Historická výročí se nepřipomínají v prázdnu — každá doba si z minulosti vybírá to, co se jí zrovna hodí. Rozdíl je v tom, zda jde o přirozenou společenskou vzpomínku, nebo o politickou objednávku, která má dějinami mobilizovat současnost. Právě z tohoto úhlu se rozpadá řada dnešních paralel, přeceňuje se sepětí Česka se západem a podceňuje se to, co z nás dělá svébytnou střední Evropu.
Historie ve službách politické objednávky
Aktualizace dějin probíhá neustále a sama o sobě není ničím podezřelým — v 19. století se vyzdvihovalo husitství i Bílá hora, meziválečné Československo si vybíralo svá témata. Problém nastává ve chvíli, kdy poptávka po určitém výkladu minulosti není společenská, ale politická. Když se některá výročí uměle nafukují, aby skrze ně bylo možné společnost mobilizovat k aktuálním cílům, jde už o zneužívání historie, nikoli o její připomínání. Nápadně to připomíná způsob, jakým s dějinami zacházel reálný socialismus.
Ukrajina není druhý Mnichov
Do této kategorie spadá i vytrvale opakované srovnání ruské agrese proti Ukrajině s postavením Československa v roce 1938. Na povrchu se nabízí — menšina, silnější soused, mocenská hra přes hlavy malých. Při hlubším pohledu ale obě situace stojí na diametrálně odlišných příčinách, podmínkách i motivech agresora. Mnichov a protektorát vzešly z rezignace západních mocností na versailleský systém; ruský vpád na Ukrajinu má kořeny jinde. Ukrajina se stala — velmi nešťastně — nástrojem mocenských her, které měly změnit geopolitické uspořádání východní Evropy, a ponese za to katastrofické důsledky. Ani teze, že se na nás tehdy západ vykašlal, a proto nesmíme nechat padnout Ukrajinu, tak nesedí: příčiny byly hluboce rozdílné.
Německo jako tisíciletá latentní hrozba
Vztah k Německu má hned několik rovin. Jednak jde o vztah české státnosti ke státnosti německé, která byla vždy imperiální — od první přes druhou po třetí říši tam byla myšlenka impéria trvale přítomná. Jednak jde o rovinu etnickou, o soužití českého a německého národa, které se vedle sebe formovaly od vrcholného středověku. Němectví postupovalo do střední Evropy po staletí, často nenásilně, ale se silnou asimilační schopností. Byla období, kdy česká národní existence visela na vlásku. Že to není plané varování, ukazují osudy Polabských Slovanů nebo dnešních Lužických Srbů — národnostní menšiny bez státu, jejíž perspektiva je velký otazník. Německo pro nás při všech pozitivech zůstávalo stabilní latentní hrozbou.
Idea impéria a evropská integrace jako nástroj
Patří tato hrozba minulosti? Bezprostřední poněmčení nám dnes nehrozí — sami Němci mají co dělat, aby se jako národ udrželi. Přesto v části německých elit dál žije myšlenka impéria, konkrétně idea takzvané Mitteleuropy zformulovaná v 19. století. Nerealizuje se dnes vojensky, ale prostřednictvím evropské integrace, hospodářských tlaků a přebírání ekonomické, a následně politické dominance v prostoru. Stejně jako se habsburská monarchie ve své poslední fázi stala nástrojem německých a maďarských plánů se střední Evropou, hrozí, že se Evropská unie promění v nástroj těchto elit — v uspořádání, v němž pro národní státy zbývá jen málo místa. To je konkrétní hrozba nejen pro nás, ale pro celou střední Evropu.
Periferní elity a lákadlo větší říše
Nápadné je, že tu vždy byla část domácích elit přimknutá k Německu. Zaznívá to i z výroků prezidenta Petra Pavla, podle nějž by Německo mělo hrát v Evropské unii větší roli; podobně se část veřejnosti rozplývala nad přijetím Karla Habsbursko-lotrinského. Jde o typické chování periferních společností, které po celé dějiny zápasí o suverenitu ve stínu nějakého impéria. Vždy se v nich najde část elity ochotná vzdát se vlastní státnosti, protože v cizí identitě či svazku vidí lepší perspektivu — ať už z vypočítavosti, nebo z upřímného přesvědčení. Přesně tak vypadalo masivní poněmčování na přelomu 18. a 19. století, kdy část české společnosti uvěřila, že německá kultura jí nabízí víc než setrvání u češství. Tento psychologický moment — přitažlivost být součástí něčeho většího — funguje dodnes. Že tyto tendence dosud nikdy nepřevážily, je právě důvod, proč spolu mluvíme česky, a ne německy. Příběh ale není uzavřený: malý národ si identitu a suverenitu uchová jen tehdy, když na nich každá generace aktivně pracuje — počínaje výchovou dětí v rodinách.
