Americké ministerstvo spravedlnosti tiše stáhlo předvolání novinářů deníků The Washington Post a The Wall Street Journal, kterými je chtělo donutit svědčit před velkou porotou o jejich zdrojích. Případ je důležitý daleko za hranicemi Spojených států: ukazuje, jak křehká je v praxi ochrana novinářských zdrojů a jak rychle se z ní stane terč, kdykoli moc neunese kritickou reportáž. Bez chráněných zdrojů nejsou zdroje žádné — a bez zdrojů se veřejnost o reálném dění uvnitř státního aparátu nikdy nedozví.
DOJ stáhl předvolání novinářů — drobná, ale zásadní výhra
Federální ministerstvo spravedlnosti pod Trumpovou administrativou v minulých měsících tiše vedlo řízení, jímž se pokoušelo přimět novináře Washington Post a Wall Street Journal k výpovědi před velkou porotou. V úterý 23. června předvolání stáhlo. Žádná tisková konference, žádné prohlášení — jen tichý ústup. Případ se týkal reportáží o národní bezpečnosti, konkrétně o vojenské operaci v Íránu, která byla pro administrativu politicky nepohodlná.
Význam takového kroku je zásadní: kdykoli stát postaví novináře před velkou porotu, nutí ho odpovídat pod přísahou — a jakékoli zatajení informací o zdrojích se mění v trestný čin. Pokud chce reportér ochránit informátora, riskuje vězení za pohrdání soudem. Pokud zdroj vyzradí, ztrácí informátor práci, někdy rodinu, někdy život. Stažení předvolání tak není formalita, ale úleva pro celou profesi.
Proč je velká porota smrtelná pro ochranu zdrojů
Velká porota je extrémně nebezpečný nástroj, protože svědek na lavici nemůže odmítnout odpovědět prakticky na nic. Jakmile usedne, otázky se neomezují jen na původně vyšetřovanou kauzu — vyšetřovatel se může ptát na cokoli, co se týká i jiných reportáží, jiných informátorů, jiných příběhů. Hlava každého zkušeného novináře je v podstatě archiv tajných zdrojů z let práce; nutit ho odpovídat pod přísahou znamená vystavit riziku každého, kdo mu kdy něco svěřil.
První přikázání novinářské profese zní: zdroj se nevydává. Pokud tahle hradba padne, padá s ní i důvěra, na které stojí celé investigativní zpravodajství. Bez sebevědomého slibu anonymity přestávají informátoři mluvit — a se zmizením informátorů zmizí i kontrola moci zvenčí. To není romantická figura; je to praktický předpoklad fungování demokratického státu jako takového.
Druhou stranou téže mince je zodpovědnost redakcí: anonymní zdroje musejí být řádně prověřeny. Když mediální dům zveřejní tvrzení neověřeného informátora, podlamuje stejnou ochranu, kterou si pak nárokuje. Princip ovšem zůstává — i nedokonalá ochrana je nezbytná. Bez ní žádná novinařina hodná toho jména neexistuje.
Historický precedent: kauza Plame a Judith Millerová
Pokus o donucení novinářů ke svědectví o zdrojích není ničím novým. V roce 2004 vydalo americké ministerstvo spravedlnosti předvolání reportérovi časopisu Time Matthewu Cooperovi a reportérce The New York Times Judith Millerové poté, co byla v médiích zveřejněna identita důstojnice CIA Valerie Plameové. Cooper neuspěl s odvoláními a nakonec se dohodl na soukromém řešení. Millerová odmítla svědčit a strávila ve federální vazbě za pohrdání soudem více než osmdesát dní. Propuštěna byla teprve poté, co jí její zdroj — Lewis „Scooter" Libby, šéf kabinetu tehdejšího viceprezidenta Dicka Cheneyho — sám dovolil své jméno vyzradit.
Případ je nicméně mnohem temnější, než jak se obvykle prezentuje. Judith Millerová byla totiž jednou z klíčových postav propagandistické mašinérie, která před invazí do Iráku v roce 2003 a po ní šířila zprávy o iráckém programu zbraní hromadného ničení — zprávy, jež se později ukázaly být postavené na zfabrikovaných zpravodajských informacích. Symbolicky jde tedy o paradox: historie ochrany novinářských zdrojů je provázána s jednou z nejhorších epizod manipulativní žurnalistiky moderní doby. Princip ochrany zdrojů je přesto sám o sobě legitimní — selhání konkrétní novinářky ho nediskvalifikuje.
