Začátkem roku 2019 Steve Bannon natáčel v Epsteinově manhattanském sídle na East 74th Street sérii videozáznamů — celkem 12 až 15 hodin materiálu. Profesionální štáb, studiové osvětlení, Bannon v roli agresivního tazatele zpoza kamery. O účelu natáčení panují dvě protichůdné verze: podle Epsteinova bratra Marka a novináře Michaela Wolffa šlo o rehabilitaci Epsteinovy pověsti — přípravu na velký mediální rozhovor a protiváhu k chystanému dokumentu Netflix Filthy Rich. Bannon Epsteinovi v dubnu 2019 napsal: „Nejdřív musíme zatlačit proti lžím, pak zničit narativ o pedofilii, a pak obnovit tvůj obraz filantropa.“ Sám Bannon dnes tvrdí opak — že natáčel investigativní dokument s názvem The Monsters, který měl Epsteina odhalit. Ať už to bylo cokoli, Epstein záznam nikdy nevyužil: v srpnu 2019 zemřel ve vazbě. Video zveřejnilo americké ministerstvo spravedlnosti v lednu 2026 jako součást tří milionů dokumentů z vyšetřování.
Téměř dvouhodinový rozhovor odkrývá fascinující pohled do mysli muže, jenž se z obchodníka na Wall Street dostal mezi nejbohatší a nejmocnější lidi planety. Epstein v něm s nečekanou otevřeností popisuje, jak fungují peníze, proč světoví lídři nerozumějí financím a co se skutečně stalo během finanční krize roku 2008 — to vše z perspektivy člověka, který část krachu prožil za mřížemi.
Z Wall Street do správní rady Rockefellerova ústavu
Epstein vypráví, jak se koncem osmdesátých let dostal na správní radu Rockefellerovy univerzity — jedné z nejprestižnějších vědeckých institucí na světě. Ústav, založený Johnem D. Rockefellerem, se tradičně zaměřoval na medicínu a čistou vědu, ale Epstein přišel s nápadem, že je třeba posílit interdisciplinární spolupráci. Ústav potřeboval někoho ze světa financí, kdo by rozuměl číslům v době, kdy se svět byznysu dramaticky měnil.
Epstein tvrdí, že v té době záleželo především na reputaci a charakteru, nikoli na penězích. V polovině sedmdesátých let, kdy se na Wall Street začaly používat první kalkulátory schopné počítat odmocniny, se celý finanční svět teprve začínal měnit. Matematika ještě nebyla klíčem k úspěchu — tím byla pověst.
Právě v Rockefellerově ústavu se Epstein seznámil s Davidem Rockefellerem, o kterém mluví s neskrývaným obdivem. David Rockefeller byl podle něj člověk, který se k lidem choval s respektem bez ohledu na jejich postavení — když představoval svého řidiče, nikdy neřekl „to je můj řidič". Vyrostl ve stínu slavného jména, které mu paradoxně přinášelo spíš komplikace: spolužáci věděli, že je Rockefeller, a očekávali, že bude platit účet. Přitom mu otec řekl, že mu nenechá ani cent. „Peníze jsou složitá věc," říkal David Epsteinovi. „Lidé jim nerozumějí."
Trilaterální komise a finanční negramotnost lídrů
Rockefeller pozval Epsteina do Trilaterální komise — klubu vlivných podnikatelů ze tří kontinentů (Severní Amerika, Evropa, Japonsko), který založil s myšlenkou, že svět potřebuje stabilitu, kterou politici střídající se každé čtyři roky nemohou poskytnout. Komise měla být jakýmsi trvalým stabilizačním prvkem, kde se obchodníci z různých zemí domlouvají na společném postupu. Na seznamu členů figurovali Bill Clinton, Paul Volcker, Nancy Kissingerová a další klíčové osobnosti.
Epstein byl v době přijetí až komicky mladý — kolem třiceti let. Při vyplňování přihlášky uvedl, že jeho hlavním zájmem jsou čísla. Nikdo jiný to nenapsal. Podle něj je to symptomatické: drtivá většina světových lídrů je finančně negramotná. Přicházejí z prostředí, kde se cení popularita, nikoli schopnost porozumět ekonomice. V některých zemích se lídrem stane generál, v jiných herec, v dalších právník. Společné mají jedno: nerozumějí penězům.