Germanizace a ztracené slovanské národy
Že germanizace není abstrakce, ukazuje mapa dnešního východního Německa. Značná část tohoto území byla kdysi osídlena Slovany a existovaly tu slovanské státní celky, které koncem 12. století padly za kořist okolních států, především říše; podíleli se na tom i Dánové. Od 13. století se z těchto oblastí stala jednak součást říše, jednak cíl německé kolonizace, jež po několik staletí měnila jejich etnickou tvář. Rozhodující bylo, že se k procesu přidaly i místní slovanské dynastie — na Rujáně, v Západním Pomořansku či v Meklenbursku se poněmčily a otevřely dveře germanizaci. Šlo tedy o kombinaci politického ovládnutí, kolonizace a kolaborace domácích elit. V českých a polských zemích k tomu nedošlo: uchovaly si suverenitu i jazykově uvědomělou elitu. Až do 17. a 18. století přitom nelze mluvit o pevně daném souvislém německém etnickém území — poměr českého a německého živlu se v pohraničí měnil století co století.
Národní obrození: záchrana, ne vynález národa
Rozšířil se názor, že obrozenci národ vlastně vymysleli, že je to fikce, která nám spíš uškodila. Vychází z pojetí, podle nějž národ jako kategorie vzniká teprve v 19. století — tak to formuloval i vynikající sociolog Ernest Gellner. Jenže právě v tomto bodě se mýlí. Národy se svou specifickou sociální strukturou formují už v období vrcholného středověku, přinejmenším v západní, střední a východní Evropě. Obrozenci tedy národ nevytvořili — zachovali identitu národa, který byl na konci 18. a počátku 19. století v útlumu a jemuž reálně hrozila germanizace. Vedle stál dynamický soused nabízející jinou, perspektivně vypadající identitu, a domácí prostředí navíc po třicetileté válce ztratilo elitu, která by identitu udržovala. Obrozenci dokázali z češství udělat nový trend, přitažlivější než němectví — a tím národ zachránili. Zároveň mu dali do vínku úkol, který se pro každou generaci vrací: stát se plnohodnotným, suverénním partnerem těch velkých.
Slovanství jako vrstva identity a příležitost
Podobně nemoderně dnes zní slovanství. Kdo je zmíní, riskuje, že bude vypadat jako fosílie, a hrozí mu podezření, že chce zemi zatáhnout do područí Moskvy. Přitom jde o jednu z vrstev naší identity — historickou i jazykovou — a každá vrstva je pro udržení národního povědomí podstatná; škrtneme-li jednu, hroutí se celá stavba. Slovanství je pro nás klíčové právě proto, že asimilační tlaky mířily vždy na to, aby nás slovanského jazyka a identity zbavily. Zároveň je to příležitost: otevírá dveře k jazykově blízkým kulturám a umožňuje budovat exkluzivní vazby napříč spektrem vztahů — ekonomických, kulturních i politických. Takové zázemí je bohatství, které Maďaři nemají; i proto ve svých projevech tak často zdůrazňoval Orbán, že Maďaři se musejí držet svého maďarství, protože kolem sebe nikoho spřízněného nemají. Nejde o kroje a písničky, ale o možnost posilovat vlastní identitu a vytvářet cenné vztahy.
Nejsme západ, jsme střední Evropa
Z jednoho politického tábora zní stále hesla typu patříme na západ. Jenže kdo o sobě musí neustále tvrdit, že je západ, tím spíš prozrazuje, že jím není — nikdo ve Španělsku ani v Norsku nekřičí, že musí být západ. Za tím voláním je provinční myšlení i politický kalkul, který má umlčet pochybnosti o zvoleném směru zahraniční politiky. Kulturně-historicky jsme západem nikdy nebyli; mnohé jsme od něj přejali, často právě přes Němce jako první posly západní kultury, ale řadu formativních prvků, které západ utvářely, jsme sami nezažili. Jsme součástí evropské civilizace — pojí nás s ní křesťanství — ta se ale dělí na kulturní okruhy a my patříme do svébytného okruhu střední Evropy. Ten stojí na třech pilířích: slovanské většině obyvatelstva, německé městské kultuře a latinské vzdělanosti nesené latinskou církví. Na rozdíl od Británie, Francie, Německa či Ruska tu nikdy nevzniklo skutečné impérium — ani habsburská monarchie, ani dřívější Rzeczpospolita jím nebyly. Právě proto, že tu nikdo nemá imperiální tradici ani elitu nárokující si hegemonii, by mohla střední Evropa — ideálně i se státy Balkánu — hledat rámce spolupráce a vzdorovat imperiálním choutkám z východu i západu. Spoléhat přitom na Evropskou unii, že tuto suverenitu a identitu ochrání, je hluboký omyl.
Iluzí zůstává i představa, že nás západ přijme za svého. V jeho kulturním kánonu — v literatuře, filmu, hudbě — nefiguruje ze střední Evropy prakticky nic; stojíme za pomyslnou hranicí, na hraně exotiky. Ani dlouhé setrvání ve společných strukturách to nezmění, protože chybí sdílený dlouhý historický příběh.
Závěr
Vlákna se sbíhají do jednoho: malý národ ve stínu velkého souseda si identitu, jazyk a suverenitu neudrží automaticky. Musí je znovu a znovu vědomě volit — střízlivě rozpoznat, kde se dějiny zneužívají k mobilizaci, nepodléhat lákadlu rozplynout se v něčem větším a vzít vážně to, co z nás dělá střední Evropu, ne nedokonalou napodobeninu západu.
