Jihoafrická republika stojí v čele mezinárodního tažení proti Izraeli, který obviňuje z genocidy v Gaze a z rasově motivované perzekuce. Zároveň ale sama třídí vlastní občany podle rasy a podle této kategorie rozhoduje o přístupu k řadě příležitostí. Vláda to obhajuje nutností napravit škody apartheidu; moderátorka rozhovoru v tom vidí odpověď na rasismus dalším rasismem, jen s jinými aktéry. Jak se v tomto rozporu vyznat, vysvětluje afrikánský aktivista, autor a filmař Ernst Roets, producent nového dokumentu Crossed Out: Confronting Persecution in South Africa.
Proč Afrika fandila Mexiku
Na letošním mistrovství světa ve fotbale se stalo něco nečekaného: jiné africké země místo Jihoafrické republiky fandily Mexiku. Roets v tom vidí paradox. Jihoafrická republika má na jedné straně velký problém s nelegální migrací z jiných afrických zemí a ta jde ruku v ruce s xenofobním násilím – každých pár let přijde vlna útoků, při nichž jsou přistěhovalci napadáni a zabíjeni. Lidé do země přicházejí za prací, pověst ale Jihoafrická republika na kontinentu nemá dobrou.
Když se před lety při cestě několika zeměmi jižní Afriky napůl v žertu ptal, proč se tamní lidé nestěhují do Jihoafrické republiky, slyšel odpovědi typu „nejsem blázen, do té země nepojedu“. Důvodů je podle něj víc: xenofobní násilí, vystupování vlády, která se staví do role zastánce afrických zájmů a přitom je od ostatních zemí odtržená, a pověstně neschopná a zkorumpovaná vláda. Že vláda odvádí dobrou práci, si podle Roetse dnes myslí jen ten, kdo nezná základní fakta, nebo kdo je „opilý ideologií“.
Kdo je v Jižní Africe domorodý
Ve „woke“ americkém vyprávění o Jižní Africe tam běloši nikdy neměli být, a co se jim děje, je tedy zasloužená odplata. Moderátorka namítá, že stejnou logikou by bylo možné označit za kolonizátory i Zuluy, a ptá se, kdy přestane být cizí populace, která v zemi žije tři až čtyři sta let.
Pokud Afrikánci, známí také jako Búrové, nejsou původními obyvateli Afriky, ptá se Roets, ke které zemi tedy patří? Už jejich jméno znamená „lidé z Afriky“ a jejich jazyk afrikánština je pojmenovaný po kontinentu a s nizozemštinou už není totožný. Evropské předky mají, takové předky ale dokáže najít téměř kdokoli v kterékoli zemi. Argument je navíc podle něj jednostranný: Zuluové se jako národ v dnešní podobě zformovali v době, kdy už předkové Afrikánců v Africe žili. Za skutečné původní obyvatele Jižní Afriky považuje Khoikhoie a Sany, známé jako Křováci, které ze země vytlačily bantuské skupiny přicházející ze severu – předkové těch, jimž se dnes říká černí Jihoafričané.
Občas zaznívá i argument, že Afrika je kontinentem černochů, a proto tam černí Jihoafričané patří, i když přišli odjinud. Roets ho odmítá jako rasistický, a to vůči samotným černochům: kdyby někdo totéž tvrdil o jiném kontinentu nebo jiné rase, nikdo by to nepřipustil. Takový argument podle něj měří černochy nižším metrem než zbytek světa. Dějiny i to, co je správné a co ne, je podle něj potřeba hodnotit pro všechny stejně.
Na červenou se v noci nestaví
Jihoafričané v zahraničí zpravidla popisují domovinu jako zemi, která je čím dál nebezpečnější pro všechny, nejen pro bělochy. Moderátorka zná z Portugalska rodiny, které žily za jedním zabezpečovacím systémem za druhým a malé děti učily, aby se v noci u semaforu při přiblížení cizího člověka rychle odepnuly ze sedačky a skočily mámě do klína.
Roets potvrzuje, že v noci se na červenou nestaví – řidič jen zpomalí, rozhlédne se a jede dál, protože zastavit je nebezpečné. Lidé si zvykli na mnoho věcí jako žába v pomalu se ohřívající vodě. Kdyby se země ze stavu, v jakém ji v roce 1994 převzal Africký národní kongres (ANC), který vládne dodnes, propadla do dnešní situace během jediného týdne, vypukly by nepokoje a občanská válka. Protože se ale voda ohřívá o stupeň denně, lidé si zvykají.