Epstein to ilustruje jednoduchým příkladem. Když řeknete někomu, že jeho aktiva vzrostla, bude spokojený. Ale většina lidí nechápe, že aktiva banky jsou ve skutečnosti peníze, které jí dluží jiní lidé — a že nárůst aktiv může znamenat jen nárůst dluhu. Tento základní nepochopení podle něj prostupuje celým globálním finančním systémem.
Frakční bankovnictví: jak z jednoho dolaru vznikne devět
Epstein popisuje princip frakčního bankovnictví způsobem, který by pochopil každý. Dáte bance dolar. Banka si ponechá zlomek jako rezervu a zbytek půjčí. Z jednoho dolaru tak v systému vznikne devět. Když se Bannon ptá, kolik peněz banka skutečně má, odpověď zní: zlomek toho, co lidé věří.
Celý systém stojí na předpokladu, že ne všichni vkladatelé přijdou pro své peníze najednou. Kdyby přišli, banka zkrachuje — protože peníze prostě nemá. Epsteinův otec, který celý život pracoval, by podle něj nikdy neuvěřil, že z peněz v jeho kapse dokáže banka vytvořit několikanásobek. A přesto na tomto principu stojí celý moderní finanční svět.
Ve vězení během kolapsu Lehman Brothers
Jedním z nejbizarnějších momentů rozhovoru je Epsteinovo líčení noci ze 14. září 2008 — dne, kdy Lehman Brothers vstoupily do bankrotu. Zatímco se na Manhattanu scházeli ministři financí a šéfové bank, Epstein seděl v cele o rozměrech dva krát tři metry s ocelovým lůžkem, kovovou poličkou a jednou Almond Joy tyčinkou denně.
Byl umístěn na nejtvrdším oddělení okresní vazby — úřady tvrdily, že pro jeho vlastní bezpečnost. Žádná knihovna, žádné noviny, žádné informace zvnějšku. Jedinou spojnicí se světem byly dva sběrné telefonáty denně. Když zavolal, operátor oznámil: „Volá vám osoba z okresní vazby. Přijmete hovor na účet volaného?"
Oba hovory směřovaly do centra finanční bouře. Jeden k prezidentovi Bear Stearns, druhý přes JP Morgan k lidem na ministerstvu financí. Dozorci, kteří o financích nevěděli nic, se ho mezitím ptali, co mají dělat se svými penzijními fondy — „pane Epsteine, přijdu o důchod?", „zkrachuje i ta firma, co se jmenuje Bear Sterns?"
Bannon se opakovaně vrací k absurditě situace: člověk, který měl největší městský dům v New Yorku, pravidelně navštěvoval saudského krále, čínského prezidenta a šéfa americké CIA, teď volá na účet volaného z cely v hnědé vězeňské uniformě s nápisem „trustee" — navíc špatně napsaným. Epstein na otázku, zda ho to někdy zarazilo, odpovídá křišťálově jasně: ne.
Kdo zavinil krizi 2008
Epstein jednoznačně ukazuje prstem na Billa Clintona. Podle něj to byl právě Clinton, kdo prosadil myšlenku, že každý Američan — včetně Afroameričanů a Hispánců s nedostatečnou kreditní historií — by měl vlastnit dům. Aby to znělo lépe, přejmenovali špatný kredit na „subprime" — protože označení „špatný kredit" zní odsuzující a diskriminačně.
Mechanismus byl důmyslný. Vláda vytvořila agentury Fannie Mae a Ginnie Mae, které garantovaly rizikové půjčky. Banky původně odmítaly půjčovat lidem bez zajištění — právem, protože to nebyly jejich peníze, ale peníze vkladatelů. Clinton však bankám pohrozil: buď budete půjčovat, nebo vás obviním z diskriminačního úvěrování.
