Válku Spojených států s Íránem, která trvá od 28. února, rozebírá analytik Stephen Semler. Na Substacku vydává newsletter Polygraph a dlouhodobě přepočítává americké vojenské výdaje. Místo velkých teorií nabízí čísla: průzkumy veřejného mínění, položky vojenského rozpočtu, ztráty techniky a počty vystřelených protiraket.
Nejneoblíbenější válka od začátku průzkumů
Průzkum, který týdeník The Economist se společností YouGov provádí téměř každý týden od začátku války, ukazuje, že válku s Íránem odmítala většina Američanů už první den. Čistá podpora začínala na minus 13 procentních bodech – proti bylo o 13 bodů víc lidí než pro. Všechny velké americké války od druhé světové přitom začínaly s kladnou bilancí: válka v Iráku v roce 2003 zhruba na plus 40 bodech, válka v Afghánistánu ještě výš. Podpora pak vždy postupně klesala.
Válka s Íránem jako jediná začala v záporných číslech a od té doby se propadá dál. V době natáčení byla čistá podpora na minus 35 bodech, což z ní dělá nejneoblíbenější válku od chvíle, kdy se veřejné mínění měří. Podrobná data ukazují ještě jednu věc: zhruba polovina lidí, kteří válku stále považují za správné rozhodnutí, chce, aby skončila co nejdřív.
Válka bez přípravy veřejnosti a Kongres, který nic nebrzdí
Trumpova administrativa veřejnost na válku téměř nepřipravila. Vojenské síly se v regionu hromadily měsíc či dva, vláda ale nepřesvědčovala tisk ani si nezajistila podporu v OSN tak jako Bushova administrativa před Irákem. Předcházel tomu americký útok na íránská jaderná zařízení 21. června 2025 a lobbování izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Bílém domě. Po schůzce s Netanjahuem na začátku ledna a únorovém briefingu se Trump rozhodl pro válku a o několik týdnů později už Spojené státy bojovaly.
Hlavní důvod, proč k válce došlo, vidí Semler v tom, že ji nic nezastavilo. Američtí prezidenti mají obrovský prostor vést válku bez souhlasu Kongresu, který zákon vyžaduje, a právní zdůvodnění si vždy najdou. Kongres o omezování prezidenta většinou nestojí. Demokraté sice předkládají řadu rezolucí o válečných pravomocích, které by nařídily stáhnout vojáky z bojů s Íránem, jde ale o symbolická a nezávazná hlasování. Rozpočty, které války umožňují, odmítá jen hrstka demokratů a ještě menší hrstka republikánů. Protiválečná rétorika se politicky vyplácí, hlasuje se ale pro peníze na válku.
Vojenský rozpočet 1,1 bilionu dolarů
Schválený vojenský rozpočet na fiskální rok 2026, který skončil 30. září, činí 1,1 bilionu dolarů a díky provizornímu rozpočtu platí i nadále. Zahrnuje základní roční rozpočet a zhruba 150 miliard dolarů na armádu z velkého rozpočtového zákona, který prošel v červenci 2025.
Armáda spotřebuje víc než polovinu takzvaného diskrečního rozpočtu, tedy peněz, o kterých Kongres každoročně hlasuje ve dvanácti zákonech o financování federálních úřadů. Ze všech federálních výdajů včetně mandatorních jde na armádu zhruba třetina. Když se přičte domácí bezpečnostní aparát a odpovídající podíl na státním dluhu, jsou válka a policie největší položkou amerického rozpočtu.
Ještě v roce 2021 činil vojenský rozpočet 741 miliard dolarů v nominálních cenách, na konci Bidenova období zhruba 850 miliard. Rostl za Trumpa, za Bidena i v prvním Obamově období a od let 2015 a 2016 stoupá téměř každý rok i po očištění o inflaci. Na příští rok Trump navrhuje 1,5 bilionu dolarů.
Výsledky tomu neodpovídají. Představitelé administrativy včetně šéfa Pentagonu Peta Hegsetha budou podle Semlera stále častěji tvrdit, že vyhrát válku jim nedovolí Kongres. Vojenské cíle ale splněny nebyly: Írán, jehož ekonomika je velká zhruba jako ekonomika amerického Kentucky nebo Illinois, z velké části dál ovládá Hormuzský průliv a stále dokáže působit za svými hranicemi. Na námitky proti nákladům se odpovídá, že válka má Íránu zabránit v získání jaderné zbraně. Semler to považuje za falešnou otázku – válka podle něj zájem Íránu o jadernou zbraň spíš posílí.
