Profesor Ivo Budil, antropolog a vysokoškolský pedagog, patří k těm nemnoha českým akademikům, kteří dokážou zasadit současné globální otřesy do tisíciletého historického rámce. V rozhovoru pro kanál Svědomí národa představuje svůj koncept latentního a manifestního kapitalismu a vysvětluje, proč éra západní hegemonie nevyhnutelně končí.
Kapitalismus starší než si myslíme
Kořeny kapitalismu nesahají k průmyslové revoluci, ale hluboko do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Podél hedvábné stezky, ve východním Středomoří, v Antiochii a čínských přístavních městech existovala sofistikovaná podnikatelská vrstva, která vytvářela nástroje pro dálkový obchod. Tyto nástroje se od těch dnešních příliš nelišily. Etnické a náboženské menšiny — židovští obchodníci, nestoriánští křesťané — budovali obchodní infrastrukturu napříč kontinenty. Tento takzvaný latentní kapitalismus fungoval v rámci velkých asijských říší, aniž by kontroloval politickou moc.
Benátky jako kolébka manifestního kapitalismu
Zásadní přelom přišel v Benátkách. Uprchlíci před Huny a pozdějšími nájezdníky se usadili v lagunách a vybudovali stát, který od dob Napoleona nikdo nedobyl. Benátky se staly prvním příkladem manifestního kapitalismu — státu, který slouží výhradně finanční oligarchii. Na rozdíl od latentního kapitalismu, který působil uvnitř cizích mocenských struktur, manifestní kapitalismus přímo ovládá politickou moc a vytváří hierarchický systém závislých oblastí. Z Benátek se centrum přesunulo do Amsterdamu a Londýna a díky průmyslové revoluci nakonec vznikl globální systém kontrolovaný z jednoho centra.
Tři fáze kapitalismu a bod, kde se Západ láme
Manifestní kapitalismus prochází třemi fázemi. V produktivní fázi se investuje do výroby, rozvíjejí se technologie, roste kvalifikace pracovní síly i životní úroveň. Tímto obdobím prošly Benátky, Amsterdam i Spojené státy po roce 1945. Jenže pak nastoupí zákon klesajících výnosů — investice do výroby přestávají být výnosné, na trhu se objevují konkurenti. Kapitál tehdy opouští produktivní sféru a přesouvá se do spekulativní — do derivátů, akcií, finančních nástrojů. Důsledky jsou devastující: životní úroveň stagnuje, veřejné služby se privatizují a běžní lidé se zadlužují na celý život, aby si udrželi standard, který předchozí generace považovaly za samozřejmost.
Kupní síla americké střední třídy se za dekády téměř nezměnila. Neoliberalismus 80. let tento proces urychlil — Margaret Thatcherová a Ronald Reagan otevřeli dveře volnému pohybu finančního kapitálu. Iluze prosperity se udržovala díky ropě v Severním moři a přílivu spekulativních peněz, ale reálná ekonomika utrpěla. Elity se zaměřily na přerozdělování, nikoli na vytváření přidané hodnoty.
Rasové ideologie jako nástroj kapitalismu
Rasové myšlení není přirozenou konstantou lidských dějin. Koncept rasových hierarchií se rozšířil teprve v 18. a 19. století a přímo souvisel s potřebami kapitalistického systému. Karibik tvořil třetinu francouzského zahraničního obchodu, místní plantáže dodávaly třetinu evropské spotřeby cukru a kávy. Pracovali na nich černí otroci — a rasová ideologie sloužila jako ospravedlnění celého systému.
Existoval dvojí proletariát: vnitřní (evropská dělnická třída) a vnější (obyvatelé kolonií, kteří byli deportováni, vykořisťováni a umírali v cizích válkách). Rasismus byl nástrojem, jak zabránit propojení obou skupin. Dělníkům v Anglii a Německu se říkalo, že patří k nadřazené nordické rase a nemají nic společného s lidmi v Africe či Číně. Životní úroveň evropských dělníků rostla — ale na úkor vnějšího proletariátu.
Česko v hierarchii kapitalismu: od centra na periferii
České království ve 13. a 14. století těžilo z blízkosti hlavní evropské ekonomické osy vedoucí z Benátek přes Alpy do Lübecku. Praha ležela na cestě mezi těmito obchodními centry, Karel IV. se ji snažil urbanisticky přebudovat. Jenže po španělském bankrotu v roce 1557 a úpadku Fuggerů se centrum přesunulo do Amsterdamu. Česko se postupně ocitlo na periferii a dnes čelí situaci, kterou Budil přirovnává k nevolnictví — dvojí kvalita potravin, vysoké ceny energií, závislost na německé ekonomice.
Západ jako vyčerpaný imperiální projekt
Západ není totéž co evropská civilizace. Západ je ekonomickoimperiální projekt, který vznikl přesunem manifestního kapitalismu ze severní Itálie do Amsterdamu a Londýna. Vytvořil imperiální centrum ovládající svět. Ale tento projekt je vyčerpaný — de facto už nemá světu co produktivního nabídnout. Evropa prohrála druhou světovou válku a veškeré pokusy o obnovení hegemonie selhaly, naposledy během suezské krize v roce 1956. Hegemonii převzaly Spojené státy, které se k Evropě začínají chovat podobně, jako se dříve chovaly k Latinské Americe.
Současně dochází k restauraci Asie. Čína, Indie, Indonésie a další země si osvojují moderní výrobní prostředky a přebírají roli, kterou hrály před průmyslovou revolucí. Čína až do opiových válek vytvářela přes 30 % světového HDP. Její model kapitalismu fungoval jinak — stát stanovoval pravidla a nechával volné působení trhu, aniž by se stal nástrojem finanční oligarchie.
Ztráta kognitivní síly a potřeba vzdělaných elit
Evropa ztrácí velké intelektuály. Zatímco v 60. letech bylo možné okamžitě vyjmenovat deset nezpochybnitelných myslitelů, dnes je veřejný prostor obsazen lidmi, kteří nedělají své domácí úkoly. Dezorientace a nevzdělanost na nejvyšších postech Evropské unie je alarmující. David Graeber popsal fenomén zbytečných pracovních míst — bullshit jobs — které devastují tvořivost i lidskou důstojnost.
Budil zdůrazňuje, že Česko jako malý středoevropský stát potřebuje elity s dostatečnou kognitivní a morální silou. Geopolitická změna, která přichází, postihne celou Evropu. Historie ukazuje, že státy, jejichž elity nerozuměly tomu, co se děje, nedokázaly na změny reagovat. A to se bohužel dělo opakovaně i v české minulosti.
