Spor mezi Pražským hradem a vládou o účast prezidenta na summitu NATO v Ankaře skončil podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu. Politolog Oskar Krejčí v rozhovoru přiznává, že na celé situaci nevidí nic dobrého: hlavní hráči se podle něj chovají jako děti, ústava psaná pro parlamentní demokracii nesedí na přímo voleného prezidenta a samotný terč sporu — pětiprocentní výdaje na obranu — není právně vymahatelný závazek, ale politický příslib.
Kompetenční žaloba jako ostuda obou stran
Prezident Petr Pavel podal kompetenční žalobu poté, co nebyl vzat do české delegace mířící na summit NATO v Ankaře. Kancelář prezidenta navíc žádá Ústavní soud o předběžné opatření — tedy rozhodnutí ještě před samotným verdiktem o tom, že Pavel do delegace patří. Zpravodajem případu byl jmenován Pavel Šámal, znalec trestního práva.
Celá záležitost je především ostudou. Obě strany se chovají jako malé děti, předvádějí něco, co by dospělí lidé v nejvyšších státních funkcích vůbec dělat neměli. Prezidentská kancelář a skupina kolem hlavy státu evidentně nezvládá vlastní ješitnost a touhu pomoci na zahraničním poli, vláda zase odmítá jakýkoli kompromis.
Ústava nesedí na přímou volbu prezidenta
Klíč k pochopení sporu neleží jen v právu, ale v samotné ústavě. Ta je psaná jako dokument pro parlamentní demokracii, kde prezidenta volí parlament. Jakmile Česko kvůli obstrukcím přešlo k přímé volbě, získal prezident pocit silného mandátu od lidu — mnohem silnějšího než kdokoli v parlamentu. Z toho pramení dojem, že se může na vládu vytahovat.
Přirovnání k indiánskému kmeni je napůl ironické: náčelník měl plnou autoritu jen ve válce, v míru poslouchal stařešiny. Česká ústava je psaná podobně. Nelze udělat z prezidenta vrchního velitele ozbrojených sil a zároveň mu zakazovat jezdit na summity. Stejně tak nelze pouštět na summit prezidenta, který má jinou představu o zahraniční politice než vláda, jež stát reálně reprezentuje. Není náhoda, že nikoho nenapadne brát prezidenta Spolkové republiky Německo na summit NATO — německá ústava je psaná stejně, jen tam přímá volba prezidenta strukturu nenarušila.
Pět procent na obranu: příslib, ne zákon
Když člověk sleduje veřejnoprávní média, má pocit, že někde byl přijat zákon nutící Českou republiku stoprocentně dosáhnout pěti procent HDP na obranu. Nic takového se však nestalo. Není to právně vymahatelný závazek — je to politický příslib, který kdysi dal jakýsi Franta Vomáčka reprezentující Českou republiku, a stát se k tomu příslibu nějak přizpůsobuje v rámci materiálních možností.
Jsou to peníze vydávané zbytečně. Vydává se dost, jen jsou špatně umístěny. Česko jako malý stát neohrožuje Rusko, ale záplavy, vedra, výpadky elektřiny, blackouty a epidemie. Na tom by měla stát skutečná bezpečnostní politika. Představa, že natažením vojenských výdajů na pět a více procent HDP získá země schopnost porazit Rusko nebo Německo, je směšná, nebezpečná a hloupá. Pro militaristy navíc nikdy žádné výdaje nejsou dostatečné — pět procent, dvacet procent, všechno málo.
Touha být na summitu v Ankaře tak vychází ze tří motivů: prestiže, jistého exhibicionismu a snahy zavděčit se Donaldu Trumpovi, případně potřeby reprezentovat militantní křídlo české politiky.
Kyjev otevírá běloruskou frontu — sebevražda, nebo eskalace?
Z Kyjeva přišly v posledních dnech přinejmenším dva tahy, které situaci dramaticky komplikují. Jeden z nich je pohrůžka, že Ukrajina zaútočí na podpůrná zařízení pro ruskou armádu na běloruském území. Nikdo neví, jestli tam taková zařízení vůbec jsou. Podstatné je, že Ukrajinci dnes nezvládají dvanáctisetkilometrovou frontu — přidat dalších tisíc kilometrů hranice s Běloruskem je sebevražedné. Smysl to dává jedině tehdy, pokud je cílem zatáhnout Evropu do války s Ruskem.
Pokud Ukrajina zaútočí na Bělorusko, aktivuje se smlouva o vzájemné obraně s Ruskem; navíc je obecně známé, že na běloruském území jsou rozmístěné ruské jaderné zbraně. Když Zelenskyj pocítil slabost na straně Lukašenka, chtěl toho okamžitě využít dalším tlakem. Důvod je pragmatický: situace na frontě se vyvíjí nepříjemně, korupční skandály sahají až k samotnému prezidentovi a Zelenskyj musí poslouchat radikály, aby přežil. Když byl zvolen proti Porošenkovi, šel do voleb s mandátem dohody na východě, aby nedošlo k válce. Dnes je v situaci, ze které pomalu nikdo neví, jak vylézt.
