Michal Šopor je český bloger, který dlouhodobě žije ve Spojených státech, aktuálně na Floridě. Ve dvouhodinovém rozhovoru nabízí subjektivní pohled zevnitř americké společnosti na to, jak Amerika vnímá Donalda Trumpa, válku s Íránem i vlastní ekonomickou situaci – a proč se podle něj svět už nachází ve válce, jen probíhá jinak než dřív. Jde o jeho osobní čtení událostí, ne o hlas celé Ameriky.
Ekonomická nálada v USA: ceny, inflace a lidé s fixním příjmem
Republikáni i demokraté jsou podle Šopora dvě strany jedné mince – právě tyto dvě strany dostaly zemi tam, kde je. O volbách proto rozhodují nezávislí voliči, kteří jsou systémem stále víc otrávení, protože ani jedna strana jim nenabízí přesvědčivé řešení krize životních nákladů.
Ekonomická situace se propisuje do života všech. Inflace sice nemusí být na historickém maximu, ale ceny se nevrátily zpět a lidé to reflektují. Kdo potřebuje hnojiva nebo pohonné hmoty, dnes platí dvojnásobek i víc. Trump podle Šopora nastupoval se silným mandátem dělat velké věci, jenže voliči čekali, že je bude dělat pro ně; málokdo z nich si dnes položí otázku, zda se mu život reálně zlepšil.
Šopor zároveň varuje před manipulativními daty. Na cenách se podepisují i místní zákony a regulace jednotlivých států, takže extrémní příklad jedné benzínky v centru Los Angeles, kde tankují policejní vozy a která si může nastavit prakticky jakoukoli cenu, nelze brát jako obraz celé Ameriky. Realita je ale taková, že pro drtivou většinu lidí to není takové, jaké si to představovali. Nejtvrději dopadá zdražování na státy jako Florida, kde žije hodně lidí v důchodovém věku s fixním příjmem. A protože globální situace kolem energií podle Šopora spíš eskaluje, čeká další růst cen.
Írán a Hormuzský průliv: proč se z války nedá vybombardovat
Skutečná politika se podle Šopora nedělá na Twitteru ani na Truth Social, ale v zákulisí, kam veřejnost nevidí. Trumpova rétorika – pokud mě Írán zabije, vyhladíme je – je podle něj skoro pozvánkou pro kohokoli, kdo má zájem na zničení Íránu. Válku s Íránem označuje za nejnepopulárnější americkou válku snad od Vietnamu.
Klíčová je asymetrie. Íránci jsou pod sankcemi přes čtyřicet let, takže umějí strádat mnohem víc než západní svět, který si narušení běžného života okamžitě všimne. Situace zároveň ukázala, že levné drony s motorem jako od mopedu jsou účinným nástrojem: Írán drží strategický Hormuzský průliv v šachu a technologií za pár desítek tisíc dolarů dokáže zastavit dopravu za miliardy denně. Poprvé tak americkou vojenskou sílu drží v šachu země, která ovládá strategické vodní cesty.
Šopor se opírá o rozhovory s Nikolasem Irvingem, jedním z nejlepších amerických odstřelovačů, který v regionu strávil roky u amerických speciálních sil. Podle Irvinga se nedá vybombardovat z války – nebojuje se jen proti zemi, ale proti ideologii, a tu vojensky porazit nelze. Připomíná Afghánistán, kde po dvaceti letech Američané vyměnili Taliban za Taliban a navýšili dluh o biliony. Podle Irvinga jsou navíc Spojené státy zhruba 230 z posledních 250 let s někým v konfliktu.
Kdo v USA reálně rozhoduje: lobby, dárci a Epsteinovy spisy
Prezident je podle Šopora především symbol; reálnou politiku určují lidé, kteří mu zaplatili kampaň. Drtivá většina kongresmanů a senátorů je závislá na penězích z politických akčních výborů, přičemž největší z nich je AIPAC – bez jeho pomoci se podle Šopora do křesla prakticky nedostanou. Mezi největší dárce Trumpovy kampaně řadí paní Adelson, která mu podle jeho slov dala velmi vysokou částku. Dárci ale peníze nedávají nezištně: chtějí protislužby. Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš.
V tomto kontextu čte Šopor i otázku možného vydírání. Malý stát jako Izrael podle něj nedokáže táhnout kolos americké unie bez nějaké páky. Za relevantní proto považuje spekulace o kompromitujících materiálech a poukazuje na Epsteinovy spisy: ministerstvo spravedlnosti podle něj i dnes odmítá zveřejnit vše, k čemu je zákon zavazuje, a velká část informací za dvě dekády nenávratně zmizela.
Šopor tvrdí, že natáčel s ženou, která byla obětí Epsteinovy sítě, a ta mu popsala, jak systém fungoval – včetně toho, že v Epsteinově domě byl už v devadesátých letech systém odposlechů na úrovni státních tajných služeb. Odtud podle něj plyne úvaha, že může existovat obrovské množství kompromitujícího materiálu, který někdo vlastní. Jde o jeho osobní interpretaci a nepodložené domněnky, ne o doložená fakta.
Migrace: proč Evropa řeší jiný problém než USA
Situace v Evropě podle Šopora většinu Američanů nepálí – mají dost vlastních problémů a v žebříčku jejich starostí evropská migrace nefiguruje. Sám ji ale za katastrofu považuje a rozdíl vysvětluje na typu příchozích.
