Nová česká vláda se etabluje v podmínkách, kdy Česká republika čelí dvěma souběžným hrozbám pro svou státnost — finanční provázanosti s ukrajinskými dluhy a obnovené německé expanzi na české území prostřednictvím sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Klára Samková, advokátka a rodačka přímo z brněnských Černých polí, tyto hrozby pojmenovává bez diplomatické omluvy.
Nová vláda: co se povedlo, kde rezervy zůstávají
Vládě pět měsíců po nástupu patří pochvala za dvě věci: odmítnutí přijetí eura a přijetí čerstvého sněmovního usnesení proti konání sudetoněmeckého dýchánku v Brně. Jinak jsou rezervy značné. Zejména ve vztahu k Evropské unii chybí podstatně radikálnější změna kurzu a stejně tak ve vztahu k ukrajinskému angažmá. Islamistická vlna Česko zatím obchází — ta ukrajinská ho neobešla. Česká republika si dnes demokraticky vybírá, s čí pomocí přijde o státnost: zda přes finanční splývání s Ukrajinou, nebo po tisíci letech opět prostřednictvím Německa.
Mimorozpočtová rizika a vlastizrada předchozí vlády
Finanční provázanost s Ukrajinou dosáhla míry, kdy Česko fakticky spolufinancuje ukrajinský státní rozpočet. Přitom záruky za půjčky nejsou evidovány ve státním rozpočtu — na ručení tam prostě kolonka není. Česká republika má s podobnými konstrukty vlastní historii: v 90. letech vznikla konsolidační banka, do níž se soustředila všechna negativa a navenek vše vypadalo skvěle. Tento postup byl natolik originální, že přiměl Evropskou unii změnit pravidla posuzování finančních toků. Dnes se stejná kamufláž opakuje ve vztahu k Ukrajině, jen bez veřejně dostupných dat o skutečném rozsahu ručení.
Petr Fiala svými čtyřmi lety financování Ukrajiny — z prostředků, které měly pokrýt mandatorní výdaje v České republice — upřednostnil zájmy jiného státu před zájmy vlastních občanů. To je podle Samkové vlastizrada. Paradoxně tím zdiskreditoval i humanitární pomoc jako takovou: dva v jednom.
Do stejné kategorie patří dronová sbírka, v níž probíhá vyšetřování ze strany kriminální služby vojenské policie. Podle úniků ze spisů darující veřejnosti slibovala, že za každých 10 000 Kč pošle jeden dron — přičemž drony se objednávaly v Číně za 4 700 Kč a neziskovce se prodávaly za 10 000 Kč. Zbytek šel někam jinam. Financování války ze soukromých zdrojů je jev bez historické precedence — ani nacistický režim si nedovolil vyzývat občany k přímému nákupu zbraní. Pořádat zimní sbírky na oblečení pro vojáky v Rusku byl pro ně strop. Soukromé zbrojení občanů znamená mafiánský stát, nikoliv fungující právní řád.
Korupce na Ukrajině nebyla překvapením
Zatčení Andrije Jermaka, do nedávna šéfa kanceláře prezidenta Zelenského a nejdéle nejvlivnějšího muže Ukrajiny, není pro znalce tamních poměrů žádným překvapením. Právníci, kteří v 90. a 2000. letech podnikali na Zakarpatské Rusi, věděli přesně, jak to tam chodí: každá obchodní cesta na Ukrajinu vyžadovala ozbrojený doprovod. Okázalé vily stavěné na pradávné dluhopisy s výkladními skříněmi plnými oblečení, do nichž nesměl zákazník vstoupit — to byly klasické pračky špinavých peněz. Předpoklady pro dnešní korupční kauzy — elitní výstavba u Kyjeva, Zlatý záchod — existovaly dávno před válkou.
Sudetoněmecký sjezd v Brně: osobní kontext a historická zátěž
Brno je v celém příběhu výjimečné. Samková tam vyrostla a v rodném domě v Černých polích má stále podíl — dům je po Němcích, odkoupený prarodiči v roce 1945. V 91. roce přijela žádat za špatně udržovanou omítku potomkyně původní rodiny, aniž by reflektovala čtyřicet let komunismu a stísněné poměry, ve kterých rodina přežívala. Tento příběh je signifikantním příkladem toho, jak sudetoněmecké nároky fungují v praxi.
Sudetoněmecké muzeum v Mnichově, které Samková navštívila loni v létě, podává historii překvapivě korektně — bez štvavého tónu, s informacemi o kompenzacích vyplacených odsunutým Němcům, které se u nás tak snadno opomíjí. Odsun přibližně tří milionů obyvatel byl kolosální logistická operace, dokonale zorganizovaná přes tábory a předem určené destinace — nikoli chaotické vyhnání.
Brno neslo národnostní konflikty 19. a 20. století neúměrně těžce. Zhruba polovina obyvatel byl český dělnický lid pracující v německých a židovských továrnách, čtvrtina Židi a čtvrtina Němci. Nejprve německá čtvrtina deportovala tu židovskou. Pak česká polovina — přes ostrý ideologický spor v komunistické straně, zda odsun brát třídně nebo nacionálně — odsunula tu německou. Rabování brněnských vil intelektuální elitou, osvobození sovětskými jednotkami generála Malinovského s jejich příběhy, boj za počeštění táhnoucí se celým 19. stoletím a završený teprve vznikem Masarykovy univerzity — to vše tvoří naprosto rozjitřenou historii posledních 150 let. Do tohoto prostoru sjezd vstupuje.
Sudetoněmecký landsmanšaft přijíždí do Brna na pozvání — a to je klíčové. Sjezd se nekoná v Polsku, odkud pochází srovnatelné množství odsunutých Němců, protože Poláci by je hnali rychle pryč. Česko si to nechá líbit. Brno bylo vždy navázáno na Vídeň, nikoli Prahu — a tuto poddajnost tamní aktéři dobře znají.
Mezi pozvateli je i Petr Pithart, který roky zastával zájmy sudetských Němců a byl senátorem za Chrudim — s náskokem pouhých 26 hlasů. Každý jeden hlas se počítá a o ty hlasy jde: sjezd je nástrojem vnitropolitického boje jak v Německu (kde CDU, CSU naléhavě potřebují úspěchy), tak v České republice. Oslabená liberální část politického spektra, které stále zůstávají veřejnoprávní média, se snaží posílit svou pozici tímto symbolickým gestem. Sudetští Němci se k tomu propůjčili — zřejmě ochotně.
Paragraf pro cizí moc: otázka státního zastupitelství
Na českou stranu zvacího příběhu — aktivisty a bývalé politiky, kteří sjezd organizují — lze aplikovat paragraf o činnosti pro cizí moc. Precedent v tom směru existuje: kauza dronů procházela dlouhou cestou, než se stala předmětem seriózního vyšetřování, ale dnes se šetří. Stejnou trajektorii by mohl mít i tento případ. Nejde o aktivistickou záležitost — je to úkol státního zastupitelství, které má ze zákona povinnost zahájit prošetřování u každého trestného činu, o němž se hodnověrně dozví. Pokud státní zastupitelství zůstane nečinné, může být i tato nečinnost posouzena jako spolupachatelství.
Česká republika leží uprostřed Evropy a byla vždy anektována celá — na rozdíl od Polska, které bylo pravidelně roztrháno. Tento strukturální rozdíl vysvětluje, proč jsou České země náchylnější k přejímání cizích tlaků. Právě proto záleží na tom, zda stát v takových chvílích koná.
