Lídr kanadské konzervativní opozice Pierre Poilievre absolvoval téměř dvouhodinový rozhovor s britským podnikatelem a podcasterem Stevem Bartlettem. Poilievre v něm rozebírá vše od obchodní války USA a Kanady přes íránský jaderný program až po propad střední třídy v celém západním světě. Jeho diagnóza je stejná všude: vlády selhaly, přidělují bohatství nahoru místo dolů a jedinou cestou ven je svobodný trh s malým státem.
Kanada se 51. státem nestane — ale tarify bolí
Donald Trump opakovaně prohlásil, že by se Kanada měla stát 51. státem USA. Poilievre to odmítá jako nepřijatelné, ačkoliv zdůrazňuje, že Kanaďané a Američané jsou přátelé a spojenci od dob, kdy ani jedna ze zemí ještě neexistovala jako suverénní stát. „Nejsilnější armáda na světě říká, že si chce vzít vaši zemi — ano, můžete se smát, ale na chvilku jste váhali," říká Poilievre, a přiznává, že i on sám musel na okamžik přemýšlet, zda to myslí vážně.
Kanadský problém není principiální, ale strategický: Kanada se příliš dlouho spoléhala na americký trh a zanedbávala diverzifikaci svého obchodu. Poilievre chce otevřít nové obchodní koridory s Velkou Británií, Austrálií, Novým Zélandem a dalšími demokratickými státy. Tarify, které Trump uvalil na kanadský ocel, hliník a zboží, označuje za chybu — ale ne jako důvod ke konfrontaci, nýbrž jako páku k vyjednávání.
Kanadská ropa jako geopolitická zbraň
Poilievre přichází s neobvyklým argumentem: Kanada disponuje čtvrtými největšími zásobami ropy na světě, hned za Venezuelou, Saudskou Arábií a Íránem. Všechny tři státy jsou v různé míře v konfliktu se Spojenými státy. Kanada je jediný z velké pětky, který je americkým přítelem a sousedem. „Proč by Amerika chtěla nakupovat ropu od Venezuely, Íránu nebo Iráku, když má přítele v sousedství s obrovskými zásobami připravenými k těžbě?" ptá se Poilievre.
Kanadský problém je procesní: přísné ekologické regulace a byrokratické překážky brání dostat ropu k moři a prodat ji za světové ceny. Poilievre chce tyto překážky odstranit, zpřístupnit suroviny světovým trhům a zároveň využít energie a strategických nerostů jako vyjednávací páku vůči Washingtonu. Tato nabídka — strategické suroviny výměnou za beztarifní obchod — je základem jeho zahraniční politiky.
Írán: jaderný program musí být zastaven
Írán je dle Poilievra největším státním sponzorem terorismu na světě a jeho touha po jaderné zbrani nepochybná. „Írán obohacuje uran na 60 procent — tolik nepotřebujete pro jaderné elektrárny. Jedinou možnou příčinou je vývoj zbraně," říká. Kanadský postoj je jasný: jakýkoli vojenský zásah, který zabrání Íránu získat jaderné kapacity, je nutný pro světový mír.
Na otázku, zda podporoval americké bombardování íránských jaderných objektů, Poilievre odpovídá kladně — s tím, že útok musel přesně cílit na jaderná zařízení, aby znemožnil výrobu zbraní a co nejvíce oslabil režim. Zdůrazňuje, že na rozdíl od Severní Koreje íránský režim věří ve slib posmrtné odměny za džihád a nereaguje na odstrašení stejně. „Nukleárně vyzbrojený Írán by byl katastrofou pro okolní státy i pro celý svět," uzavírá.
Zároveň vyjadřuje naději, že oslabení režimu umožní perské diaspoře — které je v Kanadě početná a hrdě proíránská v kulturním, ne politickém smyslu — získat zpět kontrolu nad vlastní zemí. Uvnitř Íránu je podpora pro ajatolláhy minimální.
Adam Smith a záhada svobodného trhu
Poilievre je jedním z mála anglosaských politiků, kteří na rozhovorech citují nejen Bohatství národů, ale i méně známou Smithovu Teorii mravních citů. Vysvětluje, proč libertariánská pravice Smithe většinou nesprávně čte: Smithova teorie samozájmu nefunguje bez teorie mravních citů, která popisuje empatii jako druhou přirozenou sílu. Lidé se cítí dobře, když se daří druhým — proto existuje charita, proto sousedé pomáhají přátelům.
Z tohoto základu vyvozuje Poilievre politický závěr: socialismus selhává ne proto, že by byl příliš altruistický, ale proto, že špatně chápe lidskou přirozenost. Socialistický stát předpokládá, že byrokracie jsou andělé — ale absolutní moc korumpuje absolutně. Vláda proto musí být malá, decentralizovaná a omezená na to, co jednotlivci opravdu nemohou zajistit sami.
Proč chudnou dělnické třídy na celém Západě
Kanada patřila k pěti nejšťastnějším zemím světa. Dnes je na 18. místě. Kanada bývala druhou nejbohatší zemí G7 — dnes je nejchudší. Tato čísla Poilievre uvádí jako diagnostiku selhání vlády za posledních deset let. Příčina je v jeho výkladu prostá a opakuje se napříč celým Západem: vlády zdvojily peněžní zásobu, zatímco výroba bydlení, potravin a energie stagnovala.
