Dvě témata, která spolu na první pohled nesouvisejí, a přesto obě vypovídají o tom, kde si společnost vede hranice. Stát vystrojí pohřeb s vojenskou asistencí člověku, který si celý život dělal z autorit legraci. A na africkém pobřeží naproti evropské pevnině se odehraje nápor na výspu Španělska, po kterém i vlády, jež pět let mluvily o humanitární povinnosti, píší velmi jiné věty. Panelová debata čtyř komentátorů obojí probrala v jednom bloku.
Rebel, kterého pohřbívá stát
Páteční poslední rozloučení s Milanem Knížákem proběhne se státními poctami. Panel na tom nachází hlavní paradox celé věci: nejradikálnější postava české antikultury dostane na závěr od státu vlajku a čestné salvy. Odmítavý tón v debatě nezazněl — spíš uznání, že stát je zjevně schopen vstřebat i postoje, které kdysi mířily proti němu. Padla i poznámka nad tím, jak dlouhá doba u nás dělí úmrtí od pohřbu ve srovnání s jinými kulturami.
Aktual, atentát na kulturu a kapela, proti níž byli Plastici kavárna
Nejsilnější část Knížákova životopisu je podle debaty jeho mládí. Když komunistický režim připravoval proces s Plastic People a potřeboval veřejnosti vysvětlit, proč zatýká, natočil propagandistický dokument Atentát na kulturu — název si přitom vypůjčil od písně Milana Knížáka. A když do něj sháněl záběry, které obyčejného diváka spolehlivě pobouří, nesáhl po Plasticích, ale právě po Knížákovi.
Jeho kapela Aktual byla tvrdší poloha téhož podhoubí; sám Knížák prý o Plastic People mluvil jako o kavárenské skupince pro měkkoty. Koncertů odehrála hrstka, žádný z nich nebyl dokončen, nahrávky vyšly až v devadesátých letech. Hrát pořádně neuměl skoro nikdo a kapelník to držel tvrdou rukou — vzpomínky přímých účastníků se v tom shodují.
Totální ego, které v soukromí umělo být laskavé
V debatě padla charakteristika, kterou o Knížákovi razili pamětníci z počátku devadesátých let: nejsilnější šestnáctka na Pasece. Tedy totální ego, proti kterému byl i Ivan Martin Jirous slabší pivo. Kdo s ním byl v jedné místnosti, věděl, kdo je vůdce.
Zároveň zaznělo, že tohle byla poloha veřejná. V soukromí ho i odpůrci popisují jako nesmírně milého a laskavého člověka, který si nepotřeboval rozházet vztahy, když k tomu neměl důvod. Vzpomínky z uměleckých kruhů, které po jeho smrti zazněly, byly převážně vlídné — provokaci mu lidé dodatečně přiznávají smysl. Nechyběli ovšem ani ti, kdo mu nemohli přijít na jméno a měli k tomu své důvody; jako příklady padla jména Jiřího Davida a Davida Černého. Knížák se navíc rád soudil a vulgarity na svou adresu dával k soudu, což v rámci konceptuálního umění působilo dost nepatřičně.
Největším artefaktem byl on sám
Na otázku, co po Knížákovi zůstalo jako hmotný umělecký artefakt, přišla odpověď, že největším artefaktem byl on sám a celý jeho život. Přesto se konkrétní věci našly: náušnice z kartáčků na zuby, které o řadu let předběhly punkovou módu, a podobné readymady. Malovat by mu asi nešlo a taky to nedělal — jeho poloha byly ostré hrany a vlastní design.
Zazněla i vzpomínka na návštěvu v jeho bytě, který si celý vybavil svými výtvory. Stůl byl nakloněný, židle měly hrany, sedět se na tom nedalo. Byly to ale kusy od Milana Knížáka, ideální pro určitý druh snobismu. Otázka, jestli to přežije, zůstala v debatě otevřená; jistotou je jen zastoupení ve sbírkách Národní galerie a v německých sbírkách moderního umění.