Kam peníze tečou: zbrojovky, lobbing a think-tanky
Víc než polovina ročního vojenského rozpočtu končí u soukromých dodavatelů. Peníze se mění v zisky, dividendy a platy manažerů: šéfové největších zbrojovek, které mají většinu tržeb od americké vlády, berou 20 až 30 milionů dolarů ročně. Statisticky jde podle Semlera v podstatě o veřejné firmy, protože jejich peníze pocházejí od daňových poplatníků. Lockheed Martin v jednom z posledních let získal asi 73 procent příjmů ze zakázek ministerstva obrany a další z prodejů zbraní cizím zemím, které zprostředkovala americká vláda. Dohromady tak na politických rozhodnutích závisí zhruba 97 procent jeho tržeb.
Část těchto peněz se vrací do politiky přes lobbing, příspěvky na kampaně a – což je podle Semlera nedoceněný kanál vlivu – přes financování washingtonských think-tanků. Ty dávají zájmům zbrojního průmyslu akademický a odborný nátěr, jaký lobbing sám nemá. Příkladem je Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Jeho odhady nákladů války jsou podle Semlera solidní a oprávněně upozorňují, kolik munice Spojené státy v Íránu spotřebovaly. Tím ale zároveň vytvářejí poptávku po dalších zbraních.
Semlerovi nejvíc vadí, že washingtonští experti dělají z politických problémů technické. Spojeným státům docházejí protirakety, protože je válka spotřebovala v obrovském množství. Místo výzvy válku ukončit ale vznikají dvacetistránkové zprávy o tom, jak zvýšit roční výrobu protiraket Patriot z plánovaných 650 kusů ve fiskálním roce 2027 na 750, jak investovat do dodavatelů raketových motorů na tuhé palivo a kde sehnat kritické suroviny. Kdo jako první doporučení nenavrhne zastavit válku, která problém způsobila, toho podle Semlera nelze brát vážně.
Kongres hlasuje podle peněz od zbrojařů
Semler každý rok porovnává, kolik peněz od zbrojního průmyslu dostali členové Kongresu, kteří hlasovali pro vojenský rozpočet, a kolik ti, kteří hlasovali proti. Výsledek se opakuje: zastánci navýšení vojenských výdajů dostávají od zbrojařů třikrát až pětkrát víc peněz než odpůrci. Korelace sice neprokazuje příčinu, mění ale debatu – politik už nemůže jen tvrdit, že peníze na jeho hlasování nemají vliv.
Americký zbrojní průmysl označuje Semler za socializovaný, shora plánovaný systém postavený na státních zakázkách. Kongresmani mohou text zákona upravit tak, aby se okruh firem způsobilých ucházet se o zakázku zúžil prakticky na jednu, nejlépe s vazbou na jejich volební obvod. Zbrojovky navíc záměrně rozmisťují provozy do co nejvíce obvodů, aby na nich měl podíl každý.
Systém zná zevnitř. Jako malé kolečko v soukolí se podílel na lobbingu za pobřežní bojovou loď LCS, kterou senátor John McCain přezdíval „malá mizerná loď“. Loď měla řadu technických vad, v hliníkovém trupu se objevovaly praskliny a v posledních letech byla nakonec vyřazena. Lobbisté přesto sestavili mapu a tabulku všech dodavatelů a subdodavatelů s počty zaměstnanců. Podklady pro kanceláře kongresmanů obsahovaly bezpečnostní zdůvodnění převzaté z think-tanku financovaného zbrojním průmyslem, skutečný argument ale stál dole: tato firma zaměstnává ve vašem obvodu 550 lidí. Lidé v branži si podle Semlera často namlouvali morální převahu, která neexistovala.
Kolik doopravdy stojí válka s Íránem
Semler rozlišuje přímé náklady války, tedy okamžité rozpočtové výdaje, a nepřímé náklady pro ekonomiku. Podle analýzy agentury Moody’s zaplatila průměrná americká domácnost kvůli válce zhruba o 2 000 dolarů víc, hlavně kvůli inflaci a dražším pohonným hmotám.
