Migrační pakt Evropské unie o migraci a azylu, schválený v dubnu 2024, začíná po dvouleté přípravné lhůtě reálně platit. Pro Českou republiku z něj plyne závazek, který tu dosud neexistoval — přijímat migranty, které západní Evropa odmítne zvládat. Vyplácení namísto přijetí je sice teoreticky možné, ale fakticky jde o tak velké peníze, že by se členství v EU začalo silně prodražovat. Souběžně s migračním tématem se otevírá otázka, kdo povede českou delegaci v zahraničí — prezident Petr Pavel pojede do New Yorku na Valné shromáždění OSN, otázka summitu NATO v Ankaře zůstává sporná. A v pozadí všech těchto debat dále tikají vztahy v trojúhelníku Izrael–Spojené státy–Írán.
OSN bez sporu, Ankara stále otevřená
Oznámení, že prezident Petr Pavel povede na podzim českou delegaci na Valném shromáždění OSN v New Yorku, je především taktický manévr vlády. Účast prezidenta na valném shromáždění nepředstavuje pro vládu žádné velké riziko — projevů v New Yorku zazní v září řádově dvě stě a pokud bude ten český standardní, nikdo si ho zvlášť nevšimne. Vláda zároveň touto vstřícností bere vítr z plachet té části hradního tábora, která tvrdí, že prezidenta vědomě vyšachovává z reprezentační role.
Otevřená zůstává otázka summitu NATO v Ankaře. Tam jde o věci, ve kterých se prezident s vládou neshodne — česká muniční iniciativa, výdaje na obranu — a v těchto otázkách za Českou republiku navenek mluví vláda, nikoli prezident. Bylo by trapné, kdyby česká delegace v Ankaře vystupovala rozdvojeně. Petr Pavel přitom nabízí kompromis v podobě účasti aspoň na neformální večeři, jenže právě večeře bývá z hlediska obsahu důležitější než formální zasedání — tam si zúčastnění říkají, jaké jsou jejich skutečné pozice. Pochopitelně to vláda odmítá.
Taktický krok je tedy rozumný, strategicky jde však o kličkování. Vláda by se neměla bát kompetenční žaloby u Ústavního soudu — ať by soud rozhodl jakkoli, vyjasnilo by to rozdělení rolí mezi vládou a hlavou státu. Vyhýbání se přímému střetu zatemňuje ústavní mantinely, což pro politický život Česka není dobře. Stejný vzorec se ostatně projevil i u kauzy jmenování Filipa Turka do čela ministerstva životního prostředí — kompetenční žaloba ze strany minulé vlády se nakonec nepodala a vláda dala raději zpátečku.
Migrační pakt: kvóty a závazek přijímat odmítnuté
Migrační pakt EU začne formálně platit za dva dny. Dle některých komentátorů se ve své aktuální podobě v lecčems přibližuje administrativě Donalda Trumpa, je na hraně mezinárodního práva a očekávají se žaloby lidskoprávních a promigračních neziskových organizací. To je ovšem především kritika z tábora těch, kteří dosud migranty do Evropy aktivně přivádějí — pakt jim skutečně zkomplikuje práci, protože má usnadnit odsuny lidí, kteří podle mezinárodních úmluv nárok na azyl nemají.
Klíčový problém pro střední Evropu a konkrétně pro Českou republiku ale leží jinde. Pakt formálně přináší závazek přijímat kvóty — sem mohou být přemísťováni migranti, u nichž západní Evropa řekne, že je už nezvládá. To je nejkontroverznější aspekt a je naprosto reálný. Minulá Fialova vláda se přitom přijetím paktu chlubila a tehdejší ministr vnitra Rakušan mluvil o skvělém kompromisu, za který ho v Bruselu chválili, jenže při samotném hlasování se Česká republika zdržela. Až když si lidé skutečně přečetli text, ukázalo se, že obsahuje právě onen závazek přijímat ty, které západ odmítá zvládat.
Druhá varianta — vyplácet se z kvót — existuje, jenže jde o tak velké peníze, že by se nám členství v unii touto cestou začalo prodražovat. Závazek státu přijímat migranty, který Česko dosud nemělo, je přitom mimo jakoukoli interpretaci soudu — to je v paktu zarámováno tvrdě. O implementaci jako takové ale nakonec budou rozhodovat soudy, a ty z ustanovení dokážou v posledních letech vyvodit téměř cokoli. Tím se posiluje role nadnárodní soudcovské vrstvy.
