Obří tiché objekty, které se zastavily nad odpalovací rampou, panika v rádiové síti a hlášení putující po velitelské linii vzhůru, aniž by se kdy vrátila odpověď. Tak popsal bývalý vojenský policista amerického letectva Jeffrey Nuccetelli v roce 2025 před Kongresem pět nevysvětlených událostí, které v letech 2003 až 2005 zažil nebo vyšetřoval na kalifornské základně Vandenberg. V moderované diskusi o tom mluvil spolu s dokumentaristou Jamesem Foxem, který se tématu věnuje přes třicet let. Následující shrnutí je svědeckou výpovědí, ne doloženým sledem událostí — tak je také potřeba ho číst.
Proč promluvil až po dvaceti letech
Cesta k veřejné výpovědi trvala podle Nuccetelliho roky a usnadnily mu ji dvě věci. Měl v ruce dokumentaci letectva k jedné z událostí, takže nešel před výbor s holýma rukama, a za zády měl lidi, se kterými tehdy sloužil. I kdyby se proti němu obrátil celý svět, ti, kdo to prožili s ním, by podle jeho slov stáli při něm.
Hlavní pohnutkou ale byl vztek. Roky sledoval, jak veteráni jako Robert Salas nebo Robert Jacobs, které pokládá za věrohodné a čestné lidi, čelí posměchu médií, debunkerů i obvinění, že lžou nebo jsou duševně nemocní. Po článku New York Times z roku 2017 čekal, že se přiznání začnou hrnout sama. Nestalo se ale nic — až do prvního slyšení v roce 2023; s Kongresem i s pentagonským úřadem AARO, který má anomální jevy na starosti, byl tou dobou už v kontaktu. Řada přišla v roce 2025 a předcházely jí výhrůžky. Před výborem uvedl, že pravda o neidentifikovaných jevech zůstává utajená a umlčená strachem, odvetou a stigmatem, a že smyslem slyšení je „to mlčení prolomit“.
Od světel na obloze k tvrzení o havarovaných strojích
Fox tvrzení kolem tématu rozděluje do tří pater. Nejdřív šlo o objekty s letovými vlastnostmi, jaké naše nejrychlejší stroje nemají. Pak o setkání, při nichž svědci popisovali posádku. A nakonec o tvrzení, že americká vláda dlouhodobě provozuje program na vyzvedávání havarovaných strojů a že drží i těla nelidského původu — přesně to pod přísahou vypověděl David Grusch a hlavní média podle Foxe nevěděla, co si s tím počít.
Foxův argument k vážnosti těch výpovědí je procesní, ne ideový: lhát pod přísahou před Kongresem je federální trestný čin, za který hrozí až pět let vězení a vysoké pokuty. Nikdo prý nemusí svědkům věřit, ale míru rizika, které na sebe berou, by jim uznat měl. Zbývá otázka, kterou si Fox klade sám: jak se veřejnost a novináři dostanou k utajeným detailům, bez nichž ta tvrzení ověřit nejde.
Plán, jak svědkům sejmout pouta
Právě z té otázky vzešla kampaň, o které Fox v rozhovoru mluví. Konzultoval ji s Gruschem, se zákonodárci ze skupiny, která se v Kongresu tématu UAP věnuje, s právníky i s novinářkou Leslie Kean. Zákony o ochraně oznamovatelů uvízly ve sněmovně i v Senátu, a tak se iniciativa obrátila na výkonnou moc: podle právníků, které Fox oslovil, může prezident potřebné kroky udělat jediným podpisem.
Vzniká proto jmenný seznam lidí, kterým má být udělena imunita a zrušena mlčenlivost, aby mohli mluvit k veřejnosti — ne jen za zavřenými dveřmi s úředníky. Nuccetelli k tomu dodává, že záruka beztrestnosti za porušení mlčenlivosti by pro lidi s informacemi znamenala zlom. Sám mluvil s několika lidmi, kteří jsou podle něj připraveni informace poskytnout, jakmile k tomu dostanou svolení.
Piloti, kteří mlčí kvůli zaměstnání
Že ten strach není teoretický, dokládají oba hosté na pilotech. Nuccetelli mluvil s dopravními piloty, kteří mu mimo kameru popsali vlastní pozorování a zároveň odmítli vystoupit veřejně: přišli by o práci. Fox natáčel rozhovor s bývalým pilotem prezidenta Obamy, který popsal velký disk letící vedle jeho letadla; po čtyřiceti minutách, už při klesání, se z něj nad mraky stala obří oranžově zářící koule. Nejvíc Foxe zaujalo, že ten pilot znal další, kteří mlčí.
