Jordánsko chce do roku 2030 proměnit východní břeh řeky Jordán v poutnické centrum. Al-Maghtas, česky Betanii za Jordánem, tradice ztotožňuje s místem, kde Jan Křtitel pokřtil Ježíše. Rok 2030 má připomenout dva tisíce let od té události a rozpočet příprav dosahuje 120 milionů dolarů.
Muzeum, poutnická vesnice a silnice
Peníze jsou rozepsané do čtyř balíků. Padesát milionů dolarů spolkne muzeum věnované křtu, čtyřicet milionů poutnická vesnice pro návštěvníky, dvacet sedm milionů silnice, voda, energie a další infrastruktura. Poslední tři miliony mají zaplatit ekologický koridor, který zachová aspoň kus krajiny v podobě, jakou měla ve starověku.
Jordánský stát počítá až s milionem návštěvníků ročně. Na papíře jde o zbožnou vzpomínku, v rozpočtu o turistickou infrastrukturu země, která si od poutníků slibuje příjmy.
Posvátné místo pro křesťany i muslimy
Pro křesťany začíná křtem Ježíšovo veřejné působení, je to zakládající událost evangelia. Místo má ale význam i v islámu: Ježíš a Jan Křtitel jsou v něm ctěni jako proroci. Samotný křest rituálem islámu není a Korán tuto událost nevypráví, krajina kolem řeky přesto patří do sdílených posvátných dějin.
Právě tento přesah dělá z projektu něco jiného než regionální investici do turistického ruchu.
Dva břehy jedné řeky
Al-Maghtas leží na jordánské svrchované straně řeky. Přímo naproti, na dohled, se rozkládá Qasr al-Jahúd — další tradiční místo křtu, jenže na Izraelem okupovaném Západním břehu. Poutní trasa se tak dotýká hranice, o kterou se vede spor.
Otázky, které z toho plynou, nejsou náboženské. Jak se k projektu postaví Izrael. Co si Jordánsko slibuje od mezinárodní pouti do muslimské země. A jakou roli v celé věci hraje církev — na přípravách se podílí katolická církev, zatímco pár kilometrů odtud žijí palestinští křesťané uprostřed války. V rozhovoru zaznívá ostrá kritika, že tito lidé čelí bombardování, vysídlení a útokům na kostely, že jim místní katolické instituce nedokázaly nabídnout smysluplnou pomoc a že vatikánská diplomacie jejich ochranu nezajistila.
Pouť je duchovní i hospodářská událost
Zakladatel First Things Foundation John Heers, který stojí za projekty v Guatemale, v západní i východní Africe, v Gruzii nebo na Haiti, čte jordánský záměr přes pojem pouti. Západ zapomněl, co pouť je. Jinde se na ni nezapomnělo — a nejde jen o duchovní záležitost, je to i událost ekonomická.
Pouť stojí na přesvědčení, že jeden kámen není totéž co druhý a že jedna lidská kost znamená víc než jiná. Tato představa drží východní křesťanství i katolickou tradici, které se nikdy nevzdaly Krista přítomného ve věcech.
Jordánsko podle Heerse říká: rozumíme vám, vždycky jsme vám rozuměli a jsme ochotni do toho investovat. Izrael naproti tomu hraje tvrdší geopolitickou hru a na tuto rovinu příliš nedbá.
Snaha rozdělit křesťany a muslimy
Rozhovor pracuje s tezí, že izraelská zahraniční politika staví na rozdělování a že za kampaněmi, které mají křesťanům na Západě vysvětlit, kdo je nepřítel, stojí nemalé peníze. Jde o výklad, ne o doložený fakt, rámuje ale celou debatu.
Heers k tomu přidává teologickou vrstvu. Posledních dvě stě let v křesťanství převažuje protestantský hlas, protože se nejsnáz propojil s materialistickým pohledem na svět. O pouti tento hlas mlčí — jezdit líbat kost mrtvého člověka je z jeho perspektivy podivnost. Pravoslavná i katolická tradice se mystické roviny nevzdaly a posvátné místo berou vážně.
S takovou mystikou si izraelská politika podle Heerse nerozumí, protože se vymyká moderní racionální logice. Sionismus je v jeho čtení projekt racionalistů, kteří stavějí moderní stát pro tento svět.