Fluxus a okno na Západ v době, kdy informace byly vzácnost
Do zahraničních sbírek se Knížák dostal díky Fluxu. Do Ameriky se mu podařilo vycestovat v polovině šedesátých let a potkal se tam s klasiky happeningu. Fluxus byl podle debaty něco jako surrealismus šedesátých let — umělecká sekta s představou, že přetvoří svět uměleckou provokací. A potřebovala někoho na Východě: kluka, který umí anglicky a je pro ni použitelný. Tuhle roli hrál Knížák slušně.
Praktický dopad byl větší, než se dnes zdá. Do příchodu internetu byla zásadní věc vůbec se dostat k věcem — k textům, katalogům, časopisům. Kdo se k nim nedostal, nevěděl nic. Vědělo se přitom, že Milan Knížák má na Novém Světě zahraniční časopisy, takže kdo se zajímal o současné výtvarné umění, měl v něm spojku. To je jeho nepochybná role. V sedmdesátých a osmdesátých letech už o něm bylo v Čechách slyšet méně, protože pravidelně jezdil na stipendia především do Německa. Kolem té výjimečné možnosti cestovat se podle debaty vznášejí konspirační teorie o jakési dohodě s režimem — nic doloženého ovšem řečeno nebylo.
Země, kde má rebel státní pohřeb
Nejsilnější pointu celého bloku vyslovil účastník, který se sám označil za externího pozorovatele: Česká republika je země, kde Milan Knížák dostane pohřeb se státními poctami a kde se z undergroundového vydavatele Františka Stárka Čuňase stal důstojník tajné služby. To je zvláštnost, které by si Češi měli vážit — až tihle lidé odejdou, země o kus své exotičnosti přijde.
Knížák je zároveň jednou z postav té doby, kterou si Západ o Česku po roce 1989 vyprávěl — vedle obrázku Franka Zappy dělajícího rozhovor s Egonem Bondym nebo hradních uniforem od Teodora Pištěka. Zapsal se tím, že šel obnovovat instituce, konkrétně Akademii výtvarných umění, a stopa po něm tam podle debaty zůstala. Nebylo to zadarmo: vyhazoval i schopné lidi, protože nejsilnější ego nesneslo v jedné budově jiná silná ega.
Odtud vede cesta i k jeho spojenectví s Václavem Klausem. V debatě zaznělo bez odsudku — kamarádili se, do toho nikomu nic není. Racionální jádro to ale mělo: nejvýraznější osobnosti tehdejší veřejné scény byly dvě, Václav Klaus a Václav Havel, a Knížák věděl, že lepší spojenec bude první z nich. S Havlem, který měl na prosazení sebe sama úplně jinou a podstatně slušnější strategii, šel naopak do střetu.
Ceuta vrátila do hry debatu, kterou Evropa pět let odsouvala
Druhý blok otevřel nápor migrantů na španělskou Ceutu. Paralela s Polskem roku 2021 se nabízí sama: i tehdy šlo o tlak na hranici, i tehdy vznikl film s jednoznačným ideologickým poselstvím — snímek Agnieszky Hollandové o běloruské hranici v debatě dostal uznání za řemeslo, ale i nálepku poplatnosti duchu doby. Jádrem sporu je dogma, které Evropa podle panelu léta akceptovala: že právo jednotlivce na blahobyt stojí výš než územní práva suverénního státu. Polsko v roce 2021 jako první otevřeně řeklo, že se bude držet starého přístupu a lidi fyzicky přes hranici nepustí. Následovaly záběry vytlačování a vodních děl — a evropské pranýřování.
Právě proto je podle debaty poučné, co se děje teď. Pedro Sánchez, jedna z tváří globální levice, deklaruje, že Španělsko bude bránit svrchovanost svého území, a posílá na hranici armádu — byť postfaktum. Diskurz je v podstatě týž jako u polských konzervativců před pěti lety. A reakce zbytku Evropy je ještě výmluvnější: 22 z 27 unijních vlád podepsalo dopis kritizující Španělsko za příliš mírnou migrační politiku. Podobným směrem míří i sílící tlak vlád proti Evropskému soudu pro lidská práva jako jednomu ze zdrojů čistě humanitárního čtení migrace — do boje, který vedou Dánsko a Itálie, se přidala řada dalších zemí včetně Česka.