Podobně dopadlo Foxovo natáčení kolem případu z roku 2006, kdy nad terminálem chicagského letiště O'Hare viselo těleso, které vidělo několik pilotů a pozemních pracovníků United Airlines i lidé z řízení letového provozu. Fotografie existovala a zmizela. Zaměstnanci, které Fox oslovil, mu řekli, že dostali jednoznačný vzkaz: po jediném slově o té věci přijdou o místo.
Otevřená hlášení skončila po přistání
Historky o neidentifikovaných objektech slýchal Nuccetelli od kolegů celou kariéru — na dlouhých čtrnáctihodinových směnách si lidé povídají. Skutečností se pro něj staly až na Vandenbergu. Zpočátku se přitom nic netajilo: události šly do služebního deníku, tedy do veřejně přístupného záznamu, a nikdo kvůli nim nikoho nestrašil.
Tón se podle jeho výpovědi změnil až po přistání na letové ploše. Svědky začali volat na pohovory, padaly výhrůžky a náznaky, že si vymýšlejí nebo že nejsou spolehliví. To zabralo. Lidé přestali světla hlásit. Jemu samotnému nikdo neřekl, ať mlčí, ale někteří kolegové byli zasvěceni do probíhající operace a dostali pokyn nepředávat mu informace; část dokumentů se před ním podle jeho slov ukrývala.
Argument národní bezpečnosti pokládá Nuccetelli za částečně oprávněný, zároveň ale za pohodlnou deku. Zveřejněná videa přicházejí bez dat a kontextu, takže není co zkoumat, a odmítnutí dat se odůvodňuje právě bezpečností. U technologie, která by se dala zneužít, ten argument podle obou hostů obstojí. U zjištění, že nejsme sami, nikoli — vláda podle nich nemá právo utajovat přírodu samotnou.
Rudý čtverec nad odpalovací rampou
První z pěti popsaných incidentů se odehrál 14. října 2003, tedy zhruba rok před známým setkáním letounů z letadlové lodi Nimitz s objektem, o kterém vypovídal pilot David Fravor. Nuccetelli tehdy nastupoval na noční směnu a dozvěděl se, co potkalo denní. Dělo se to u odpalovacího zařízení číslo 21, které patřilo k projektu národní protiraketové obrany — nové iniciativě Bushovy administrativy navazující na dřívější program Hvězdných válek. Základna zároveň zajišťovala citlivé starty pro Národní úřad pro průzkum a další agentury.
V 8:45 ráno, za bílého dne, vyšel jeden ze tří pracovníků firmy Boeing ven a nad rampou uviděl zářící rudý čtverec o straně kolem sta metrů, jak tiše visí v nízké výšce. Zavolal po pevné lince kolegům, vyšli ven a všichni tři sledovali, jak objekt pomalu odplul dál na základnu a zmizel jim za kopcem. Dotaz na radarovou i meteorologickou stanici nepřinesl nic — žádný balon, žádný cíl ve vzduchu. Přijela vojenská policie, pracovníci s nejvyšším stupněm prověrky sepsali ručně psaná místopřísežná prohlášení a zpráva šla po velitelské linii nahoru. Objekt se nepodařilo identifikovat a už nikdy ho nikdo neviděl.
Objekty velké jako fotbalové hřiště
Rozměr svědci odhadli na dobrých devadesát metrů, tedy na délku fotbalového hřiště, a výšku zhruba na stejnou vzdálenost nad zemí, možná i méně. Tvar připomínal zploštělou krabici od pizzy: žádné ovládací plochy, okna ani výfuk, jen tiše zářící rudá deska.
Fox čtverec ve své sbírce případů nemá, velikost a letové chování ale ano. Belgický generál ve výslužbě Wilfried De Brouwer mu popsal trojúhelníkový objekt velikosti fotbalového hřiště. Bývalý guvernér Arizony Fife Symington, sám dřívější kapitán letectva a pilot, mu k pozorování nad Phoenixem v roce 1997 řekl, že okamžitě věděl, že ta věc není z této Země — kvůli velikosti. Odhadoval ji na míli až dvě v nejdelším rozměru, tvarem na bumerang, a naprosto tichou.
Symington přitom nejdřív oznámil, že stát případ prošetří, a o pár hodin později svolal neohlášenou tiskovou konferenci, na kterou jeho spolupracovník vystoupil v masce mimozemšťana. Ke svému pozorování se přiznal až s odstupem a zesměšnění později označil za svou velkou chybu. Fox dodává, že svědky dodnes popuzuje samo označení „světla“: mluví o obřím tmavém stroji, který jim přelétal nad hlavou několik minut a nevydával žádný zvuk.