Nejhůř jsou na tom podle Roetse chudí černí Jihoafričané. Nejvíc doplácejí na špatnou hospodářskou politiku, na kriminalitu i na neschopnost policie a na rozdíl od Afrikánců nemají vlastní instituce, takže jsou na státu závislí víc než kdokoli jiný. Tuto závislost podle něj vláda pěstuje záměrně: kdo nemá práci, dostává sociální dávky, a kdo si práci najde, o ně přijde. K tomu přistupují rasová pravidla pro veřejné zakázky, která slibují zvýhodnění, ovšem jen dokud lidé volí vládní stranu. A kdo by ji volit přestal, tomu se tvrdí, že se k moci vrátí běloši a budou ho utlačovat.
Tři krize a jeden kořen
Na otázku, jak se v zemi žije bělochům, kteří čelí násilí a o farmy přicházejí, odpovídá Roets z pozice think-tanku a advokační skupiny Lex Libertas. Jihoafrická republika podle něj nemá jednu krizi, ale celý shluk krizí, které lze rozdělit do tří skupin. První je destruktivní politika – zákony, které situaci zhoršují, například rasové zákony a socialistická hospodářská politika. Druhou je nepředstavitelná neschopnost státu, který nezvládá ani nejzákladnější funkce. Třetí je perzekuce menšin: politici podle Roetse potřebují někoho obvinit ze svých selhání, a tak skandují o zabíjení a vyhlazení menšin. Svým příznivcům tvrdí, že nejsou chudí kvůli špatné politice, ale proto, že jim člověk s jinou barvou kůže před sto lety něco ukradl, a řešením je vzít si to zpět. To je podle něj jen ospravedlnění socialismu.
Všechny tři problémy jsou ale podle Roetse jen příznaky hlubší příčiny, kterou je samotný politický systém. Text ústavy vypadá teoreticky skvěle, ve skutečnosti se ale z ní stal přehnaně centralizovaný systém, v němž jsou mocní úplně odtržení od reality a nikomu se nezodpovídají. Země je přitom obrovská a rozmanitá – je skoro tak velká jako západní Evropa a rozmanitější než celá Evropa. Řídí ji jedna ústřední vláda, která podle Roetse vládne po rasově nacionalistických a socialistických liniích. Jádrem řešení je proto ústavní reforma a decentralizace, které by národům a komunitám v zemi daly větší autonomii ve vlastních záležitostech. Dnes ji nemají téměř žádnou.
Uprchlíci do USA a scéna v Oválné pracovně
Trumpova administrativa nabídla bílým Jihoafričanům zrychlené přiznání statusu uprchlíka, což ve Spojených státech vyvolalo kulturní válku. Od přátel ve Washingtonu Roets slyšel, že právě výroky o Jihoafrické republice patří k tomu, co Trumpovi v druhém funkčním období vyneslo nejvíc odporu. Důvod je podle něj ideologický: Jihoafrická republika byla desítky let představována jako vzor, třeba na fórech OSN. Byla to země Nelsona Mandely a svět měl tři desetiletí být jako ona. Když z ní najednou prchají uprchlíci, ideologické vyprávění se hroutí.
Uprchlický program je podle Roetse řešením pro ty, kdo chtějí odejít, ne pro ty, kdo se rozhodli zůstat. Má ale jednu přednost: upozorňuje na skutečný problém a ztěžuje jeho přehlížení. Úsilí Roetsova okruhu se přesto soustředí na řešení uvnitř země, aby lidé, kteří tu žijí stovky let, mohli zůstat a žít ve společnosti se základními svobodami.
Také Trumpovo kárání prezidenta Ramaphosy v Oválné pracovně se vnímalo hlavně kulturní optikou: kdo Trumpa nemá rád, nechce to vidět, kdo ho má rád, považuje to za namístě. Reakce na dění v Jihoafrické republice podle Roetse do velké míry závisejí na tom, co si kdo myslí o Trumpovi. Některá média, Roets jmenuje CNN a New York Times, podle něj vycházejí z toho, že když Trump něco označí za problém, problém to není, protože Trump lže. Po schůzce se proto podle Roetse na jeho okruh ostře pustila americká média ve snaze dokázat, že v Jihoafrické republice žádný problém není. Země se tak stala zbraní v cizí kulturní válce, přestože Trump podle Roetse na skutečné problémy upozornil oprávněně.
