Sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, historicky první konání na půdě České republiky, vyvolává ostrou politickou debatu. Spolek, který dlouhodobě zpochybňuje základní právní normy přijaté v roce 1945 a systematicky vyžaduje přehodnocení poválečného uspořádání, přijal pozvání místních skupin a přijede do Brna demonstrovat svou sílu v tom, co sám označuje za „bývalou vlast". Petr Drulák, předseda spolku Svatopluk, považuje tuto akci za namířenou přímo proti českým státním zájmům.
Paradox sněmovní deklarace
Poslanecká sněmovna přijala deklaraci odsuzující konání sjezdu, a to převážně hlasy vládních stran — příznivci takzvané pětikoaliční opozice sálu opustili a odmítli se k hlasování připojit. Drulák vítá, že prohlášení vůbec vzniklo, zároveň však upozorňuje na zjevný paradox: ty samé strany, které deklaraci v zákonodárném sboru prosadily, jsou i součástí vlády a z té žádný výraznější signál nepřišel. Výzva k tomu, aby se sjezd vůbec nekonal, z exekutivy nezazněla, a to Drulák označuje za promarněnou příležitost.
Landsmanšaft podle něj přijíždí s vědomím, že má vítr v zádech — za sebou má podporu části české kulturní scény i pozvání od místních iniciativ, které ztotožňují sudetské Němce s evropskou integrací. Argument, že pořádání sjezdu je dokladem demokratické vyspělosti, Drulák odmítá jako vymyšlený. Demokratičtějším signálem by naopak bylo jasně říci, že skupina, jež zpochybňuje stavební kameny české státnosti, do Brna vítána není. Uspořádání sjezdu poškodí česko-německé vztahy, které dosud nebyly v špatném stavu a fungovaly na základě nepsané dohody o neotevírání otázek minulosti — závazku z konce 90. let, jehož landsmanšaft nyní veřejně popírá.
Zda se mají do situace vkládat evropské instituce, Drulák odmítá: záležitost je primárně bilaterální, Brusel by nepomohl, a sebevědomý národ by si ji měl umět obhájit sám. Zapojení třetích stran přichází v úvahu jen tehdy, kdyby z německé strany došlo k eskalaci.
Čína: pragmatismus jako základ vztahů
Přivítání americké delegace v Pekingu Drulák čte jako odraz vztahu, v němž USA a Čína jsou zároveň rivaly i partnery. Washington se snaží čínský vliv po světě systematicky rozkládat, ale zároveň si je vědom, že přímá ekonomická válka by způsobila obrovské ztráty na obou stranách — a Trump, jehož agenda je momentálně zaneprázdněna i situací v Íránu, si toto eskalační riziko nemůže dovolit. Číňané přistupují k věci pragmaticky: dokud se bilaterální vztah vyplácí, nebudou jej záměrně hrotit. Obě mocnosti tedy mají zájem na funkčním, byť konkurenčním soužití.
Pro Českou republiku je Čína jako druhá největší ekonomika světa s rostoucí geopolitickou přítomností partnerem, od něhož se nelze jednoduše odříznout — alternativa v poměru cena/kvalita neexistuje a zbytek světa to potvrzuje svým chováním. Problémy čínské ekonomiky, jako například splasknutí realitní bubliny, jsou podle Drulákova hodnocení standardní součástí tržního cyklu, nikoli signálem systémové krize. Navázání diplomatických kontaktů na vysoké úrovni novou českou vládou považuje za správný krok: léta ochlazení po roce 2021 byla politickou úchylkou, ne strategií, a je třeba se od nich distancovat.
Válka na Ukrajině: smyčka kolem Zelenského
Signály o možném konci války na Ukrajině — přicházející souběžně od Vladimira Putina i Donalda Trumpa — Drulák bere vážně, i když Trumpova vyjádření jsou tradičně méně spolehlivá. Za signály jsou pravděpodobně skryty jednání a dohody, o nichž veřejnost nemá přesné informace. Faktem zůstává, že Ukrajině docházejí jak lidé, tak peníze a vojenské prostředky. Nedávné úspěchy ukrajinskými drony při útocích na ruskou energetiku jsou kompenzovány tvrdými ruskými dronovými odvetnými údery, které slouží jako tlakový nástroj k přijetí podmínek míru — podmínek, jež budou více ruské než ukrajinské, protože Rusko má na bojišti drtivou převahu sil.
Volodymyr Zelenskyj stojí před osobní krizí: jeho prezidentská legitimita stojí a padá s válkou samotnou. Jakmile konflikt skončí, budou podle Drulákova hodnocení rychle vyplavávat rozsáhlá korupční schémata a zneužití moci ze strany oligarchů napojených na jeho vládu — informace, které dosud prosakují jen pomalu, ale po skončení bojů se stanou centrem domácí politiky. Zelenskyj proto bude muset Ukrajinu pravděpodobně opustit. Drulák předpokládá, že exilové útočiště mu zajistí spíše britské zpravodajské struktury než Američané — a to proto, že Zelenskyj je nositelem citlivých informací zasahujících i do záležitostí Evropy jako celku.
Sjezd landsmanšaftu, česko-čínské vztahy i budoucnost Zelenského spojuje jeden společný jmenovatel: schopnost české politiky — a širšího Západu — formulovat vlastní zájmy a jednat podle nich bez ústupků navenek přesvědčivě vypadajícím, ale věcně prázdným argumentům o demokracii a evropanství.
