Tři měsíce po americko-izraelské válce proti Íránu se ukazuje, že fakta odporují oficiální verzi: oficiální počty obětí mluví o zhruba 3 664 mrtvých v Íránu, ale o víc než 4 000 mrtvých v Libanonu — z drtivé většiny civilistů. To znamená, že Izrael využil války, do které vtáhl Spojené státy pod záminkou íránských jaderných zbraní, k tomu, aby paralelně rozpoutal druhou válku proti jediné semikřesťanské zemi v regionu. A poprvé za dlouhou dobu se v americké veřejné debatě objevil hlas, který izraelskou vládu mírně kárá z amerických pozic — viceprezident JD Vance. Reakcí byla okamžitá obvinění z antisemitismu a izraelský bezpečnostní analytik si na sociálních sítích veřejně přál pro USA „další 9/11". Druhou polovinu pořadu tvoří rozhovor s geopolitickým analytikem Brandonem Weichertem o tom, proč Spojené státy tuto válku strategicky prohrály, jak hluboko zasáhla americké zásoby munice a proč se Blízký východ obrací k multipolárnímu uspořádání bez Washingtonu.
Lebanon zaplatil víc než Írán: jak spojenec využil cizí války ke vlastní expanzi
Oficiální čísla, byť ve válce nikdy nelze brát doslova, mluví o zhruba 3 664 mrtvých na íránské straně — drtivou většinou civilistech, jak to ve válkách bývá. Americké ztráty se odhadují kolem šestnácti padlých. Skutečně překvapivé číslo je ale Libanon: víc než čtyři tisíce mrtvých, téměř výhradně civilistů, zabitých izraelskou armádou v zemi, která s íránskou válkou formálně nemá nic společného. Libanon je přitom jediný stát v regionu s křesťanskou hlavou státu a křesťanským velitelem armády.
Tento poměr odhaluje skutečnou logiku konfliktu. Pod záminkou íránského jaderného programu — který americký prezident sám pár měsíců předtím prohlásil za neutralizovaný — byla Amerika přesvědčena, že musí vést „válku za změnu režimu" v Teheránu. Ve stejný okamžik ovšem Izrael využil amerických prostředků a obsadil část suverénního Libanonu, vyhnal obyvatele křesťanských vesnic a soustavně rozbíjel jejich stará sídla. Druhá válka, paralelní s tou, do které vtáhl Washington, byla od počátku jeho skutečným cílem.
Analogie přítele s domácím útokem: jak spojenec zradil USA
Představte si, že vám zavolá nejbližší přítel: doma má násilné vetřelce, prý mu chtějí zabít rodinu. Naskočíte do auta, ozbrojený přijedete, vrhnete se do boje. A zatímco bojujete na jeho dvorku, tento přítel vyklouzne zadem, zastřelí svého souseda a obsadí jeho dům. Tak vypadá realita izraelsko-americké „partnerské" operace proti Íránu v miniatuře. Politický establishment ve Washingtonu byl přesvědčen, že Írán je na pokraji výroby jaderné zbraně. Tento argument byl použit k zabití íránského nejvyššího duchovního vůdce, k bombardování dívčí školy i k celé regimechange operaci.
Sotva ale americká vojenská síla začala krýt Izrael, izraelská armáda vyrazila proti severnímu sousedovi. Lebanon a Hizballáh jsou pro Izrael skutečně nepřátelské — to popírat nelze. Ale je rovněž pravda, že Izrael si chce zabrat území suverénního státu, který Hizballáh nevede, jen v něm má vliv. Pro amerického prezidenta, viceprezidenta nebo náčelníka generálního štábu, který se snaží válku ukončit alespoň bez naprostého ponížení, je takové chování spojence nesnesitelně toxické.