Rozkaz střílet, který nikdo nesplnil
Odpalovací zařízení na Vandenbergu spadala do nejvyšší kategorie ostrahy, do stejné jako jaderné zbraně. Pravidla jsou tam jednoznačná: varovné výstřely letectvo nezná. Narušitel dostane výzvu k zastavení, a pokud do prostoru vstoupí, střílí se na smrt. Vrtulník, který by se pokusil v areálu přistát, by hlídky napadly nejspíš ještě ve vzduchu.
Na objekty nikdo nevystřelil. Nuccetelli to vysvětluje šokem a úžasem — mozek ty tvary jako hrozbu nevyhodnotil. Přidává i praktickou úvahu: slona, který se na vás řítí, nemá smysl střílet z pistole. Strach ve hře podle něj byl, pocit bezprostředního ohrožení ne. A objekty se objevovaly a mizely tak rychle, že na rozhodování stejně nezbýval čas. Že by šlo o vlastní zkoušenou techniku, nevěřil nikdo; testovat něco takového nad střeženým prostorem by bylo nebezpečné.
Černý kvádr nad pěticí vojáků
Druhá událost přišla ještě tutéž noc a odhalila vzorec, který se pak opakoval. Hlídka si všimne nápadně jasného světla nad oceánem. Čím déle ho sleduje, tím pravděpodobněji objekt udělá něco, co vyloučí letadlo i planetu: klikatý pohyb, záblesk jasný jako slunce, zmizení a znovuobjevení jinde, padání listem. Pak se přiblíží a roste.
Tu noc při přiblížení světlo zhaslo. Nad kontrolním stanovištěm u vjezdu do odpalovacího zařízení pak v nízké výšce stál matně černý objekt velikosti budovy, obdélníkový nebo čtvercový, a pod ním pět lidí. Trvalo to asi pětačtyřicet vteřin. V rádiu křičelo několik hlídek najednou, protože přílet objektu viděly; z éteru zaznělo i „bože, letí to rovnou na nás“. Potom to vystřelilo k severu a zmizelo.
Nuccetelli přijel na místo, všechny vyslechl, nechal sepsat prohlášení a poskládal z toho souvislou zprávu, kterou telefonicky předal veliteli. Ten informoval velitele skupiny podpory a nakonec velitele křídla. Zpátky přicházely otázky, pokyny ne. Pokud ví, nic na základně tehdy nevypadlo z provozu. Letectvo má kontrolní seznam na každou myslitelnou nehodu; na tohle žádný nemělo. Každý nástup směny začínal informací o tom, co se v noci dělo, a jediná instrukce zněla: ohlásit to a nespustit objekt z očí.
Radar mlčel a spisy skončily ve skartovačce
Dokumentace, kterou Nuccetelli k prvnímu incidentu má, uvádí, že na radaru nebylo nic. Vandenberg je přitom pokrytý kamerami a senzory všeho druhu a sídlí tam i zpravodajské útvary včetně Národního úřadu pro průzkum. Jestli něco zachytily, se neví. Písemné záznamy včetně policejních letectvo zničilo — to podle Nuccetelliho potvrdila odpověď na žádost o informace. Pokud existují jiná data, nesdílí je letectvo ani s úřadem AARO.
Část provozu se přitom nahrávala: hovory i některé rádiové přenosy šly na záznam, takže křik hlídek by měl být někde uložený. O rozsahu dění svědčí i to, že na základnu volal šerifský úřad okresu Santa Barbara — civilní oznámení o létajících objektech jim podle Nuccetelliho zahltila linku tísňového volání.
Fox k tomu přidává starší vzorec. J. Allen Hynek, někdejší vědecký poradce amerického letectva, opakovaně říkal, že čím věrohodnější pozorování a přesvědčivější data, tím menší šance, že se někdy dostanou na světlo. Příkladem je fotografie z roku 1990 ze skotského Calvine, na které je objekt za bílého dne a kolem něj vojenský letoun: příběh utichl, svědci čelili nátlaku a snímek se objevil po desetiletích jen díky tomu, že si jeden otisk ponechal tiskový důstojník Craig Lindsay. Podobně Fox popisuje události z prosince 1980 u anglické základny Bentwaters, kde natáčel s tehdejším velitelem základny generálem Gordonem Williamsem i s jeho tehdejším zástupcem plukovníkem Charlesem Haltem. Williams mu řekl, že kdyby o věci tehdy věděl, nic z toho by ze základny neodešlo.