Pro promigrační neziskové organizace je pakt sice rudý hadr — proto budou žalovat — ale paradoxně i příležitost. Mohou před svými zahraničními sponzory, ať už jde o Sorošovy nadace, nebo o financování z německých evangelických církví, ukazovat, že tu „dochází k omezování základních lidských práv migrantů", a tím obhájit svou existenci a získat další peníze. Restrikce, byť dílčí, je pro ně argumentem ke zviditelnění.
Írán a Izrael: zdroj případné migrační vlny
Tlak na migrační pakt by mohl prověřit i konflikt mezi Izraelem, Spojenými státy a Íránem. Zatím se zdá, že Írán scénáři rozvratu unikl — žádná velká migrační vlna z Íránu se nerozjela a strany jsou patrně schopné konflikt ukončit. Izraelský plán předpokládal zničení Íránu, rozklad režimu a následný chaos s případnou „proizraelskou vládou", jenže pokud by se podařilo svrhnout vládu islámské republiky, vypukl by chaos a Evropa by musela počítat s tlakem minimálně milionů, možná desítek milionů lidí.
Tento scénář se zatím nerealizuje, protože íránský režim se drží — dokáže dělat kroky, které si před třemi či čtyřmi měsíci nikdo neuměl představit. Hlavní migrační problém pro Evropu tedy zůstane jinde — na Blízkém východě a v subsaharské Africe, kde má spousta lidí ekonomické i bezpečnostní důvody hledat své štěstí jinde.
Donald Trump v podstatě jednou týdně oznamuje, že jednání s Íránem pokračují a blíží se dohoda, „kterou svět neviděl", a mezitím občas hrozí Teherán vymazat z mapy. Realita je ale jiná. Americká veřejnost není ve válce s Íránem stejně nadšená jako v dřívějších konfliktech — efekt prvotního semknutí se za prezidenta nenastal. Americké veřejné mínění vnímá konflikt primárně jako izraelskou válku, do které se Američané nechali zatáhnout. Pro Trumpa je tahle válka domácí komplikací, kvůli níž mu hrozí porážka v podzimních volbách a následný tlak na zbavení funkce. Má proto silný motiv dohodu hledat. Írán o vlastní bombardování také nestojí. Jediný, kdo na straně míru úplně není, je Izrael.
Netanjahu jako hřebík do politické rakve
Pokud Írán vše přečká a bude se moci označit za vítěze, jeho prestiž poroste. Tehránský režim bude trvat na poplatcích za průchod Hormuzským průlivem — bere to jako formu reparací, které z USA ani z Izraele jinak nedostane, protože Američané a Izraelci tam způsobili rozsáhlé škody. Z hlediska Tel Avivu a Washingtonu pak bude těžké mluvit o jakémkoli vítězství. Maximum, co Izraelci a Američané mohou prezentovat jako úspěch, je opětovné prohlášení Íránu, že nebude vyvíjet jadernou zbraň — což ovšem Írán deklaroval i dříve.
Pro Izrael je ale skutečným problémem to, že se ukáže, že Írán je vojenskou velmocí, na kterou Izrael ani s podporou Spojených států nestačí. To Tel Aviv vnímá jako existenciální hrozbu — a v Izraeli se nezmění vůbec nic na samotném ohrožení, změní se ovšem patrně osoba v čele. Netanjahua čekají na podzim volby a v zahraniční politice, kde ho izraelská veřejnost jinak povětšinou podporuje, se ukazuje jako neúspěšný. To bude další hřebík do jeho politické rakve.
Závěr
Migrační pakt staví Českou republiku poprvé před tvrdý a formálně neoddiskutovatelný závazek přijímat migranty, které západní Evropa nezvládá — buď je převzít, nebo si připlatit ve výši, která začne pro státní rozpočet bolet. O konkrétní podobě budou rozhodovat soudy a jejich interpretace ustanovení, což hraje do karet promigračním neziskovým organizacím, jejichž aktivity tak paktu navzdory neztratí financování. Souběžně se ukazuje, jak křehké je rozdělení reprezentačních rolí mezi vládou a prezidentem v zahraničních otázkách, a jak rychle by případný rozvrat Íránu mohl proměnit teoretické úvahy o kvótách v praktický nápor milionů lidí na hranice Evropy.