Banky ustoupily. Strýček Sam garantoval vše, subprime hypotéky se staly nejatraktivnějším investičním nástrojem na trhu — nesly vyšší úroky a měly vládní garanci. Celý svět je kupoval. Výsledkem byla obrovská bublina, která praskla, když se přešlo z historického účetnictví (kolik jsem zaplatil) na tržní oceňování (za kolik to dnes prodám). Najednou se ukázalo, že hypotéky za 1000 dolarů stojí jen 990. A pak 900. A pak méně. Panika začala.
Deriváty: falešný vinník
Epstein odmítá populární názor, že za krizi mohou deriváty. Přirovnává to k úmrtnímu listu: když někdo zemře, lékař napíše „selhání srdce". Ale co způsobilo selhání srdce? Nízký krevní tlak. A co ten? Celá řada dalších problémů. Deriváty podle něj nebyly příčinou — byly symptomem. Skutečnou příčinou byla systémová křehkost budovaná po dekády.
Wall Street podle něj záměrně používá složité termíny jako „derivát" nebo „likvidita", aby věci zněly komplikovaněji, než skutečně jsou. Ve skutečnosti jde o jednoduché kontrakty. Čím složitěji to zní, tím více peněz mohou bankéři za své služby účtovat.
Složité systémy a Santa Fe Institute
Epstein na počátku devadesátých let financoval Santa Fe Institute — výzkumné centrum v Novém Mexiku zaměřené na komplexní systémy. Vzniklo v blízkosti Los Alamos, kde dříve probíhal projekt Manhattan. Fyzici jako Murray Gell-Mann, nositel Nobelovy ceny, kteří po konci studené války přišli o financování výzkumu vysokoenergetické fyziky, hledali nové uplatnění a začali zkoumat, jak spolu interagují složité systémy.
Vědci v Santa Fe se pokusili najít algoritmy, které by dokázaly popsat interakce mezi systémy — od finančních trhů přes klimatické modely až po lidské tělo. Přiznali však, že je to nemožné. Nejpodivuhodnější zjištění přitom přišlo z oblasti umělé inteligence: neuronové sítě, které navrhli, dokázaly porazit každého člověka ve videohrách — ale nikdo nedokáže vysvětlit, jak k řešení dospěly. „Zeptali jsme se designérů: jak to počítač udělal? Řekli: nevíme."
Epstein přirovnává finanční systém k hromadě písku. Tisíce zrníček spadnou bez následků, ale jedno jediné může spustit lavinu. Nikdo nedokáže předpovědět, které to bude. A přesně také fungují finanční krize — vše vypadá stabilně, až najednou není.
Cyklus krizí: vzorec, který nikdo nechápe
Bannon se ptá, zda vidí vzorec — finanční krize přicházejí zhruba každých 7–10 let. Pád berlínské zdi, japonská finanční krize, krách Drexel Burnham, internetová bublina, 2008. Epstein to odmítá jako zavádějící: lidé rádi vidí vzorce tam, kde žádné nejsou. Komplexní systémy nejsou předvídatelné. To je celý problém.
Na Bannonovu otázku, zda existuje někdo na světě, kdo finančnímu systému skutečně rozumí — centrální bankéř, obchodník, nobelista —, Epstein odpovídá jednoznačně: ne. „Možná někdo," říká po chvíli. A pak: „Ne. Nikdo." Je to zázrak, že systém vůbec funguje.
Od Newtona ke kvantové fyzice a otázce duše
Rozhovor se stáčí k hlubším filozofickým úvahám. Epstein vysvětluje, proč považuje Newtona za jednoho z nejdůležitějších lidí v dějinách. Pythagorás objevil vztahy mezi tvary, Newton šel dál — dokázal popsat pohyb těles a gravitaci. Přesto nikdy nevysvětlil, proč gravitace funguje. Když pustíte míček, spadne. Proč? „Gravitace," říkáme. Ale co je gravitace? To je jen jméno pro něco, čemu nerozumíme.