„Tisíc za jednoho": brutalita, kterou si vyspělé státy nedovolovaly
Izraelský kabinetní ministr v posledních dnech veřejně prohlásil: „Takhle to chodí. Když zabijete jednoho našeho, my zabijeme tisíc vašich." To není výrok civilizovaného státu. Jediný evropský režim, který v 20. století otevřeně mluvil o stonásobné nebo padesátinásobné odvetě proti partyzánům, byl ten, který svět považuje za univerzálně zlý. Princip tisíc ku jednomu je morálně neobhajitelný, protože z definice trestá nevinné.
Pod tímto chováním stojí přesvědčení, že lidský život není rovnocenný — že některé krve jsou cennější než jiné, a to nejen podle národnosti, ale podle rodové linie. Tahle myšlenka je v jádru toho, co západní civilizace odmítá: západní pojem spravedlnosti staví na tom, že duše každého člověka je rovnocenná, protože každého stvořil Bůh. Kdo zavádí pojem „krevní viny", staví se mimo civilizační rámec, na kterém Spojené státy stojí. Není proto urážkou Izraele, ale obhajobou Západu říct, že současná izraelská politika je s touto tradicí v přímém rozporu.
Velký stát platí, malý stát rozkazuje: anatomie nerovnocenného „partnerství"
Jádro krize je v tomto: Izrael je proti Spojeným státům „slon a blecha". Populace, území, ekonomika ani zdroje nejsou srovnatelné. Malá země je naprosto a totálně závislá na velké zemi — pro ekonomiku, pro zpravodajskou podporu i pro samotnou obranu a možnost prosazovat územní ambice. Přesto malá země z arogance i hysterie odmítá tento poměr uznat a chová se, jako by ovládala budoucnost svého patrona.
Velmoc nese plnou odpovědnost za to, že malý stát vůbec funguje. Malý stát zároveň získal moc rozhodovat o tom, do jakých konfliktů se velmoc nechá zatáhnout. Tento paradox by se v jakémkoliv funkčním vztahu řešil jasným nastavením priorit. V Americe však byly priority desítky let formulovány opačně — slavná věta Nikki Haley „Amerika potřebuje Izrael víc než Izrael Ameriku" je kulturní zkratkou téhož problému.
Vance promluvil nahlas: „Trump je váš jediný spojenec, neútočte na něj"
Viceprezident USA JD Vance minulý čtvrtek vystoupil s mírnou, ale historicky neobvyklou výtkou. Připomněl, že v posledních třech měsících války Spojené státy utratily na obranu Izraele víc peněz než Izrael sám. Že americké defenzivní kapacity jsou kvůli tomu vyčerpané do té míry, že by je Washington v případě potřeby jinde ve světě postrádal. A — to bylo to opravdu nové — že někteří ministři izraelské vlády osobně útočí na amerického prezidenta kvůli mírové dohodě.
Vance řekl doslova, že kdyby seděl v izraelském kabinetu, neútočil by na jediného mocného spojence, který Izraeli na světě zbývá — totiž na Donalda Trumpa. Nešlo o útok, ale o nastavení reality. Stejnou logiku používá každý rodič, který platí dítěti vysokou školu: dokud platím, mé zájmy a názory mají váhu. Ve světě amerických politiků posledních desetiletí ale i takto mírná výtka znamená zlom — a reakce z Izraele i z amerických proizraelských kruhů ji proměnila ve skandál.
„Možná Amerika potřebuje další 9/11": výhrůžka, kterou si dovolil izraelský analytik
Reakce nepřišla zezdola, ale z respektovaných míst izraelského bezpečnostního establishmentu. Ben Sabti z Institutu pro studia národní bezpečnosti veřejně na sociální síti napsal, že „možná USA potřebují další Pearl Harbor nebo 11. září, aby si vzpomněly, kdo je jejich nepřítel a kdo jejich přítel". Je to věta, která by za normálních okolností vyřadila autora z veřejného diskurzu navždy. Vyjadřuje to nejošklivější přání, jaké si lze mezi „spojenci" představit — přát si pro spřátelený národ teroristický útok jako prostředek nátlaku.