Pozadí: úniky o operaci v Íránu
Celá kauza vyrostla z reportáží o jedné z amerických vojenských operací v Íránu z června tohoto roku. Tehdy se podle oficiální verze americké letectvo vydalo na záchrannou misi za pilotem sestřeleného stíhacího letounu — operace, která se rozrostla do nasazení desítek lidí, vrtulníků a další techniky. Jeden z reportérů uvedl, že na zemi zůstal druhý pohřešovaný člen posádky. Bílý dům označil reportáž za ohrožení národní bezpečnosti a hrozil novinářům vězením s tím, že po zveřejnění informace „celá země Írán věděla, že na jejich území někde bojuje o život pilot".
Nezávislí novináři ovšem na základě fotografií a geolokačních dat upozornili na výrazně problematický rozpor: místo, kde záchranná akce probíhala, neleželo nikde poblíž skutečného místa sestřelení letounu — leželo nápadně blízko íránských jaderných zařízení. Jednotka navíc na místě zanechala a zničila vlastní techniku v hodnotě desítek až stovek milionů dolarů. Vše nasvědčuje tomu, že záchranná operace mohla sloužit jako krytí pro úplně jiný úkol — pravděpodobně získání jaderného materiálu. Předpoklad, že Írán potřeboval k odhalení masivní vojenské přítomnosti na vlastním území zprávu z amerických deníků, je při tom víc než pochybný. Spíš jde o snahu potrestat ty, kdo nepříjemnou skutečnost zveřejnili.
Rušení ochranných pravidel a delší vzorec útoků na tisk
Stažení předvolání nepřišlo v izolovaném prostředí. Už v dubnu generální prokurátorka Pam Bondiová zrušila pravidla, která chránila novináře při vyšetřování úniků a omezovala přístup federálních vyšetřovatelů ke komunikaci s mediálními domy. V interním memorandu zaznělo, že předchozí administrativa údajně poskytovala médiím „příliš velkou ochranu" a umožňovala „selektivní úniky". Reálným výsledkem je, že stát si znovu otevřel dveře k tomu, aby trestal nepohodlnou reportáž zatýkáním novinářů.
Není to konzervativní hodnota, není to liberální hodnota, není to hodnota svobodné společnosti. Jakmile stát začne uvěznit reportéry za publikaci politicky nepohodlných informací, podemílá vlastní legitimitu — bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v úřadu. A pokud se to děje pod nálepkou „ochrana národní bezpečnosti", je nutné se ptát, zda nejde primárně o ochranu před tím, aby se voličstvo dozvědělo, co stát skutečně dělá.
Tento konkrétní krok je jen pokračováním delšího vzorce. V lednu federální agenti vtrhli do bytu reportéra Washington Post v rámci vyšetřování vládního dodavatele, jenž byl už obviněn z úniku citlivých informací. Prezident a jeho spojenci vedou souběžně i druhou frontu — civilní žaloby pro údajné pomluvy. Jde o dvě paralelní strategie: trestněprávní stíhání úniků a soukromoprávní finanční tlak na média, která publikují kritické reportáže o prezidentově osobě.
Whistlebloweři bez ochrany
Vítězství u soudu pomohlo dvěma velkým mediálním domům, které mají na soudní spory dost prostředků. Otázkou zůstává, jak moc se podobná ochrana vztahuje na nezávislé novináře — a hlavně na informátory samotné. Příběhy posledních let v tomto směru nepůsobí povzbudivě.
V uplynulých letech zemřela řada whistleblowerů ze společnosti Boeing, kteří poukazovali na bezpečnostní problémy letounů — někteří za okolností, jež veřejnost dodnes znepokojují. Mladý insider z OpenAI Suchir Balaji, který připravoval rozsáhlou výpověď o údajném systematickém přivlastňování duševního vlastnictví v rámci tréninkových dat umělé inteligence, byl podle oficiálních zjištění nalezen mrtev. Okolnosti jeho úmrtí dodnes vyvolávají u části nezávislých novinářů pochybnosti. Whistlebloweři potřebují víc ochrany, ne méně — protože bez nich se veřejnost o vnitřních selháních korporátního i státního aparátu nedozví vůbec nic.
Závěr
Stažení předvolání ze strany ministerstva spravedlnosti je dílčí výhra — patrně na pár let zaručuje, že velké redakce nebudou postaveny před volbu „prozradit zdroj, nebo do vězení". Princip svobody tisku ale není ničím samozřejmým ani trvalým: každá generace si ho musí obhájit znovu. Vlády po celém světě testují, kolik kontroly nad informacemi jim společnost dovolí, a každý úspěšný útok na ochranu novinářských zdrojů otevírá dveře dalším. Bez svobodného tisku a bez ochrany informátorů ztrácí veřejnost možnost vědět, co stát skutečně dělá v jejím jménu.