Pentagon měl přímé náklady poctivě vykazovat, údaje ale neposkytuje. Zveřejnil jen pochybné souhrnné číslo a tabulku, ve které chyběla například obnova základen nebo přesuny peněz uvnitř rozpočtu na válečné operace. Za prvních 60 dní války Semler napočítal 72 miliard dolarů přímých nákladů: operace, náhrada vystřelené munice, škody na amerických vojenských základnách a vojenská pomoc Izraeli. Administrativa pak požádala Kongres o mimořádné financování ve výši 87 miliard dolarů, z čehož podle rozborů návrhu připadalo na válku rovněž 72 miliard. Za 120 dní vyšel Semlerovi odhad 103 miliard; o týden později NBC a Wired informovaly, že interní odhady Pentagonu se pohybují kolem 100 miliard dolarů.
Úřední odhad 38 miliard a jeho chyby
V září zveřejnil vlastní odhad Rozpočtový úřad Kongresu (CBO): 38 miliard dolarů. Protože jde o nestranický odborný úřad, převzala média číslo jako směrodatné. Semler ho prošel položku po položce – a pokud ví, nikdo jiný ho takto zpětně nerozebral.
Příkladem jsou drony MQ-9 Reaper. CBO uvádí ztrátu 24 kusů k 1. srpnu, tedy za pět měsíců války. Číslo ale pochází z květnové zprávy Výzkumné služby Kongresu, která vycházela z informace televize CBS od nejmenovaného úředníka z prvního dubnového týdne. Pětiměsíční odhad tak stojí na údaji za pět týdnů. Podle rozpočtových podkladů letectva měla armáda na konci fiskálního roku 2026 mít 189 těchto dronů, letos v dubnu uvedla 165. V květnu ale generál letectva před senátním podvýborem vypověděl, že kvůli válečným ztrátám flotila klesla zhruba na 135 kusů. Odhad ztrát je tedy nejméně o sto procent nízký.
CBO navíc nezapočítal vrtulník MH-60, který se začátkem července zřítil v Arabském moři, přestože o něm psala i velká média. Nepřiřadil žádnou cenu základnám na Blízkém východě, které jsou zčásti neopravitelné a Spojené státy je fakticky opustily. Neptal se ani jiných úřadů: ministerstvo zahraničí podle Semlera vydalo asi 80 milionů dolarů na evakuaci personálu a utrpělo škody na diplomatických budovách za zhruba 100 milionů. Pentagon přitom s CBO odmítl spolupracovat a podklady mu neposkytl. Podle lidí z Kongresu to dělá běžně, takto tvrdě ale ještě nikdy. Auditem přitom Pentagon dosud neprošel ani jednou.
Hlavní příčina rozdílu je ale metodická. CBO počítá jen výdaje nad rámec výchozího rozpočtu, tedy nad běžný provoz Pentagonu. Oddělit mírové náklady od válečných je správné, záleží ale na tom, jaký základ se zvolí. Velkou část nákladů CBO odepsal jako „již zahrnutou v rozpočtu ministerstva obrany“ – a ten je historicky nejvyšší.
Víc než za druhé světové války — a bez auditu
Současný rozpočet 1,1 bilionu dolarů je nejvyšší od roku 1945. Po očištění o inflaci převyšuje průměrné roční vojenské výdaje USA z let 1942 až 1945 asi o 90 miliard dolarů, vyplývá z historických tabulek Úřadu pro správu a rozpočet Bílého domu. Podíl na ekonomice byl za války samozřejmě mnohem vyšší, protože ekonomika i populace byly menší. V absolutních číslech však dnes Spojené státy utrácejí víc – a armáda má méně vojáků.
Při studiu dobových dokumentů Semlera zaujalo, že kongresmani za druhé světové války otevřeně přiznávali, že jde o absurdní a zčásti marnotratné částky, a slibovali, že nevyčerpané peníze po válce vezmou zpět. Nejméně jeden velký zákon o zrušení rozpočtových prostředků po válce skutečně prošel. Dnes jsou podobné částky normou a CBO je převzal jako výchozí stav, takže jeho odhad podle Semlera ztratil kontakt s realitou.