Je to přitom také zcela otevřená výhrůžka. A v ironickém kontrastu s ní stojí výrok Benjamina Netanjahua bezprostředně po skutečném 11. září 2001, kdy podle dobových svědectví prohlásil, že útoky jsou pro Izrael „dobrá věc", protože připomenou Americe, kdo je její spojenec. Stejná logika, posunutá o čtvrt století, dnes říká: ať vám zase někdo zaútočí na města, jinak nepochopíte, kde máte stát.
Randy Fine, Hannity a Fetterman: jak Kongres a Fox News přepisují realitu
Místo aby v Kongresu zazněl uvážlivý hlas, který by viceprezidenta podpořil, vystoupil republikánský kongresman Randy Fine — člověk známý tím, že se na sociální síti smál fotografii zabitého arabského dítěte v Gaze — a Vance označil za „naprosto nevhodného a frankly nechutného". Stát Izrael prý vznikl „krví, potem a slzami židovského národa po holokaustu", USA mu prý finančně pomáhají jen „v malé míře" a uvalovaly na něj zbrojní embarga. Vance ať si prý „doplní historii".
Tahle rétorika ukazuje stálý vzorec: i mírná výtka izraelské vládě se reflexivně přepíše do tvrzení o holokaustu. Bez sebemenší zmínky o tom, že desetitisíce Američanů zemřely v boji proti nacistickému Německu, je vzývání holokaustu používáno jako morální štít, který má umlčet kritiku. Když to po reportérech Fox News přebírá Sean Hannity v rozhovoru s demokratickým senátorem Johnem Fettermanem, vzniká absurdní scéna: ve studiu si liberál se „konzervativcem" oboustranně přitakávají, že kritika izraelské vlády znamená nenávist Židů a opuštění Západu. Přitom Izrael je státem se socialistickými kořeny, řízeným silně vládou a armádou — tedy přesný opak ekonomického modelu, který tito mluvčí jinak hájí.
Brandon Weichert: USA tuto válku strategicky prohrály
Druhou půlku pořadu zabírá rozhovor s geopolitickým analytikem Brandonem Weichertem. Jeho hodnocení je jednoznačné: dohoda, kterou Bílý dům prezentoval jako úspěch, je ve skutečnosti memorandum o porozumění na 60 dní — a fakticky podmíněná kapitulace. Spojené státy válku začaly a v krátké době ji prohrály. Írán je vnímán globálně jako stát, který se postavil dvěma nejmocnějším armádám světa a přežil. To samo o sobě je obrovské vítězství a posílení íránské prestiže.
Z toho vyplývá nové uspořádání regionu. Vzniká postamerický Blízký východ pěti mocností — Saúdská Arábie, Íránská islámská republika, Pákistán se svým jaderným deštníkem, Egypt s druhou největší ekonomikou Afriky a Turecko se silnou vlastní zbrojní základnou. Izrael v této geografii nestojí jako vůdce nového proamerického pořádku, jak se zdálo ještě před Abrahamovými dohodami, ale jako pariah — vyloučený hráč, vůči němuž se zbytek regionu sjednocuje.
Vyčerpané americké zásoby a mýtus IDF v rozpadu
Konkrétní čísla z otevřených zdrojů jsou alarmující. Zhruba polovina amerických zásob protiraketových interceptorů Patriot byla vyčerpána; u systému THAAD je to pravděpodobně blíž osmdesáti procentům. Vystřeleno bylo přes tisíc raket Tomahawk, tedy zhruba třetina celkové zásoby. Velké množství protilodních střel SM-3 a SM-6, které měly chránit americké lodě, indikuje, že námořnictvo bylo během horké fáze konfliktu pod vážnou hrozbou — navzdory ujištěním Bílého domu, že lodě byly v bezpečí. Nové zásoby Patriotů a THAADů se podle plánů nedoplní dřív než kolem roku 2030. Mezitím Američané postrádají kapacitu nasadit obranu jinde, například v případě eskalace s Čínou.
