Summit NATO v Ankaře se v českém prostředí čte především optikou sporu mezi prezidentem a vládou. Pod povrchem hádky o to, kdo pojede a s jakým mandátem, se ale skrývá mnohem hlubší otázka: kam má Česká republika v proměňujícím se světě vůbec směřovat.
Summit v Ankaře a rozkol mezi prezidentem a vládou
Spor o účast na summitu není jen protokolární tahanicí. Podstatou je, že současná vláda odklání směřování země od kurzu, který držela vláda minulá společně s Petrem Pavlem — tedy od jasně proukrajinské pozice a důrazu na zbrojení. Nová vláda přistupuje k rusko-ukrajinskému konfliktu opatrněji: vychází z toho, že válka je pro Českou republiku i pro ostatní státy tím nejhorším možným scénářem, podobně jako válku nechtějí ani Číňané, protože ničí.
Ilustrací tohoto posunu je projev premiéra Andreje Babiše v Gdaňsku, který mluví o míru, zatímco prezident Petr Pavel drží původní linii, jež je mu blízká. Spor tak nejde o čísla a procenta výdajů — jde o to, kam má země zamířit do budoucna. Za posledních pětatřicet let sice mezi premiéry a prezidenty nepanovala žádná hluboká láska, ale směřování bývalo víceméně jednoznačné. Tentokrát je rozpor hlubší, protože se proměňuje celý svět a otázka Ukrajiny a čísel může být pro budoucnost Evropy velmi nebezpečná.
Černobílé vidění konfliktů a lpění na starých pořádcích
Petr Pavel je pokračovatelem starých pořádků. Svět se ovšem reálně proměňuje a nic už nebude tak, jako to bylo předchozích třicet let. Prezidentova tendence lpět na starém uspořádání a jeho až černobílé vidění nejrůznějších konfliktů se dostává do rozporu se současnou koalicí — a je pochopitelné, že by vláda raději byla, kdyby na summit nejel.
Je také třeba připomenout, že Česko nemá prezidentský systém a nikde není dáno, že prezident na takové akci musí být. To, že to bývalo zvykem, a to, že prezident hovoří o své přidané hodnotě dané působením ve vojenském výboru, ztrácí v proměňujícím se světě na váze.
Ústavní soud a otázka prezidentova ega
Obrat na Ústavní soud kvůli účasti na summitu působí jako záměrná hra. Není přece možné, aby soud během několika hodin rozhodl ve prospěch prezidenta a umožnil mu odjet. Takové předběžné opatření je v tomto typu sporu nepatřičné, zvlášť v systému, který prezidentský není.
Zůstává otázka, proč prezident tolik stojí o účast, když sám říká, že bude jednat v souladu s vládou a bude muset vycházet z podkladů, které mu vláda dá. Nemůže v kuluárech slíbit něco jiného, než co prosazuje vláda — a tak se nabízí vysvětlení v podobě mužského ega. Summit sám navíc už nemusí být jen o číslech: hostitelské Turecko se stává velkým hráčem v regionu Blízkého východu s přesahem do Evropy.
Evropská obrana bez americké ochranné ruky
Friedrich Merz nechal slyšet, že mu Mark Rutte řekl, že si přeje NATO „evropštější", méně závislé na Spojených státech. Otázka ale zní, jak to Evropa může skutečně provést. Donald Trump buď bude trvat na vyšších procentech výdajů, anebo na Evropu nehledí s takovým zájmem, jaký u amerických prezidentů býval zvykem. Londýn přitom se severskými státy hovoří o zcela jiných jednotkách.
V otřesech, které dnes zažíváme — a které někteří přirovnávají k rozmělněné třetí světové válce — je namístě i lehká pochybnost o samotné budoucnosti Evropské unie a NATO.