Pentagon musí audity podstupovat posledních sedm nebo osm let a každý rok hlásí pokrok: dokáže doložit o něco vyšší procento svého majetku. Protože ale rozpočet roste, absolutní hodnota majetku, který doložit neumí, se každý rok zvyšuje. Semler navrhuje rozpočet Pentagonu výrazně seknout, aby měl méně co sledovat, nebo zavést obdobu zákona Sarbanes-Oxley, podle něhož jdou šéfové soukromých firem za nepravdivé účetnictví do vězení.
Skryté náklady na desítky let
K nákladům mimo okamžitý rozpočet patří i dlouhodobé výdaje, například péče o veterány. Každý zabitý nebo zraněný voják spouští řetěz výdajů na desítky let. Nejlepším zdrojem je podle Semlera harvardská profesorka Linda Bilmesová, která s ekonomem Josephem Stiglitzem napsala vlivnou knihu o nákladech irácké války The Three Trillion Dollar War. Odhad tří bilionů dolarů pochází z roku 2008 a od té doby rostl; projekt Costs of War Brownovy univerzity vyčísluje náklady válek po 11. září na šest až sedm bilionů dolarů. Platí pravidlo, že současné i budoucí náklady válek se vždy podceňují. Lidé navíc platí dvakrát – jako daňoví poplatníci i jako spotřebitelé.
Projekty, které slibují zlepšit svět, musí projít horou analýz a politických bojů. Zbrojní průmysl slibuje jen to, že nenastane katastrofa, a tak se málokdo ptá, jestli nakoupené zbraně dělají, co mají. Skutečná nejistota, kterou Američané pociťují, je přitom podle Semlera ekonomická: mnoho lidí dělí od finanční propasti jediné zaváhání. Inflace a ceny jsou podle průzkumů Economist/YouGov hlavním tématem amerických voličů nepřetržitě od července 2022.
Pomoc Izraeli: 352 miliard dolarů
Do roku 2025 poskytly Spojené státy Izraeli od jeho založení pomoc v hodnotě 352 miliard dolarů v cenách očištěných o inflaci; se zhruba čtyřmi miliardami schválenými letos na rok 2026 jde asi o 360 miliard. Je to největší kumulovaná pomoc, jakou USA kdy poskytly kterékoli zemi – a Izrael má zhruba 9 milionů obyvatel. Základem je program zahraničního vojenského financování ve výši 3,3 miliardy dolarů ročně z rozpočtu ministerstva zahraničí, podle Semlera v podstatě dárková karta na americké zbraně. Izrael smí jako jediný utratit část peněz i u vlastního zbrojního průmyslu.
Argument, že Spojené státy od Izraele získávají víc, než mu dávají, neobstojí podle Semlera ani u soukromých investic: USA investují v Izraeli mnohem víc než Izrael v USA.
Pracovní místa jako argument
Vojenské výdaje se často obhajují pracovními místy, takto argumentovala i Bidenova administrativa u pomoci Ukrajině. Souvislost je ale podle Semlera přinejlepším mlhavá. V roce 1985 zaměstnával americký zbrojní průmysl 3,1 milionu lidí, v roce 2021 už jen 1,1 milionu. Vojenský rozpočet mezitím reálně vzrostl o 290 miliard dolarů.
Zbraně zdražily, výroba se automatizovala a firmy, kterým jde o zisk, drží jen tolik zaměstnanců, kolik potřebují, aby mohly v obvodech tvrdit, že vytvářejí pracovní místa. Kdo chce za veřejné peníze vytvořit co nejvíc pracovních míst, může je dát téměř kamkoli jinam – vojenské výdaje jsou nejhorší způsob. A když se obhajují pracovními místy, je to podle Semlera tiché přiznání, že bezpečnostní argument tolik neplatí.
609 protiraket na obranu Izraele
Vojenská pomoc zahrnuje jen úzký okruh zboží a služeb, ne přímou účast v boji. Semler proto zvlášť spočítal, kolik protiraket Spojené státy vystřelily výhradně na obranu izraelského území před raketami z Íránu a Jemenu: od října 2023 do září 2026 jich bylo odhadem 609. Jen ve válce v červnu 2025 to bylo 80 protiraket SM-3 a víc než 150 protiraket systému THAAD. Jedna SM-3 stojí podle rozpočtu na fiskální rok 2027 kolem 31 milionů dolarů a jako jediná americká zbraň dokáže zachytit balistickou raketu ve vesmíru.