Ježíš jako prorok a hranice sdílené úcty
Heers strávil dva a půl roku v muslimské vesnici v západní Africe a věta, kterou tam slýchal pořád, zněla: máme rádi Ježíše. Ježíš je v islámu zjevením, jedním z proroků na cestě k Muhammadovi, tedy součástí toho, co se neodmítá. Řekněte ale muslimovi, že Kristus je Bůh, a narazíte.
Násilí to samo o sobě nepůsobí. Sousedé pokrčí rameny, poznamenají, že to zní trochu rouhavě, a pozvou vás k jídlu. Násilí přichází, až když nějaká politická moc lidi popudí — jednu, nebo druhou stranu.
Idylizovat se to nedá. Dějiny pronásledování křesťanů v muslimském světě jsou dlouhé a krvavé, podle Heerse je ale poháněly elity, ne obyčejní věřící. Války o cestu kolem Afriky i boje v Goi podle něj financovala koruna spolu s církví.
V židovské tradici je rozhovor o Ježíši těžší: pravověrný Žid ho ve stejném smyslu přijmout nemůže. I to podle Heerse hraje v dnešní blízkovýchodní politice roli.
Od poustevníků u Jordánu ke svaté Heleně
Heers pro to má obraz z gruzínské tradice. Hostině předsedá tamada, jehož úkolem je pronést přípitek, který stůl spojí na vyšší rovině než v běžném životě. Poutník má být tamadou — tím, kdo spojuje, ne tím, kdo dělí.
Dějiny místa tomu odpovídají. Po Kristově smrti odcházeli k Jordánu poustevníci, kteří následovali Jana Křtitele; stavěli si cely a kolem nich malé kostely. Z toho se zrodilo mnišství. Pronásledovali je Římané a řada pronásledování končí až kolem roku 313, kdy Konstantin prohlásil, že křesťané mohou svobodně vyznávat víru.
Do Svaté země pak přijela jeho matka Helena. Ptala se místních komunit, kde byl Kristus pokřtěn, kde byl zakopán kříž, kde zemřel mučednickou smrtí svatý Štěpán — a lidé, kteří ještě nesli jizvy pronásledování, ji na jednotlivá místa vodili. Jako matka císaře tam potom poslala peníze. Od roku 313 do poloviny 7. století stavěli křesťané volně a poutní místa, kam se dnes létá, dala dohromady právě Helena.
Roku 637 přišli muslimové. Pravoslavný patriarcha je podle Heersova vyprávění uvítal s prosbou, aby posvátná místa nezničili, a přijal jejich politickou vládu. Tisíc let pak zacházení s posvátnými místy kolísalo: jednou se svatyně stavěly, jindy bořily. Křižáci ve 12. století přišli s tím, že území berou zpět, a byli silou, která rozděluje.
Katolická církev a křesťané za řekou
Že chce místní ekonomika na poutích vydělat, nikdo nevyčítá — Španělsko, Portugalsko i Francie žijí z cest ke Compostele a Vatikán nebo Fátima fungují stejně. Otázka míří na katolickou církev: jak jde dohromady podíl na velkorysém projektu s tím, že o kus dál na Západním břehu jsou křesťané pod tlakem a hlas církve zní slabě.
Heers odpovídá opatrně. Katolíci, s nimiž se setkal v hierarchii i mimo ni, se na stranu izraelské vlády přiklánět nechtějí. Církev spíš zkouší, jak daleko na Blízkém východě může zajít.
Rozdíl vidí v historické zkušenosti. Pravoslavní jsou v regionálních zápasech tisíc let: za osmanské vlády patřili mezi dhimmí, chráněnou podřízenou vrstvu, které se ochrana podle potřeby dávala a brala. Katolíci chtějí podle Heerse totéž co pravoslavní, jen méně rozumějí tomu, jak se tam věci dělají a jak se izraelská politika proplétá s politikou pravoslavných církví.
V rozhovoru zaznívá i konkrétní výtka: po zásahu katolického kostela v Gaze vydal prohlášení až papežův zástupce, ne papež sám, a reakce církve se v posledních třech letech omezily na občasný příspěvek na sociální síti.