Jeden Američan, jedna kulka
Kritika, že byl Trump na jihoafrického prezidenta příliš tvrdý, podle Roetse neobstojí – mohl zajít i dál. Jako příklad uvádí shromáždění vládnoucího ANC, Ramaphosovy strany, před americkým velvyslanectvím v Pretorii před několika lety. Účastníci ve stranických tričkách a s vlajkami skandovali mimo jiné heslo „jeden Američan, jedna kulka“. Ideologie „smrt Americe“ se podle Roetse uchytila přinejmenším v radikálnějších částech strany. Ulici, v níž velvyslanectví sídlí, chtěli přejmenovat na třídu Fidela Castra, další ulice by rádi pojmenovali po Mao Ce-tungovi.
Castra představitelé strany dodnes veřejně označují za hrdinu, stejně jako Huga Cháveze a Nicoláse Madura. Roberta Mugabeho oslavují za pozemkovou reformu v Zimbabwe – tak se o něm vyjádřil i jihoafrický ministr zahraničí. Někteří jdou podle Roetse až k oslavě Josifa Stalina. Tito lidé podle něj zemi řídí a slibují, že s bílými farmáři udělají totéž co zimbabwská vláda, tentokrát ale bez násilí. Jestli k násilí dojde, ale podle Roetse nezáleží na nich, nýbrž na tom, zda se zákonní vlastníci majetku vzdají, nebo ho budou bránit – takže násilí přijde. Po desetiletích veřejného napadání Ameriky se teď americký prezident ozval a najednou čelí obvinění, že stupňuje napětí, i když jen reagoval na to, které už existovalo.
Zimbabwský vzor
Zimbabwská vláda Roberta Mugabeho podle Roetse doslova překonala světový rekord v ničení ekonomiky: inflace přesáhla milion procent. Roets má v kanceláři sbírku zimbabwských bankovek; nejvyšší má hodnotu zhruba sto bilionů zimbabwských dolarů a nedala se za ni koupit ani jízdenka na autobus.
Cesta k tomu vedla přes farmáře. Režim podle Roetse politicky posvětil jejich zabíjení a vzal jim půdu s jednoduchým vzkazem: kdo je běloch a vlastní půdu, toho vyženeme, a když nebude spolupracovat, použijeme násilí. Půdu měl vrátit lidu, dostali ji ale politicky napojení přátelé prezidenta. Zimbabwe, známé jako obilnice Afriky, se tak prakticky přes noc proměnilo v zemi s nejhorší ekonomikou světa. Mnoho lidí bylo zabito nebo zemřelo hladem a mnozí uprchli. Mocní v Jihoafrické republice přesto zimbabwské vůdce označují za hrdiny a slibují totéž – jen tentokrát prý všichni zbohatnou. Roets to přirovnává k tomu, co dělali Sověti v Sovětském svazu a čínští komunisté.
Moderátorka přidává příběh, který slyšela od svého finančního poradce. Ten se v Zimbabwe ptal průvodce, co dělal, když peníze přes noc ztratily hodnotu. Průvodce odpověděl, že za každou výplatu hned koupil kozu nebo krávu, protože skutečné zvíře mělo větší cenu než bankovky.
Proč lidé volí politiku, které nevěří
Proč si ze Zimbabwe Jihoafričané nevezmou ponaučení? Rozumní lidé v tom varování vidí, říká Roets, ti, kdo rozhodují, v tom ale vidí hrdinský příběh. Když se na ně zatlačí, připustí, že se možná něco nepovedlo, myšlenka je ale podle nich dobrá – stará písnička o tom, že skutečný komunismus se nikdy nezkoušel. A tentokrát to prý udělají odpovědně.
Podporu ale tato politika podle Roetse nemá. Podle průzkumů si jen asi jedno procento Jihoafričanů bez ohledu na rasu myslí, že by jim pozemková reforma zlepšila život, a zhruba stejný podíl považuje rasismus za největší problém země. Skutečnými problémy jsou kriminalita, nezaměstnanost, vzdělávání a služby – stát nedokáže zajistit vodu ani elektřinu. Pozemková reforma tak slouží jako manévr, který má odvést pozornost.