Balistická raketa nejdřív jednu až pět minut stoupá, pak asi dvacet minut letí mimo atmosféru a nakonec za minutu až dvě padá k cíli. Střední fáze nabízí nejvíc času k zásahu, ve vesmíru ale raketa může vypustit klamné cíle, které letí stejnou dráhou a od hlavice se těžko rozlišují.
Podle květnové zprávy deníku Washington Post vystřelily USA v letošní válce přes 200 protiraket THAAD a přes 100 protiraket řady Standard. To odpovídá zhruba dvěma třetinám všech protiraket použitých na obranu Izraele včetně izraelských – údaj podle Semlera nechtěně potvrdil i JD Vance. Ve válce v roce 2025 nesly Spojené státy asi 70 procent břemene. Ve výpočtu přitom chybí 500 milionů dolarů ročně, které USA dávají Izraeli na nákup vlastních protiraket, i sestřelování dronů.
Třetí položkou, kterou Semler teprve počítá, je samotné vedení války v zájmu Izraele. Válka s Íránem by podle něj bez Izraele a jeho vlivu na americkou vládu nevznikla a se zásadou „Amerika na prvním místě“ nemá nic společného.
Veřejnost se obrací proti
Podle průzkumu New York Times a Ipsos z května 2026 je většina Američanů proti další vojenské a ekonomické pomoci Izraeli. Mezi lidmi, kteří v roce 2024 nevolili, byl nejčastější odpovědí rozhodný nesouhlas – zvolila ho polovina z nich. Semler to přičítá jednak tomu, že zvěrstva v Gaze, která sám označuje za genocidu, se stala nepopiratelnými, jednak dojmu, že vláda staví zájmy jiné země nad zájmy vlastních občanů. Právě tady se podle něj potkávají náklady války s krizí životních nákladů.
Nejde jen o peníze, ale i o politický kapitál. Jediným zákonem, který se Joe Biden podle Semlera rozhodl prosazovat projevem k národu z Oválné pracovny, byl balík zahraniční pomoci s rekordní částkou pro Izrael a penězi pro Ukrajinu a Tchaj-wan – ne jeho infrastrukturní zákon. Semler se domnívá, že by válka s Íránem přišla i za vlády Kamaly Harrisové, protože k ní bezpečnostní establishment směřoval. Harrisová v říjnu 2024 označila za největší hrozbu pro Ameriku Írán, ačkoli to tehdy tvrdily jen čtyři až pět procent Američanů.
Jedním z hlavních politických konfliktů současnosti je podle Semlera střet pracujících s válečnými zbohatlíky: blahobyt pracujících trpí všude, kde vlády dávají přednost válčení před obecným blahem. Vztah veřejnosti k elitám přirovnává k pilotovi, který vítá cestující u dveří letadla – a na zádech má padák.
Gaza a zábor území
Semler chystá projekt, ve kterém chce pomocí satelitních snímků nebo map porovnat území, které Izrael kontroloval před říjnem 2023 a v roce 1967, s dnešním stavem – v Gaze, na Západním břehu, na jihu Sýrie i na jihu Libanonu. V konečném důsledku jde podle něj o půdu a rozsah záboru chce vyčíslit.
Za nejspolehlivější údaje o obětech v Gaze považuje čísla tamního ministerstva zdravotnictví. Americká média ho označují za ministerstvo ovládané Hamásem, pracují v něm ale civilní úředníci a jeho čísla podle Semlera používají i izraelské zpravodajské služby.
Závěr
Z čísel vychází obraz války, kterou většina Američanů nechtěla, která stojí výrazně víc, než přiznává úřední odhad, a kterou lidé platí dvakrát – v rozpočtu i v cenách. Za rozdílem mezi 38 a více než 100 miliardami dolarů nestojí jen chyby v datech, ale hlavně volba výchozího rozpočtu, který je největší od druhé světové války. Semler chce v počítání pokračovat: na řadě jsou náklady na sestřelování dronů a samotné vedení války.