Konec Evropské unie v dnešní podobě a spor o euro
Evropská unie ve své dnešní byrokratické podobě, se všemi svými strukturami, takto vydržet nemůže — stačí se podívat na stav Francie i dalších zemí. Časem navíc i v dalších státech zvítězí konzervativní strany, které budou přemýšlet jinak. Nějaká spolupráce zůstane, možná se Evropa vrátí k něčemu, čím kdysi začínala — ke společenství blízkému EHS. Objevuje se dokonce názor, že centrum Evropy může být klidně ve střední a východní Evropě, s důrazem na fungování bez přebujelé byrokracie.
Proti stávající formě unie hovoří i řada detailů: státy, které mají euro, vykazují vyšší inflaci než ty, které ho nemají. Prezidentovo prosazování eura a představa „Spojených států evropských" tak míří spíš dozadu — jde o přání lidí, kteří tuto vizi mají v sobě ukotvenou, ale nevidí pohyby, které se reálně dějí jiným směrem.
Jednání o Íránu: Trump, čas a křehké příměří
Donalda Trumpa v íránské otázce tlačí čas — na začátku září ho čeká republikánský sjezd v Texasu a blíží se i midterms. Bude chtít mít Írán do té doby takříkajíc vyřešený. K celému regionu má přitom jiný přístup než jeho předchůdci: vychází z toho, že si region dokáže vybudovat vlastní strukturu sám, bez cizích náhledů. Válka po boku Izraele proti Íránu nebyla mimo jeho trajektorii — od smlouvy s Íránem odstoupil už v roce 2018.
Ukázalo se ale, že taková mocnost jako Írán, s Peršany působícími v regionu po staletí, není snadným soupeřem. Uzavření Hormuzského průlivu navíc zvedlo ceny v Asii i u nás a odhalilo, jak jsme křehcí. Trumpova politika stojí na tom, že prosperita přináší stabilitu a že za vším je třeba hledat výdělek — proto se nakonec obě strany musí nějak dohodnout. Následovat mají dva měsíce jednání.
Izrael, Blízký východ a role Turecka
Uzavřené příměří patrně nepotěšilo Izrael, protože u stolu dnes není. Jednají Amerika a Írán, a především Pákistán, Omán, Katar, Turecko a Egypt — Evropa je z celé věci prakticky mimo. Izraeli dohoda konvenovat nemůže: Hizballáh v Libanonu, entita bojující proti Izraeli a satelit Íránu, zůstává, a ani po podpisu memoranda mezi Libanonem, Izraelem a Washingtonem není bezpečnost Izraele plně podchycena. O samotný Libanon panují obavy — vláda chce Hizballáh odzbrojit, ten to odmítá.
Otevřená zůstává i otázka abrahámovských dohod z prvního Trumpova mandátu. Jared Kushner by v nich rád pokračoval a nabízí se Libanon i Sýrie, jenže v prvním případě vadí Hizballáh a v druhém to, že Izrael nevěří džihádistům, kteří po pádu bývalého prezidenta Bašára Asada v zemi vládnou. Region si podle bývalého jordánského premiéra musí vytvořit zcela novou architekturu — politickou i bezpečnostní. Americké základny v zálivových státech jsou dnes pod íránským útokem a je otázka, zda by Trumpovi vadilo je nadále neudržovat, podobně jako chce stáhnout vojáky z Německa.
Zvláštní kapitolou je Turecko: bývalá Osmanská říše, člen NATO s druhou největší armádou, který se zároveň domlouvá s Rusy. Pro region je podstatné, že Izrael v oblibě nemá — a právě odtud plynou prognózy, že je namístě dávat pozor, aby vůči Izraeli nedošlo k něčemu horšímu.
Závěr
Spor o cestu na summit do Ankary je jen viditelnou špičkou mnohem hlubší proměny. Svět se překresluje, Evropa v klíčových jednáních ztrácí vliv a bezpečnostní architektura se mění na starém kontinentě i na Blízkém východě. V těchto velkých pohybech by Česká republika měla hledat a najít to správné místo — a spíš než na černobílé vidění minulých pořádků se soustředit na to, kam se svět reálně posouvá.