Přistání na letové ploše
Třetí incident se odehrál někdy mezi 14. a 31. říjnem 2003; datum ohraničuje odjezd jednoho ze svědků do Iráku. Letová plocha byla ten večer uzavřená, žádné letadlo nemělo přilétat ani odlétat. Dvě hlídky si všimly velmi jasného světla nad oceánem, které při klesání vypadalo jako letoun na přiblížení. Nahlásily ho jako neohlášený přílet letadla — vážný bezpečnostní incident, po kterém následuje ozbrojená reakce.
Než vyslané hlídky dorazily, objekt na ploše přistál nebo se nad ní zastavil. Svědek, který střežil blízkou budovu, ho viděl přes řadu stromů: několikapatrový stroj, tvarem jako dvě komolé pyramidy spojené podstavami, s něčím, co vypadalo jako řady oken nebo průduchů. Po pár vteřinách odletěl rychlostí, kterou označil za nemožnou. Žádné stopy se podle Nuccetelliho nesbíraly — objekt sestoupil přímo na beton letové plochy, která tehdy patřila k největším na světě.
Výslech, po kterém hlášení ustala
Ještě tu noc nebo druhý den přijel za hlídkou plukovník a nezávazně se vyptal, co viděli. Za den či dva si oba svědky pozvala OSI, vyšetřovací služba letectva, a ten výslech měl podle Nuccetelliho úplně jiný tón. Vyšetřovatelé naznačovali, že si věc vymysleli, že jde o žert a že možná nejsou spolehliví — a rovnou přidali úvahu, že nespolehlivý člověk by snad neměl odjíždět na důležitou misi do Iráku.
Svědek, kterého Nuccetelli uvádí křestním jménem Grant, patřil k nejlepším lidem útvaru, rančer z Oklahomy, kterého jen tak něco nerozhodí. Od výslechu zamířil rovnou domů za svým nadřízeným — tedy za Nuccetellim — a řekl mu, že mají problém. Zpráva o tom se rozšířila po útvaru a hlášení ustala. Paradox je zřejmý: kdyby tentýž voják přehlédl přistání malého letadla v prostoru, který střeží, šel by před vojenský soud. Vyhlásit poplach je první ze základních povinností strážného.
Trojúhelník nad služebním vozem
Vedle pěti událostí, o kterých vypovídal před Kongresem, jich podle Nuccetelliho bylo během dvou let nejméně dalších dvanáct a řada z nich se kryla se starty. Jedna z nich potkala kolegu na noční hlídce nedaleko hlavní brány. Seděl v autě při přestávce, něco ho přimělo vystoupit — a asi třicet metrů nad sebou uviděl matně černý trojúhelník s rozpětím kolem šedesáti metrů, tedy větší než transportní letoun C-130, jak tiše visí nad jeho vozem. Ohlásil ho a objekt pomalu přeplul základnu směrem k oceánu, kde se ztratil ve tmě.
Fox k tomu připomíná případ od Bentwaters, o kterém natáčel se všemi hlavními aktéry. Vojáci, kteří tehdy vyšli k objektu na zemi, se ho podle svých slov dotkli, vyfotografovali ho a prohlédli si na něm symboly; jeden si do služebního deníku zapsal, že odlétl nemožnou rychlostí. Všichni museli podepsat mlčenlivost a podle vyprávění zástupce velitele základny je nějaká nejmenovaná vládní složka podrobila výslechům pod vlivem psychofarmak. Jeden z nich se s Foxem po letech sešel, ale na natáčení si to na poslední chvíli rozmyslel — kvůli podpisu, který tehdy dal.
Proč se objekty držely u raket
Nejčastější otázka zní, co ty objekty u rampy dělaly. Podle Nuccetelliho se opakovaně přiblížily na dosah k raketě připravené ke startu, chvíli setrvaly a odletěly. Sám k tomu nabízí spíš pochybnost než vysvětlení: pokud jde o techniku natolik vyspělou, proč potřebuje být tak blízko, když i pozemské družice zvládnou průzkum z oběžné dráhy? A proč se předtím ohlašuje jasnou září a nápadným manévrem?
De Brouwer na to podle Foxe odpověděl větou, která od generála zní překvapivě: objekt zjevně chtěl být vidět, jinak by nesvítil, když svítit nemusí. Halt zase popsal, že stroj u Bentwaters vysílal kužely světla k nohám vojáků a do prostoru skladu munice, což Fox čte jako sběr dat. Objekty u raket ostatně na Vandenbergu popisovali lidé už při startech nosičů Atlas v šedesátých letech.