Proč lidé přesto volí stranu, jejíž politice nevěří? V zemi žijí miliony velmi chudých lidí v chatrčích, bez práce a bez čehokoli. Před volbami za nimi přijdou dvě strany. Jedna říká: volte nás a dáme vám peníze, a když budete volit ty druhé, budou vás utlačovat. Druhá slibuje odpovědnou hospodářskou politiku, práci, školení a vzdělání. Člověk, který nemá nic, chce úlevu hned. Systém tak podle Roetse odměňuje destruktivní hospodářskou politiku. Decentralizace by vládu učinila odpovědnější a politiky přiblížila lidem – a to podle něj hlavně v zájmu černých komunit, nejen proto, aby si běloši mohli vládnout sami.
Národ národů a spor o vlastnictví
Moderátorka připomíná knihu Heart of a Cheetah senegalské podnikatelky Magatte Wade. Ta popisuje, jak se do Afriky dovážel komunismus a rozpínavý stát prostřednictvím západní pomoci, postavené na představě, že si Afrika sama neporadí. Trhy podle ní nevynalezli Evropané a africká vesnice fungovala jako volný trh, teď ji ale nahrazuje stát, který ovládá korupce.
Zda se skepse vůči státu, sílící na Západě, rozšíří i do Afriky, si Roets jistý není, i když v to doufá. Mezi menšinami a mezi mysliteli bez ohledu na barvu pleti se podle něj už šíří a v zemi jsou i výborní černí intelektuálové, kteří zastávají jasné postoje. Systém je ale nastavený tak, že nakonec rozhodují volby. Jihoafrická republika je národem národů s jedenácti úředními jazyky a mnoha dalšími. Tyto národy se v řadě věcí neshodnou, aniž by jeden měl nutně pravdu a druhý se mýlil.
Příkladem jsou vlastnická práva. Západní pojetí stojí na individuálním vlastnictví a Roets si jako člověk Západu neumí představit udržitelnou ekonomiku bez něj. Africká tradice ale věří ve vlastnictví společné. Není podle něj jeho úlohou tvrdit ostatním, že se jejich kultura mýlí – takový paternalismus zkoušela vláda apartheidu a situaci tím zhoršila. Podobně se kultury rozcházejí v tom, kde leží hranice mezi svobodou slova a nenávistnými projevy, nebo jakou roli má stát hrát v boji s chudobou.
Protože je systém tak centralizovaný, všechno závisí na tom, kdo ovládne střed, tedy kdo vyhraje volby. A volby se v Jihoafrické republice vyhrávají sliby, že lidé dostanou věci zadarmo. Tento začarovaný kruh podle Roetse nemůže trvat věčně, stejně jako nemohl věčně trvat Sovětský svaz. Mnoho lidí ale nemá luxus o takových věcech přemýšlet – ráno se probudí a řeší, kde dnes sehnat peníze na chleba.
Žaloba proti Izraeli a heslo Zabij Búra
Jihoafrická republika patří k několika málo zemím, které proti válce v Gaze skutečně něco podnikly, a zároveň se stala nepřítelem Trumpovy administrativy. Konflikt na Blízkém východě je podle Roetse možná nejsložitější v dějinách. Jihoafrická vláda se ale chce prosadit nad rámec své váhy a být v mezinárodní alianci proti Západu ocasem, který vrtí psem. Žalobu proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora proto podle něj vnímá jako strategický tah.
Z jihoafrického a afrikánského pohledu je podle Roetse zvláštní, že proti Izraeli vystupoval stejný právní tým – přinejmenším tentýž advokát –, který doma hájil heslo „Zabij Búra“. Argumenty, které jihoafrické politické elity použily u Mezinárodního soudního dvora, jsou přitom přesným opakem těch, jimiž heslo hájily doma. U soudu pustily videa izraelských vojáků zpívajících o Amalekovi a tvrdily, že jde zjevně o podněcování k násilí, nenávistné projevy a genocidní rétoriku. Na námitku, že písně vznikly v reakci na útok ze 7. října, odpověděly, že kontext je nepodstatný a rozhoduje jen text písně, který otevřeně volá po násilí a vraždách.