Co by církev mohla dělat
Prohlášení v OSN za mnoho nestojí. Heersova představa je fyzická: vejít do ozbrojené situace, nechat se zatknout, riskovat výstřel. Lidé, kteří vidí pravdu, mají podle něj dojít až k namířeným zbraním a zastrčit do nich květiny. Papež by si měl zout sandály a vyjít pěšky. Kolem Gazy i kolem Západního břehu by měl stát kruh lidí ochotných něco takového udělat. Sám dodává, že se mu to říká snadno z pohodlí studia.
Námitka je nasnadě: kdo se nechá zastřelit, myšlenku nešíří. Heers odpovídá odkazem na dějiny mučednictví — krev mučedníků je semenem obnovy. Proti známější Jeffersonově větě o stromu svobody vidí rozdíl v tom, že strom svobody je nakonec politická instituce.
Drahá stavba na dohled od války
V Gaze i na Západním břehu umírají muslimové i křesťané a svět si na to zvyká. Odtud plyne otázka, kterou rozhovor projektu klade: je pouť pokusem říct, že muslimové a křesťané spolu vycházet umějí a válku mezi sebou nepotřebují? Nebo jde o politiku, na kterou zvenčí nevidíme? Zůstává i nepříjemný fakt, že velmi drahá stavba vzniká co by kamenem dohodil od bídy.
Heers temné motivy nevylučuje. Když si státy hrají s posvátnými místy, temný prvek je ve hře vždycky; debaty o rudé jalovici a obnově chrámu má za výbušnou látku. Politikům na žádné straně v tom nevěří.
Věří ale lidem bez postranních úmyslů — těm, kdo chtějí jít na pouť, protože v úctu k posvátným místům opravdu věří. Kdo takové lidi podpoří, je pro něj druhotné. A pouť zůstává otevřená každému, křesťanovi, židovi i buddhistovi.
Návrat mystického vidění světa
Nejzajímavější vrstvu vidí Heers pod politikou. Že stát investuje do poutního místa a že lidem záleží na ochraně Svaté země, čte jako návrat starého způsobu vidění světa. Moderním světem prochází trhlina: politika zůstává důležitá, ale lidé se vracejí k pohledu, který je hluboce mystický.
Staré křesťanské myšlenky podle něj vyplouvají na povrch ve chvíli, kdy materialistický model ztrácí sílu a hlasy typu Richarda Dawkinse váhu. Do stejné vlny řadí i to, jak snadno dnes lidé věří na neznámé létající objekty; pravoslavná tradice o takových jevech mluví jako o démonech. Jakmile se začne uvažovat takto, je ve hře všechno — západní společnost takto nepřemýšlela dvě stě let.
Kniha místo liturgie: jak Západ přišel o pouť
Heers to vysvětluje přes dějiny reformace. Luther píše v 16. století, přichází knihtisk, renesance a po nich osvícenství — hnutí, která zracionalizovala a odkouzlila velmi mystický středověký svět. Ze zásady sola scriptura, tedy z myšlenky, že Krista člověk najde v knize, když čte a modlí se, plyne jeden nenápadný důsledek: ke spáse je najednou potřeba dovednost číst.
Čtení je dekódování symbolů, svým způsobem počítání. Čím víc člověk počítá, tím logičtější mysl to vyžaduje. Západ tak vypěstoval určitý typ mysli — takový, který smysl dekóduje a racionalizuje. Racionální lidé stavějí, inženýři stavějí, jenže při té stavbě se odšroubovalo všechno mystické. Ve vesnicích v Guatemale nebo v Sierra Leone, kde Heersova organizace pracuje, se přitom nikdo nepovažuje za lepšího člověka proto, že se naučil číst.
Patnáct set let předtím platilo něco jiného. Číst neuměla většina lidí a křesťanství přesto fungovalo — skrze liturgii, kadidlo a Bibli předčítanou nahlas. Vstupovalo se do dveří kostela, ne na stránky knihy.
Závěr
Jordánský projekt se dá číst dvěma způsoby a ani jeden druhý nevylučuje. Je to investice do turismu, kterou stát dělá s kalkulačkou v ruce, a zároveň gesto vůči křesťanům v době, kdy se o Blízkém východě mluví hlavně jazykem války. Otevřená zůstává otázka, zda lze ctít posvátná místa druhých ve světě, kde se pár kilometrů od staveniště bojuje.