Leibniz šel ještě dál a položil otázku, jak může hmota myslet — jak může chemická substance mít duši. Tuto otázku moderní věda stále nedokáže zodpovědět. Temná hmota, vědomí, život sám — to vše zůstává nevysvětlitelné. Epstein připomíná, že největší matematici historie, včetně Leibnize a Newtona, byli zároveň filozofy. Dnes by byli na univerzitě považováni za podivíny, protože se věda a filozofie rozešly.
Na otázku, kdy začíná lidský život, Epstein odmítá odpovědět — protože by to vyžadovalo měření, a život se měřit nedá. Bannon i Epstein se shodují na jednom: když někdo zemře, duše odchází. To je očividné každému, kdo viděl smrt. Ale co je duše? To nikdo neví.
Intuice a emoce: to, co věda neumí změřit
Epstein se dostává k tématu, které považuje za klíčové: rozdíl mezi měřitelným a neměřitelným. Nejlepší obchodníci na Wall Street nerozhodují na základě čísel — „cítí" trh. Když se jich zeptáte, jak vědí, že je čas prodávat, nedokážou to vysvětlit. Cítí, kterým směrem se trh pohybuje, stejně jako ženy podle Epsteina cítí nebezpečí dřív než muži. Je to intuice, kterou žádná matematika nedokáže zachytit.
Rozdíl mezi dobrým a vynikajícím obchodníkem není v tom, že vynikající víc cítí — ale že podle toho jedná. Mnoho lidí cítí, že se něco děje, ale čekají na racionální zdůvodnění. A to přichází vždycky pozdě.
Měl byste přijmout peníze od predátora?
Bannon přejde k penězům. Jsou Epsteinovy peníze špinavé? Epstein odkazuje na Dereka Boka, bývalého prezidenta Harvardu, který zastával názor, že původ peněz je irelevantní. I kdyby je dal Hitler — kdyby vzal všechno zlato z koncentračních táborů a chtěl za ně financovat Leibnizovy katedry na výzkum vysokoenergetické fyziky — Bok by je přijal. Peníze na výzkum poliomyelitidy zachraňují děti bez ohledu na to, kdo je poskytl.
Epstein předkládá myšlenkový experiment: kdybyste šli za matkou nemocného dítěte a řekli jí, že peníze na léčbu pocházejí od registrovaného sexuálního predátora třetí třídy — odmítla by je? Je přesvědčen, že ne. Bannon se zeptá, jestli je predátor první třídy. Epstein opraví: nejnižší. Argumentace je učebnicově vystříhána — filantropi, děti, polio. Každý odstavec jeho odpovědi zní, jako by ho nacvičoval před zrcadlem.
A právě o zrcadlo nakonec jde. Bannon položí poslední otázku: „Považujete se za ďábla?“ Epstein se usměje. „Ne. Ale mám dobré zrcadlo.“ Bannon to nenechá být: „Protože máte všechny vlastnosti. Jste neuvěřitelně chytrý. Ďábel je chytrý. Ďábel je brilantní. Čtete Miltona...“ Epstein najednou zvážní. „Ďábel mě děsí.“ Bannon cituje nejslavnější řádek Ztraceného ráje — raději vládnu v pekle, než bych sloužil v nebi. Epstein mávne rukou: „To jsem viděl v nějakém filmu.“ O pár sekund později rozhovor končí.
Závěr
Celým rozhovorem prostupuje jeden paradox. Člověk, který dokáže srozumitelně vysvětlit frakční bankovnictví, příčiny největší finanční krize v dějinách i to, proč nikdo na světě skutečně nerozumí penězům, nedělá ani na okamžik dojem, že by rozuměl sobě. Dvě hodiny mluví o složitých systémech, o tom, že nic není předvídatelné a že největší katastrofy přicházejí, když je nikdo nečeká. A přitom jako by nevěděl, že mluví o svém vlastním příběhu.
Na otázku, kdo je, odpovídá metaforou o zrcadle. Neodpovídá ne. Neodpovídá ano. Říká, že má dobré zrcadlo — a že ho ďábel děsí. O čtyři měsíce později zemřel v cele na Manhattanu. Záznam, který měl jeho pověst zachránit, nakonec zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti jako důkaz.