Doma ale titíž lidé tvrdí, že na skandování „Zabij Búra, zabij farmáře“ není nic špatného, protože se nemá hledět na text, nýbrž na kontext – a tím je apartheid, který skončil před více než třemi desetiletími. Podle Roetse jde o stoprocentní rozpor mezi tím, co titíž lidé argumentují v Haagu proti Izraeli a doma na obhajobu hesla, a tento rozpor by měl vyjít najevo.
Apartheid podle definice
Žaloba přitom vynesla Jihoafrickou republiku na výsluní u lidí, kterým leží na srdci Gaza, přestože podle moderátorky sama apartheid dál uplatňuje. Ve Spojených státech a samozřejmě v Izraeli podle Roetse pověst jihoafrické vlády výrazně klesla, jinde ale stoupla. Jihoafrická vláda tvrdí, že Izrael zavádí apartheid. Co ale apartheid je? Podle Roetse je to ve své podstatě vysoce centralizovaný politický systém, v němž se lidem vládne podle barvy pleti. Přesně takový je podle něj i dnešní stát: centralizovaný zůstal a lidem v něm se dál vládne podle barvy pleti.
Mnoho zákonů z dob apartheidu bylo zrušeno. Některé zákony, které tehdy s rasou nesouvisely, se ale podle Roetse „rasializovaly“ a přijato bylo tolik nových rasových zákonů, že jich země má víc než vláda apartheidu – a víc než kterákoli země v dějinách. Patřila by proto podle něj do Guinnessovy knihy rekordů jako země s největším počtem zákonů, podle nichž rozhoduje rasa občana o tom, jak s ním stát zachází. Když kritici navrhují přestat lidi třídit podle barvy pleti, slyší podle Roetse, že to říkají jen proto, že chtějí apartheid. Ve fungující demokracii by politik, který takto argumentuje, nemohl mít kariéru. V Jihoafrické republice je takové chování naopak odměňováno.
Daně bez služeb
Kolik ze žaloby proti Izraeli platí jihoafričtí daňoví poplatníci, kteří sami trpí tím, z čeho vláda viní Izrael? Kam míří peníze z daní, je podle Roetse znepokojivá otázka. Jeden uznávaný jihoafrický ekonom z vládních dat spočítal, kolik se z každého randu odvedeného na daních vrátí ve službách: zhruba pět centů. To ovšem za předpokladu, že stát pracuje efektivně a služby, které z daní financuje, skutečně fungují. Což se neděje, a tak je podle Roetse přesnější říct, že návratnost je téměř nulová.
Policie nefunguje, jak by měla, stát nedokáže udržet dodávky elektřiny a pravidelně selhávají dodávky vody. Ironií je, že jedinou fungující službou je výběr daní, který je docela efektivní. Daňový systém patří k nejvyšším a nejsložitějším na světě: je silně progresivní, sazba dosahuje 40 % příjmu i víc a je tak spletitý, že si daně člověk sám nezvládne – musí najmout specialisty, jinak udělá chybu a dostane trest.
Čína v Africe
Američanům se často tvrdí, že Afričané nechápou riziko sbližování s Čínou, která po celém kontinentu investuje do infrastruktury. Moderátorce to zní rasisticky, jako by Afričané neuměli spočítat vlastní úvěry, a podle ní to přehlíží škody, které Africe způsobil západní kolonialismus. Roets ale v čínské přítomnosti riziko vidí. Čína v Africe utrácí obrovské částky, a velká část míří do prezidentských paláců, budov parlamentů a podobných staveb – snaží se tak získat přízeň afrických vlád.
Připomíná i skandál se sídlem Africké unie v Addis Abebě, jehož stavbu Čína prakticky zaplatila. Později vyšlo najevo, že se každé ráno kolem druhé či třetí hodiny stahoval obsah z počítačů v budově a odesílal do Šanghaje. Čína tedy sídlo Africké unie fakticky hackovala. Ironií podle Roetse je, že ji nikdo nevyhodil, jen ji požádali, aby to už nedělala. Přes iniciativu Pás a stezka Čína financuje rozsáhlou výstavbu infrastruktury a africké země se jí zadlužují. Otázkou je, zda jedná nezištně, nebo chce získat kontrolu nad Afrikou, a hlavně nad jejím nerostným bohatstvím. Moderátorka doplňuje příklad z knihy o kobaltových dolech v Kongu, kde místní lidé kopou holýma rukama a obchod se surovinami ovládají čínští prostředníci.