Migrace jako hybridní nástroj
Podobnost s Běloruskem je podle debaty především ve využití migrace jako hybridního nástroje politického působení. Minsk tehdy společně s Moskvou organizoval nápor na polskou hranici proto, že chtěl destabilizovat zemi, která měla za pár měsíců sehrát klíčovou roli při invazi na Ukrajinu. Destabilizovat Polsko znamenalo připravovat si půdu.
U marocké krize takhle jednoznačná odpověď nezazněla — faktorů je celá řada a jednoznačné určení viníka v debatě nepadlo. Jeden z faktorů je španělská migrační politika sama: opakované deklarace, že Španělsko po splnění podmínek migranty legalizuje, jimiž se Madrid v posledních měsících výrazně vymezil vůči zbytku Evropské unie.
Západní Sahara, plyn a trojúhelník Maroko – Alžírsko – Španělsko
Druhá vrstva je regionální. Západní Sahara je bývalá španělská kolonie, kterou Maroko zhruba půl století okupuje a usiluje o legalizaci toho stavu. Hybridní útok pomocí migrace na Ceutu není novinkou — poprvé k němu došlo v souvislosti právě se západní Saharou, když Španělé přijali na léčení jednoho z vůdců povstalecké Fronty Polisario. Od roku 2022 pak Španělsko otočilo a dělalo vstřícné kroky vůči Maroku.
Aktuální operace přišla zhruba týden až čtrnáct dní poté, co Pedro Sánchez navštívil Alžírsko a znovu otevřel vztahy s ním. Maroko a Alžírsko jsou v regionu rivalové a Alžírsko je hlavním podporovatelem Fronty Polisario, která bojuje za nezávislost západní Sahary. A aby toho nebylo málo, španělské sbližování s Alžírskem nepohání láska, ale plyn: Alžírsko je největším dodavatelem v regionu, zatímco Maroko investuje velké prostředky do plynovodu z Nigérie přes své území do Evropy. Puzzle je podle debaty hodně složité.
Kdo za to může a co je vlastně hybridní válka
Nad tím, jak zjednodušená a evropocentrická je česká diskuse, se panel spíš pobavil. Na sociálních sítích se objevilo vážně míněné vysvětlení, že za všechno může Rusko — aniž by autor vzal v potaz, že Maroko je dlouhodobě jedním z nejbližších spojenců Spojených států a Izraele v severní Africe. Globální jih čte totéž zrcadlově a mluví o americko-izraelské operaci proti Španělsku, které se podle tohoto výkladu momentálně nehodí Donaldu Trumpovi.
Zaznělo i varování před rozmělňováním pojmu hybridní válka. Na bělorusko-polské hranici byla jeho podstatnou komponentou skutečnost, že organizátoři věděli, jaké politické problémy tím v Evropské unii vyvolají: nejen ty klasické z příchodu migrantů, ale hlavně to, že Polsko bude chtít hranici zavřít, bude vytlačovat a bude za to kritizováno promigračními skupinami v západní Evropě. Že jde o dvojí metr, ilustruje srovnání: s Maďarskem podle debaty stále běží řízení pro porušení unijní směrnice o udělování azylu, zatímco Španělsko během jednoho dne přimělo část příchozích k návratu tím, že jim dalo jasně najevo, že nedostanou najíst ani napít, natož azyl.
Schengen funguje za dobrého počasí
Když se Schengen vyjednával, zaznívala kritika, že je typickou evropskou institucí, která funguje za dobrého počasí — podobně jako euro. Nestát na hranicích je skvělá věc, jenže zůstaly dva nevyzkoušené prvky. Prvním je, že povinnost hlídat vnější hranice se fakticky přesouvá na země, které je mají; jestli je to odpovědnost celku, nebo jednotlivých států, se nikdy pořádně nedořešilo.
Druhým je občanství. Členské státy udělují občanství i trvalý pobyt samy, některé je fakticky prodávají — v debatě padl příklad pasu prodaného finančníkovi z okruhu íránského vedení. Také Irsko dlouho občanství prodávalo a systém reformovalo až poté, co ho získal Viktor Kožený. Pointa je jednoduchá: kdokoli takto získá občanství jedné země, stává se spoluobčanem všech ostatních. Totéž platí o lidech, které nakonec legalizuje Španělsko. Tyhle věci jsou v základech Schengenu i společného evropského občanství nedořešené a dořešují se za pochodu a špatně.