Výsledkem je Cantillonův efekt — nové peníze vstupují do ekonomiky přes vládní dluhopisy, nejprve prospívají těm, kdo jsou napojeni na finanční systém, a teprve po mnoha letech v oslabené formě doputují k pracující třídě. „Vlády nejenže přerozdělují bohatství od bohatých k chudým — dělají pravý opak. Aktivně přerozdělují bohatství od pracující třídy k velmi bohatým," říká Poilievre. Jako ilustraci uvádí regulaci stavebnictví: Kanada má na osobu druhou největší zásobu půdy ze zemí G7, přesto staví nejméně bytů na obyvatele. Příčinou jsou povolení, daně, ekologické poplatky a byrokracie, která tvoří větší část nákladů rodinného domu než samotní řemeslníci.
Singapur jako srovnávací etalon
Poilievre vyzývá lídry Kanady i Velké Británie, aby studovali případ Singapuru: bažinatý ostrůvek bez surovin, bez strategické polohy, bez přirozeného bohatství — a přesto dnes jedna z nejbohatších zemí světa na osobu, která překonala Kanadu, Velkou Británii i Spojené státy v HDP na obyvatele. Řešení? Nulové překážky pro podnikání, nízké daně, malý stát, žádné průmyslové subvence.
Oproti tomu Německo jako varovný příklad: zavřelo jaderné elektrárny, vyhnalo fosilní paliva z energetiky dotacemi na větrné a solární elektrárny — a skončilo zpátky u spalování uhlí. Průmyslová pracovní místa odešla do zahraničí. Pracující třídy přišly o práci, bohatí dostali dotace na solár.
Imigrace: kanadský model jako vzor i jako varování
Poilievre odmítá, že by byl přistěhovalectví obecně nepřátelský — jeho žena je uprchlice z Venezuely. Kanadský bodový systém přistěhovalectví byl po desetiletí vzorem pro celý svět, obdivovaný demokraty i republikány v USA. Vše se změnilo po roce 2021, kdy Justin Trudeau masivně rozvolnil pracovní víza pod tlakem průmyslu a developerů — kteří tím tlačili dolů mzdy a udržovali přelidněné nájemní trhy.
Výsledkem jsou přeplněné nemocnice, bydlení mimo dosah středních vrstev a mladí lidé bez práce. Poilievre chce vrátit systém k meritu: pouze tolik přistěhovalců, kolik ekonomika a infrastruktura dokáže absorbovat. Zvláštní případ vidí v zahraničních lékařích — Kanada má 20 tisíc imigrantských lékařů, kteří nesmějí pracovat ve svém oboru kvůli devátiletému recertifikačnímu procesu. Řešení? Nahradit ho testem znalostí.
Umělá inteligence a zánik vstupních pracovních míst
Poilievre připouští, že AI je jiná než předchozí technologické revoluce — ne svou podstatou, ale rychlostí adopce. Nejde jen o to, že stroje nahrazují fyzickou práci; tentokrát jsou nahrazeny kognitivní funkce. Vstupní pracovní místa — juniorní analytici, překladatelé, copywriters — mizí nejrychleji. Steve Bartlett přiznává, že přestal najímat absolventy a místo toho zaměstnává jednoho seniora s rozsáhlou znalostí AI.
Poilievrova reakce je ideologicky konzistentní: snížení nákladů plynoucí z AI musí být předáno pracující třídě ve formě nižších cen, ne inflováno vládními výdaji pryč. Pokud vláda bude tisknout peníze, aby kompenzovala ztrátu pracovních míst, výsledek bude stejný jako vždy — bohatí získají nové stroje, chudí dostanou inflaci.
Čína a Thukydidesova past
Na otázku, zda je Čína největší hrozbou pro západní způsob života, Poilievre cituje Thukydidesovu past: z 20 historických příkladů střetu etablované velmoci s nástupcující supervelmocí 16 skončilo válkou. Profesor Graham Allison ukázal, že válka není nevyhnutelná — ale vyžaduje vědomé kroky obou stran. Poilievre doufá, že Čína zvolí obchod a spolupráci před expanzí a invazí Tchaj-wanu.
Varuje však před tím, co označuje jako již probíhající ekonomickou válku: USA omezují čínský přístup k technologiím, Čína infiltruje kritickou infrastrukturu, Rusko, Kuba, Írán a Venezuela jsou de facto čínskou periferií v geopolitické hře. Kanada proto musí budovat vlastní vojenské kapacity — zejména v Arktidě, kde obrovské nárokovené území zůstává nedostatečně bráněno.
Závěr
Rozhovor se Stevem Bartlettem je neobvyklý tím, že kanadský politik mluví ke globálnímu publiku o jevech, které přesahují hranice jedné země. Bytová krize, propad střední třídy, imigrační chaotismus a vládní přerozdělování směrem nahoru — to jsou problémy, které Poilievre popisuje jako strukturální selhání celého Západu. Jeho lék — svobodný trh, malý stát, rychlé stavební povolení, merit-based imigrace — je konzistentní liberálně-konzervativní agenda. Zda ji dokáže prosadit jako budoucí kanadský premiér, ukáží volby, které mohou přijít dříve, než mnohý odhaduje.