Když se člověk projde bývalou českou, polskou nebo německou čtvrtí v New Yorku, vidí, co krásného tam přistěhovalci dokázali vybudovat. Jako protipříklad uvádí italskou komunitu: první generace Italů narozených v Americe se považovala za Američany, rodiče je záměrně neučili italsky, aby z nich byli dobří američtí občané. Rozdíl je podle něj mezi kulturou, která přichází zemi budovat, a tou, která přichází vyžírat – ať už kriminalitou, nebo sociálním systémem.
Podle Šopora si Evropa svůj rozklad dovolila sama tím, jaké reprezentanty si zvolila a jaké hodnoty začala prosazovat. Kdo tyto hodnoty do Evropy natlačil, je podle něj jiná otázka.
Deportace: čísla, která nesedí s mediálním obrazem
Rozpor mezi obrazem Trumpa jako největšího deportéra a reálnými čísly ilustruje statistika osob nucených opustit USA (v širší definici, tedy removals a returns včetně nelegální migrace). George W. Bush za období 2001–2009 zhruba 10,3 milionu; Barack Obama v letech 2009–2017 dohromady 5,3 milionu; Donald Trump za první funkční období 1,5 milionu; Joe Biden zhruba 1,15 milionu. V druhém Trumpově období šlo v době natáčení zhruba o 450 tisíc, tedy méně, než by odpovídalo jeho pověsti.
Přesto podle Šopora většina lidí, s nimiž mluví, vnímá Trumpa jako rasistu a člověka, který z Ameriky vyhazuje lidi neoprávněně. Podle něj je to dané kombinací jeho kontroverzních výroků a práce médií.
Nedůvěra k médiím a případ podání ruky Babiše s Trumpem
Nevěřit tomu, co říkají americká média – to je podle Šopora hlavní vzkaz, který mu odstřelovač Irving předal pro české a evropské publikum. Tradiční stanice jako Fox nebo CNN podle něj dnes sleduje hlavně generace lidí nad padesát let; mladší Američané je z velké části nekonzumují, a proto tolik nepodléhají mediálním narativům. Z politiky se přitom díky sociálním sítím stal sport, kde má každý svůj tým a je kvůli němu ochoten se pohádat i se sousedem.
Jako typickou ukázku manipulace veřejného mínění uvádí Šopor záběry, jak si na summitu podával ruku Donald Trump s premiérem Andrejem Babišem. Jedna strana pustila sestřih, kde to vypadá, že se na Babiše ani nepodíval, druhá naopak záběr, kde k němu Trump natahuje ruku jako první. Podle Šopora na tom jde krásně vidět, jak úhel pohledu utváří veřejné mínění; sám záběr nepouští proto, aby některého z politiků oslavoval, ale jako názornou ukázku, jak to funguje.
Smrt Charlieho Kirka a pochybnosti o oficiální verzi
Ke smrti Charlieho Kirka natáčí Šopor vlastní sérii a otevřeně zpochybňuje oficiální verzi. Opírá se přitom znovu o odstřelovače Nikolase Irvinga. Podle Irvinga použitá munice ráže odpovídající loveckému náboji na velkou zvěř nemůže způsobit tak malé zranění, jaké je popisováno – zásah do krku jako měkké tkáně by měl vypadat jinak. Šopor upozorňuje i na chování mikrofonu a trička na zpomalených záběrech, na chybějící stopy krve a na útržky rozbitého skla nalezené v autě.
Za podezřelé považuje i to, že místo činu bylo podle něj během pěti dnů kompletně upraveno – odstraněn trávník a položena dlažba. U obviněného Tylera Robinsona pak podle něj chybí přesvědčivé důkazy a předsoudní slyšení provázely absurdity, například když soud odmítl klíčové video jako příliš digitálně upravené a obžaloba nedokázala předložit originál. Celé to Šopor považuje za operaci, která se svým organizátorům nepovedla.
K vdově Erice Kirk se Šopor staví zdrženlivě: říká, že po tom všem, co viděl, nedokáže potvrdit obraz truchlící manželky, a dává to do kontrastu s Jackie Kennedy. Jde výhradně o jeho subjektivní dojem, nikoli o obvinění – sám zdůrazňuje, že neví, co je pravda.
Jsme už ve válce?
Na závěrečnou otázku, zda Trump zatáhne svět do války, Šopor odpovídá, že se do ní zatahovat nemusí – už v ní jsme. Válka dnes probíhá jinak než kdykoli v historii: neustále běží válka ekonomická i válka ve vědě, vývoji a výzkumu, a ne vždy se musí střílet. Přirovnává to ke studené válce, kdy na města nepadaly bomby, a přesto svět v konfliktu byl.
Šopor je přesvědčen, že situace bude gradovat, ne nutně jen vojensky. Válka je totiž pro řadu hráčů příležitost testovat nové zbraně a systémy a vydělávat, což nakonec zaplatí běžní lidé. Právě proto podle něj geopolitika ovlivňuje i život člověka, který chce jen chodit do práce. Jeho poselstvím je, že o skutečném fungování světa nikdo z nás mnoho neví – a čím dřív to člověk přijme, tím spíš se soustředí na to, co ovlivnit může: vlastní život, rodinu a práci, kde je každý velkým pánem.