Zájem přitom nesměřoval jen k technice. Trojúhelník visel nad jediným hlídkovým vozem, jiný objekt nad pěticí lidí u brány. Jestli někdy ovlivnily samotný start, Nuccetelli tvrdit nechce; nic takového podle něj doloženo není a na případné souvislosti se teprve dívá. Ke známému případu z Montany z roku 1967, kdy podle svědků deset mezikontinentálních raket najednou vypadlo z provozu, říká jen, že na Vandenbergu se nic podobného nestalo.
Světelná koule nad domem
Pátá událost byla jeho vlastní. Psal se rok 2005, byl už poddůstojníkem odpovědným za policejní výkon útvaru a bydlel ve služebním domku přímo na základně. Po večírku seděl u ohně na dvorku s několika přáteli; jedna z přítomných si všimla světla nad oceánem. Vypadalo jako družice, jenže bylo příliš jasné a mělo zvláštní modrobílou barvu. Postupovalo od západu k východu, pořád níž, větší a jasnější, mizelo a objevovalo se o kus dál, rytmicky pulzovalo a pak se snášelo oblohou jako list.
Nakonec se zastavilo asi šedesát metrů nad jeho domem: neprůhledná koule bledého světla o průměru deseti až patnácti metrů, u níž byla vidět zakřivená plocha, ale která nic kolem nerozsvěcela. Žádný zvuk. Po chvíli zmizela, objevila se o kus severněji a výš, chvíli stála a pak plynule zrychlovala vzhůru, až se ztratila mezi hvězdami. Nuccetelli to ohlásil, operační středisko budilo velitele a hlášení doputovalo až k veliteli křídla. Dva přátelé, kteří seděli vedle něj, o tom po jeho svědectví promluvili také veřejně.
Jediný okamžik hrůzy přišel ve chvíli, kdy objekt stál nad domem a jemu prolétlo hlavou, co když si někoho odnese. Na dotaz, jestli zažil ztrátu času, kterou z vyprávění o únosech popsal už v osmdesátých letech Budd Hopkins, odpovídá, že nic takového ani u jedné z událostí nenastalo. Zůstal jen pocit, že to, nač se díval, bylo samo o sobě vědomé — což podle svých slov nijak doložit neumí a bere to jako intuici.
Nemluvte o bytostech
Že tlak na svědky mívá jasný cíl, ukazuje Fox na případu z roku 1964 z Socorra v Novém Mexiku. Policista ve službě tam za bílého dne přijel k vejčitému bílému stroji stojícímu v rokli a u něj stály dvě malé postavy; dostal se prý na deset metrů, než stroj odletěl. Reportéři byli na místě dřív, než stačilo letectvo zasáhnout, takže případ vyšel ven.
Foxovi ale rodina i kolegové toho policisty nezávisle na sobě vyprávěli, co následovalo: nátlak, ať o posádce nemluví. O neznámém objektu na obloze nebo na zemi se podle Foxe ještě diskutovat dá — Rusové, tajný program, cokoli. Jakmile přijdou na řadu bytosti, argumentace končí, a právě tam letectvo podle jeho zjištění zatlačilo nejsilněji.
Co svědci žádají
Oba hosté formulují dva požadavky: snížit stigma a odtajnit část informací. Nuccetelli k tomu spolupracuje s Gruschem, Dylanem Borlandem a Matthewem Brownem. Poslední dva jmenovaní založili neziskovou organizaci Vanguard, ve které Nuccetelli odpovídá za rozvoj. Organizace pomáhá lidem, kteří kvůli svědectví přijdou o bezpečnostní prověrku, a tím i o práci.
Dílčí posun podle Nuccetelliho nastal: část mlčenlivosti se ruší, jenže lidé pak smějí mluvit jen s FBI nebo jinými úřady, ne s veřejností. Proto oba žádají prezidenta o rozhodnutí, které svědkům udělí imunitu a zbaví je mlčenlivosti. Pokud část technických údajů zůstane utajená kvůli bezpečnosti, nemá proti tomu Fox námitky. Žádá jen, aby vláda přestala lidem lhát, a zdůrazňuje, že požadavek je nadstranický — zájem veřejnosti o zveřejňované materiály je podle něj obrovský.
Co z toho zůstává
Dosud nejsou k dispozici ani snímky, ani radarové stopy, ani spisy — podle výpovědi právě proto, že je letectvo zničilo. Zůstává výpověď muže, který šestnáct let sloužil u vojenské policie, a tvrzení o pěti událostech, která pronesl pod přísahou před výborem Kongresu, kde je lež trestným činem. Ověřitelná je zatím jen tato jediná okolnost. Jestli přijde odpověď, závisí na tom, zda někde nějaké záznamy zůstaly a jestli je někdo pustí ven.
