Z Washingtonu zaznívá, že na stole je mírový rámec, který by mohl ukončit válku s Íránem. Při bližším pohledu ale něco nesedí: navrhovaná dohoda připomíná spíš seznam přání jedné strany než kompromis, ve kterém každý něčeho ustoupí. Tady je alternativní čtení toho, co se mezi Trumpem, Netanjahuem a Teheránem skutečně odehrává.
Napjatý telefonát Trumpa s Netanjahuem
Podle zpráv z Washingtonu trval hovor mezi Donaldem Trumpem a Benjaminem Netanjahuem zhruba hodinu a byl velmi napjatý. Izraelský premiér měl tlačit na pokračování bombardování Íránu s tím, že Teherán dostává příliš mnoho času. Trump měl naopak pod tlakem spojenců z Perského zálivu plánovaný úder pozastavit a vsadit na vyjednávání. Sám pak na otázku, jak dlouho Netanjahu počká, odpověděl ve smyslu, že premiér udělá, co po něm bude chtít.
Otázka zní, zda tomu věřit. Alternativní pohled varuje, že podobné scény jsme už viděli: navenek se prezentuje roztržka mezi Washingtonem a Tel Avivem, zatímco ve skutečnosti jdou obě strany za stejným cílem. Pozastavení úderu může být i gestem pro domácí publikum, které je z války čím dál unavenější.
New York Times: plán dosadit do čela Íránu Ahmadínežáda
Druhým otřesem byla reportáž listu The New York Times. Podle ní Spojené státy a Izrael zamýšlely po smrti íránského nejvyššího vůdce dosadit do čela země bývalého tvrdě vystupujícího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Právě toho Ahmadínežáda, kterého západní politici dlouho označovali za popírače holokaustu a jehož zvolení odmítali uznat za legitimní. Plán měl podle reportáže rychle ztroskotat a o Ahmadínežádově osudu dnes panuje nejistota.
Alternativní čtení v tom vidí kopii „venezuelského modelu": odstranit dosavadní vedení a počítat s tím, že připravená figura okamžitě převezme moc a zemi stabilizuje. Spíš než propracovaná strategie to ale podle této perspektivy byla prodejní nabídka, jak vtáhnout USA do války a přimět je k úderu proti nejvyššímu vůdci. Tím se z íránské scény odstranily i umírněnější síly, s nimiž by se dnes vyjednávalo snáz. Připomíná se tu i logika nekonečného konfliktu: dosadit „stejně špatného" člověka a získat tak záminku ve válce pokračovat.
Ropný šok a páka Teheránu v Hormuzu
Klíčová je ekonomika. Hormuzský průliv zůstává od počátku války fakticky uzavřený a každý den, kdy se jím neproplouvá, znamená výpadek milionů barelů ropy a ropných produktů z trhu. Jde o jeden z největších nabídkových šoků v historii — a Teherán to ví. Čtyři desetiletí se na podobný scénář připravoval, ukryl vojenské kapacity hluboko pod hory a ukázal schopnost zasahovat zvolené cíle s vysokou přesností. Jeho strategií je teď jednoduše „vyčkávat a nechat běžet čas".
Mírový návrh, který se v posledních hodinách objevil, je z tohoto úhlu pohledu jen soupis toho, co by chtěly Spojené státy: aby se Írán vzdal kontroly nad průlivem, nedostal žádné peníze a v podstatě složil zbraně. Teherán přitom dlouhodobě trvá na opačných podmínkách — uznání své svrchovanosti nad Hormuzem, reparace za válečné škody, zrušení sankcí, uvolnění zmrazených aktiv a zachování svého jaderného materiálu. Naproti tomu Washington požaduje nulové obohacování uranu. Trh přitom reaguje paradoxně: stačí jedno prohlášení o blížící se dohodě a cena ropy klesne, aniž by se reálné omezení dodávek jakkoliv změnilo.
Z toho plyne i varování: pokud by došlo k dalšímu úderu, Írán avizoval, že zasáhne energetickou infrastrukturu zemí Perského zálivu a uzavře i Báb-al-Mandab v Rudém moři. Výpadek by se pak mohl prohloubit z přibližně 13 na 25 milionů barelů denně, což by podle této analýzy znamenalo globální ekonomickou krizi srovnatelnou s hlubokou recesí.
Závěr
Oficiální narativ zní: vyhráváme, oni prohrávají, mír je na dosah. Fakta na zemi — zavřený průliv, rostoucí ceny energií a neústupné íránské podmínky — tomu ale podle alternativního čtení neodpovídají. Mírový plán, který se „skládá dohromady", může být spíš mediálním signálem než hotovou dohodou. A dokud Teherán drží v ruce páku v podobě Hormuzu, má čas na své straně.
