kormidlo z člunu, který vypálil osudné torpédo, skončily jako válečné trofeje v izraelském námořním muzeu.
Vrtulníky s vojáky a podezření na „false flag"
Členové palubní posádky Lockwoodovi popsali, že nad lodí přeletěly dva těžké vrtulníky plné ozbrojených vojáků. Jemu i mnoha dalším přeživším to potvrdilo podezření, že cílem bylo loď potopit a nenechat naživu svědky. Sami sebe označují za oběti operace pod cizí vlajkou, kterou měl krýt jejich vlastní stát. Prezident Lyndon Johnson byl podle Lockwooda vůči Izraeli velmi vstřícný — na rozdíl od svého předchůdce Johna F. Kennedyho, který volal po návratu části palestinských uprchlíků vyhnaných při vzniku Izraele do jejich domovů. Tím, že Kongres ani prezident na útok nijak nereagovali, podle Lockwooda Izrael pochopil, že si může dovolit cokoli.
Odvolané americké letouny a rozkaz z Bílého domu
Klíčovou epizodu předal Lockwoodovi zpravodajský důstojník lodi David Lewis, kterého po útoku pozval velitel svazu, admirál Lawrence „Larry" Geis. Z letadlové lodi USS Saratoga prý vzlétly stroje na pomoc Liberty — nesly však jaderné zbraně, a ministr obrany Robert McNamara je nechal vrátit. Znovu vyslané konvenční letouny opět stáhli. Když admirál žádal potvrzení od vyšší autority, ozval se podle tohoto svědectví přímo prezident: letadla se mají vrátit, protože nedovolí, aby jeho spojenci byli přivedeni do rozpaků. Jak ale mohl Bílý dům vědět, kdo na loď útočí, když šlo o neoznačené stroje? Lockwood v té souvislosti jmenuje Jamese Jesuse Angletona, tehdejšího vysoce postaveného muže americké kontrarozvědky, kterého přeživší spojují s vazbami na izraelskou stranu.
Čtyřiatřicet mrtvých
Při útoku zahynulo čtyřiatřicet Američanů. Mezi nimi jeden civilista, arabský lingvista Národní bezpečnostní agentury Allen Blue, a dva mariňáci — arabští lingvisté seržant Jack Raper a desátník Eddie Rehmeyer. Zbývajících jednatřicet byli námořníci, převážně lingvisté a operátoři odposlechu. Zraněných bylo přes sto sedmdesát, přiznaných vyznamenání Purpurové srdce ovšem podstatně méně; někteří ranění je podle Lockwooda nedostali nikdy — včetně mužů, kteří si střepiny z těla vytáhli sami a ránu si ošetřili.
Vlajka, kterou nešlo přehlédnout
Verze o záměně identity podle Lockwooda neobstojí. Torpédové čluny byly dost blízko, aby viděly americkou vlajku. Když byla první vlajka sestřelena, vytáhl signalista největší, takzvanou sváteční vlajku o rozměrech přes metr a půl krát dva a půl metru; i tu prostřílely střepiny, ale za slušného větru byla dobře viditelná. Egyptské lodě jsou navíc černé s arabským označením, americké šedé s anglickými znaky; Liberty nesla označení GTR-5, tedy plavidlo pro technický průzkum — nebojovou loď, na kterou je střelba porušením mezinárodního práva. Tvrdit, že si piloti spletli šedou loď s černou, by podle Lockwooda znamenalo prohlásit je za barvoslepé. A rušení nouzových frekvencí ani ostřelování záchranných člunů se omylem stát nedá — to vyžaduje znalost cíle.
Rozkaz mlčet a hromadný hrob v Arlingtonu
Krátce po útoku dostal Lockwood v maltském přístavu, kde loď opravovali, k přespání kajutu, v jejímž rohu stála bedna označená jako neidentifikované lidské ostatky — pozůstatky mužů, kteří pod ním sloužili. To, co z nich zbylo, je dnes pohřbeno v hromadném hrobě na Arlingtonském národním hřbitově. Přeživším bylo ve zpravodajské službě nařízeno o věci mlčet; za Lockwoodem přicestoval až z Washingtonu důstojník justiční služby s papírem k podpisu. O útoku se tak léta hovořilo jen v zabezpečených prostorech. Doma se z něj Lockwood budil s křikem a jeho žena dlouho netušila, co se mu stalo — o svém působení na Liberty jí nesměl říct.
Nešlo o omyl a co by měl udělat Kongres
Obhajobě, že Izrael nevěděl, že jde o americkou loď, a že každý, kdo tvrdí opak, je antisemita, Lockwood oponuje: kdokoli, kdo něco ví o mezinárodním rozeznávání lodí na moři, musí dojít k opačnému závěru. David Lewis prý ještě před smrtí v jednom rozhovoru řekl, že pokud šlo o útok, byl to nejlépe naplánovaný útok — cílená munice i tepelně naváděné střely mířené na vysílací antény musely být připraveny předem. Lockwood zasazuje starou kauzu do současnosti: Spojené státy dodávají zbraně, Gaza leží v troskách, statisíce mrtvých a miliony lidí bez domova v Gaze i v jižním Libanonu, a americká pomoc Izraeli činí 3,8 miliardy dolarů ročně. Připomíná i historku, podle níž tehdejší představitel proizraelské lobby Steven Rosen prohlásil novináři Jeffreymu Goldbergovi, že během čtyřiadvaceti hodin sežene na ubrousek podpisy sedmdesáti senátorů. Poslanec Thomas Massie, který ve sněmovně přednesl projev o USS Liberty a vyzval Kongres k činu, podle Lockwooda následně čelil milionům dolarů vrženým proti jeho kampani. Sám přeživší si přeje jediné: otevřené vyšetřování, dokud jsou svědci naživu, aby veřejnost mohla posoudit fakta sama.
Závěr
Po téměř šesti desetiletích zůstává útok na USS Liberty jednou z nejméně vyšetřených epizod poválečné americké historie. Svědectví posledních žijících členů posádky staví proti oficiální verzi o omylu řadu konkrétních detailů — od neoznačených letadel a rušených nouzových frekvencí až po ostřelované záchranné čluny. Ať už jim člověk uvěří v každém bodě, nebo ne, otázka, proč stát nikdy plně nevyšetřil útok na vlastní loď, zůstává otevřená.