Soudy, pushbacky a lidé, na které se hledí jako na trosečníky
Vytlačování lidí z území bez možnosti podat žádost o azyl řeší evropské soudy dodnes — řízení proti Polsku běží, rozsudek měl padnout letos na jaře, ale zatím nepadl a čeká se na něj. Klíčovou roli sehrál soud i ve španělském případě: nejvyšší soudní instance podle debaty stanovila zvláštní podmínku, že na ty, kdo připlují po moři, nelze vytlačení bez azylového řízení použít. Panel zároveň otevřeně přiznal, že se objevují výklady, podle nichž je tohle čtení dezinterpretace, a že si to bude potřeba ještě ověřit.
Jedno možné vysvětlení je, že se na takové lidi hledí jako na trosečníky, kteří požívají zvláštní ochrany. Konkrétně v Ceutě se to podle debaty zvrhlo v karikaturu, protože stačilo obeplout pár metrů vlnolamu. Cenu ale zaplatily desítky utonulých — v debatě padlo číslo kolem sedmdesáti, s výhradou, že přesný počet nikdo z panelu potvrzený nemá. Mnozí z těch, kdo se na cestu vydají, neumějí plavat, a jde-li o statisíce lidí, někdo se vždycky utopí.
Latinská Amerika a věty, které se dnes říkají jinak, než se myslí
Španělsko je v jedné věci specifické: velkou část příchozích tvoří lidé z Latinské Ameriky, tedy často potomci Španělů, kteří tam před dvěma sty lety odešli. Kulturní rozdíl je minimální a není důvod dívat se na Argentince nebo Uruguayce jako na cizí prvek. To je ale jen jedna strana mince — druhou je podle debaty to, že žebříčku kriminality ve Španělsku vévodí Kolumbijci a s nimi narkomafie.
Čertovo kopyto celé věci panel pojmenoval nahlas: na lidskou rasu se má hledět jednotně, jenže rozdíly mezi skupinami reálně existují. Připomněl v té souvislosti známý výrok Helmuta Schmidta z devadesátých let — migrace ano, ale musíme rozlišovat: lidé z Česka, Polska nebo Ukrajiny se v Německu integrují snadno, z Afriky a Asie to jde velmi těžko. Řekla to ikona demokratického Německa.
Dnes se podle debaty mluví hlavně tak, jak se od kohokoli očekává. Stačí naznačit, že by mohl být problém s islámem, a přijde odpověď, že jsou to přece lidé — a člověk je v tu chvíli bezbranný, protože prý dehumanizuje. Přitom je celá věc opravdu složitá a citlivá, protože si nikdo nepřeje, aby kdokoli trpěl.
Hrad bez stranického razítka
Na závěr přišla nová strategie, kterou pro blížící se prezidentskou volbu formuloval ministr zahraničí Petr Macinka: aby se společnost dál nerozdělovala, neměla by vládní koalice stavět vlastního kandidáta a hlava státu by měla vzejít z občanské společnosti, protože si to vyžaduje povaha přímé volby. Kdo koho v českém systému volí, jmenuje a odvolává, ukazuje přehledová mapa moci v Ústavě.
Debatu zaujalo i chování bývalého premiéra Petra Fialy, který poskytuje rozhovory spřízněným médiím. Logika by velela jednoduchou věc: prohraješ volby, dáš funkci k dispozici, neusiluješ o znovuzvolení, odcházíš do politického důchodu. To on se evidentně nechystá. A na obzoru zatím stojí konstatování, že prezident Petr Pavel v tuto chvíli pořád vypadá jako favorit.
Co z toho plyne
Obě velká témata debaty spojuje jedna věc: posun toho, co se smí říkat nahlas. U Knížáka to znamená stát, který dnes vystrojí státní pohřeb muži, jehož si kdysi vybral jako odstrašující příklad. U Ceuty vlády, které pět let po polské zkušenosti používají skoro stejný slovník jako tehdejší terč evropské kritiky. Dogma o právu na blahobyt nad právy států podle panelu nepadlo, ale zjevně se nalomilo.