Banderovci a evropské hodnoty
Druhým nepochopitelným tahem je chování Kyjeva vůči Varšavě. Oslavování banderovců se v některých médiích zarámovává jako boj proti ruskému imperialismu a obrana ukrajinské státnosti. Jenže když uznáme ukrajinskou státnost, kde má být její východní hranice? Jinou hranici, než tu, kterou stanovila sovětská moc, banderovci nikdy neuznali. A za druhé: banderovci nechtěli jen Ukrajinu, oni chtěli Ukrajinu fašistickou.
To je téma, které stojí za připomenutí. Když Vladimir Putin zdůvodňoval začátek speciální vojenské operace — tedy regulérní války na Ukrajině — zaznělo, že je třeba Ukrajinu denacifikovat. Banderovských bojovníků za druhé světové války nebylo málo, byť západ Ukrajiny je něco jiného než východ. Ukrajinců, kteří bojovali v Rudé armádě proti Hitlerovi, bylo podstatně víc než těch, kteří bojovali po boku Hitlera proti Rudé armádě a prováděli genocidu na ukrajinském území. Souhlasit s fašismem je nepřijatelné; mezi evropské hodnoty podpora fašismu rozhodně nepatří. Schvalovat genocidu Poláků a Židů je prostě nesmysl — a Zelenskyj to v několika tazích udělal.
Trump, Irán a poražená Ukrajina
Trump se podle posledních zpráv chce opět vložit mezi Ukrajinu a Rusko. Sílu k tomu má — Ukrajina je krajně závislá na zpravodajských informacích a řízení přes americké družice. Otázka je, co bude chtít zítra. Válka s Íránem ho posunula do úplně nové situace, jakou ještě před půl rokem nikdo netušil. Pokud nepřijde třetí útok na Írán a Spojené státy to budou považovat za koncovku, Trump nedosáhl ani otevření Hormuzského průlivu (ten byl otevřený už předtím, než válku začal), ani uvolnění zablokovaných íránských aktiv v Americe. V zásadě je to prohra.
Pořád platí to, co Trump říkal na začátku, když byl ještě konzistentní: válka je pro Ukrajinu prohraná a je třeba ji co nejrychleji ukončit, dokud jsou podmínky výhodnější, než budou zítra. Ukrajinská situace na frontě se přes všechny mediální obrázky hořících ruských skladů ropy reálně horší — ruských zásahů na ukrajinském území je podstatně víc než opačně. A hlavně: Ukrajině docházejí lidské rezervy.
Vítězem v íránské situaci je v zásadě Írán. Pro Spojené státy to není žádné slavné vítězství; navíc se rozkmotřily s Izraelem, protože šly jednat s Íránem bez dohody s ním. Do dohody je zatažen i jižní Libanon, který Benjamin Netanjahu pokládá za své velké vítězství. Když ovšem všechno skončí, Izrael a Spojené státy se velmi rychle zase smíří — obě strany jsou krajně pragmatické. Desetimilionový Izrael nemůže dlouhodobě existovat proti muslimskému světu bez Ameriky. Až jednou američtí Židé začnou projekt Izrael pokládat za nerentabilní, Izrael skončí.
Slovensko se učí dělat vlastní zahraniční politiku
Návštěva indického premiéra na Slovensku je mimořádně důležitá. Akcí letošního roku byla už dříve účast slovenského premiéra v Moskvě na oslavách 9. května. Obojí ukazuje, že i malé státy mohou dělat vlastní zahraniční politiku, i když jsou členy NATO a Evropské unie. Slovensko potřebuje obchodovat se zeměmi jako Čína, Indie nebo Brazílie — stejně jako Česko. Snaha být nezávislý na Evropské komisi v okamžiku, kdy se komise stará úplně o něco jiného, je jednoznačně správná.
Visegrádská čtyřka by neměla promeškat příležitost postavit se za Polsko ve sporu o banderovce. To by bylo na místě.
Závěr
Rozhovor staví do ostrého světla několik tezí: ústavní spor o cestu prezidenta na summit je projevem konstrukční vady přímé volby, pětiprocentní cíl není zákon, ale politický příslib, otevírání běloruské fronty je sebevražedným tahem v zoufalé situaci a Trumpova válka s Íránem se i přes mediální vítězné gesto blíží spíš k prohře. Pro Česko z toho plyne, že skutečné bezpečnostní hrozby nepřicházejí z Moskvy, ale z klimatu, infrastruktury a epidemií — a peníze by měly mířit tam.