Současně se rozpadá mýtus o nepřemožitelnosti izraelské armády. Hlavní bojový tank Merkava je v jižním Libanonu posílán „přímo do středu" městských center, kde čeká Hizballáh s drony a protitankovými řízenými střelami — stejně jako Ukrajinci na začátku ruské invaze. Podle dostupných údajů Izrael ztratil možná až šedesát Merkav. Sám náčelník generálního štábu IDF veřejně připustil, že armáda je na pokraji kolapsu, pokud nedostane masivní příliv nových rekrutů.
Doha, projekt sebezničení a postamerický řád
Klíčový zlom přišel v září 2025. Izrael údajně oznámil, že do Dohá pošle své diplomaty na jednání s vyjednavači Hamásu pod katarskou diplomatickou ochranou. Místo diplomatů ovšem dorazila řízená střela. Cíl nezasáhla — zabit byl katarský bezpečnostní agent a několik nízkých členů Hamásu, klíčové postavy přežily. Pro státy Perského zálivu šlo o moment, kdy se „bezpečnostní karta" přehodila: vůči Abrahamovým dohodám otevřený Rijád, Doha i další si poprvé jasně řekli, že rizikem v regionu už není Írán, ale Izrael.
Od té chvíle se proces obracel rychle. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko a Pákistán začaly skládat základ nového, postamerického a postizraelského uspořádání. Spojené státy v tom zůstaly v nezáviděníhodné roli země, která Doha posvěcovala diplomatickým krytím a vojenskou podporou. Tento posun má i ekonomický rozměr: Hormuzský průliv zůstává jen částečně otevřený, propustnost lodí je na 20–30 procent předválečné úrovně, americké strategické ropné rezervy se tenčí, část jejich zásob ze solných kaveren je navíc fakticky nepoužitelná.
Tom Cotton, sledování Američanů a válka proti vlastní zemi
Domácí dimenze krize je podle Weicherta neméně vážná. Předseda senátního zpravodajského výboru Tom Cotton podle dosavadních kroků protlačuje integraci povinného sdílení amerických zpravodajských informací s cizí mocí přímo do zákonů o národní obraně a o zpravodajských pravomocích. To je v praxi vzdání suverenity zpravodajských služeb. Stejný senátor se snaží oslabit úřad ředitele národního zpravodajství — zřejmě proto, aby v něm v budoucnu neseděl nikdo, kdo by se ptal po věcech, které neměly nikdy vyjít na světlo.
Souběžně se z geopolitické krize stává krize vnitřní. Uzavření Hormuzu přerušilo zhruba třetinu světové zemědělské logistiky — hnojiva, krmiva, paliva pro stroje — a důsledky se v amerických polích a obchodech naplno projeví příští sezónu. Na jih Spojených států se vrátil parazit screw-worm, zlikvidovaný před sto lety. Americké zájmy z tohoto úhlu pohledu nevypadají jako zájmy americké veřejnosti. Vypadají jako něco, co se proti ní stále otevřeněji obrací — a důvodem nejsou živelné události, ale politická rozhodnutí, do kterých občan nemůže nijak mluvit.
Závěr: konec hegemonie, začátek skutečné debaty
Pořad nakonec nedělá to, co se v hlavním proudu posledních desetiletí dělá: nepřiznává Izraeli automatickou roli posvátného partnera ani neobviňuje každou kritiku z nenávisti vůči Židům. Místo toho pojmenovává realitu — že se Amerika vychýlila z vlastních priorit, že její vojenská i ekonomická síla má hranice a že vztah s Izraelem byl po desítky let formován opačně, než by zájem americké veřejnosti odpovídal. Vance svým výrokem otevřel okno, kterým do diskuze poprvé pronikla logika omezení.
Mezitím se Blízký východ přeskupuje bez Washingtonu, Čína zrychluje cestu k multipolárnímu systému a Hormuzský průliv má potenciál během několika měsíců přivést americkou ekonomiku do prostředí akutních nedostatků. Otázka, kterou rozhovor klade, není „kdo komu fandí", ale jak dlouho ještě může politický systém, ve kterém valná většina zákonodárců přijímá peníze od proizraelských lobby, přežít konfrontaci s realitou, kterou už nelze přepsat.