Roets k tomu přidává scénu z jihoafrického parlamentu. Při debatě o pozemkové reformě, která má státu umožnit vyvlastňovat soukromý majetek bez náhrady, opozice varovala před dopady na ekonomiku a zadlužení. Někteří zastánci změny podle Roetse odpověděli, že to nevadí, protože účet zaplatí Čína. Otevřeně tak říkali, že si mohou dovolit destruktivní politiku a zahnat investory, protože místo nich bude investovat Čína.
Co může udělat Západ
Západ, a zvlášť Spojené státy, má podle Roetse na Jihoafrické republice zájem z několika důvodů. Jihoafrická vláda je otevřeně protizápadní nejen rétorikou, ale i činy: patří k deseti zemím, které v OSN nejsoustavněji hlasují proti Spojeným státům, a staví se do čela protizápadního hnutí po boku Kuby, Venezuely, Zimbabwe a Číny. V zemi ale žijí i miliony lidí, kteří jsou výrazně prozápadní a proameričtí a chtějí s Amerikou obchodovat. Západ by podle Roetse měl zajistit, aby nebyli pronásledováni za to, že jsou lidmi Západu.
Pokud by se Jihoafrická republika vydala cestou Zimbabwe, mělo by to podle něj mezinárodní dopady. Země dnes funguje jako magnet, který přitahuje pracovní migranty z jihu kontinentu. Její destabilizace by rozvrátila subsaharskou Afriku, jejíž ekonomiky jsou s jihoafrickou úzce provázané, a následovaly by vlny migrace do Evropy i jinam. Do vzniklé mezery by navíc vstoupili protivníci Západu a získali by nad kontinentem mnohem větší kontrolu.
Opravovat Jihoafrickou republiku za její obyvatele Západ podle Roetse nemá. Spojené státy ale mohou vyvíjet diplomatický tlak: uvalit individuální sankce, ne na zemi, ale na zkorumpované politiky, podmínit obchodní dohody zárukami vlastnických práv a zaujmout veřejný mezinárodní postoj. To by podle Roetse pomohlo stabilizovat poměry v zájmu prakticky všech Jihoafričanů – kromě těch, kdo se drží moci na úkor zbytku společnosti.
Dokument Crossed Out
Nový dokument Crossed Out: Confronting Persecution in South Africa se věnuje čtyřem tématům, která vybrali proto, že je výslovně pojmenovala vláda Spojených států. Prvním je podněcování k násilí – politici podle Roetse skandují o vyhlazení bílé menšiny. Druhým jsou útoky na farmy, při nichž jsou farmáři napadáni a zabíjeni. Třetím je rozsáhlá síť rasových zákonů, které dál organizují společnost podle rasových linií, a čtvrtým ohrožení vlastnických práv v podobě vyvlastňování majetku.
I dokument podle Roetse ukazuje, že jde o příznaky hlubšího problému – přehnané centralizace moci, při níž jsou mocní odtržení od reality a nikomu se nezodpovídají. Řešením je decentralizovaný politický systém. Hodně se dá udělat v zemi samotné, Roets ale zdůrazňuje, že je potřeba i mezinárodní pomoc a přátelé v zahraničí, kteří se ozvou. Jihoafrická republika sama v 80. a na začátku 90. let ukázala, jak velkou roli může při změně sehrát mezinárodní tlak. Dokument je ke zhlédnutí na youtubovém kanálu Lex Libertas.
Závěr
Jihoafrická republika podle Roetse předstupuje před svět jako bojovnice proti apartheidu, doma ale udržuje centralizovaný stát, který s lidmi zachází podle barvy pleti, a u Mezinárodního soudního dvora používá argumenty, jež doma sama popírá. Kriminalitu, neschopnost státu, nulovou návratnost daní i pozemkovou reformu po zimbabwském vzoru chápe jako příznaky jediné nemoci – moci, která se nikomu nezodpovídá. Cestu ven vidí v decentralizaci a v cíleném tlaku zvenčí, ne v odchodu ze země, kde Afrikánci žijí po staletí.
