V sobotu 28. února zahájila americká a izraelská armáda útok na Írán. Od té chvíle probíhá na různých frontách válka, která se podle analýzy Ivana Hoffmana od počátku vyvíjí jako dobrodružství s nezvladatelnými následky — geopolitická a ekonomická past, do níž se Západ dostal vlastním přičiněním.
Trestná výprava, která se mění v geopolitickou past
Řada komentátorů a analytiků se přiklání k tomu, že do války proti Íránu vtáhl Donalda Trumpa Benjamin Netanjahu, který o zničení Íránu sní celá desetiletí. Šéf Mosadu údajně politikům namluvil, že po dekapitaci íránského režimu bude rychle vymalováno. Trump ovšem není člověk, kterého lze zmanipulovat — je to sebestředný, arogantní narcis, který si jako prezident dělá, co chce, a na nikoho nebere ohledy. Trumpa Netanjahuovy sny nezajímají. Jeho vlastním snem je americká hegemonie a válka je jediný způsob, jak světu dokázat, že je ke strachu důvod — ovšem vítězná válka.
Kalkulace, že íránský režim je po opozičních protestech oslabený a vojenská akce ho rychle dorazí, se ukázala jako naivní. Írán agresi počítal, velmi dobře se na ni připravil a z efektní trestné výpravy se stává geopolitická past. Američané jsou notoričtí válčníci a investují do výzbroje obrovské peníze, ale mají jeden zásadní handicap — podceňují protivníky. Věřili, že když zavraždí íránskému vedení duchovního vůdce, armádní špičky a pak Írán zasypou raketami, režim padne. Jenže Íránci velení decentralizovali, vytvořili odolnou mozaikovou obranu a za každého zabitého velitele mají připraveno několik náhradníků, protože počítali s dlouhým konfliktem, který jsou odhodláni vést až do konce.
Dalším zásadním problémem je neschopnost domýšlet, jaká přijde na akci reakce. Írán v odvetě za bombardování vypálil americkým vojákům vojenské základny — to Američany strašně překvapilo. Zlikvidoval jim drahé radary a v odvetě za zapálení ropných polí ničí rafinérie a zařízení na zkapalňování plynu. Pokud by Trump přistoupil k bombardování íránských elektráren, Írán by zlikvidoval americkým spojencům přístavy, letiště a zejména zařízení na odsolování mořské vody. Přitom jim v tom nelze vojensky zabránit. Už teď je jasné, že Američané nejsou schopni Perský záliv ovládnout — jsou schopni pouze vyprovokovat jeho zničení.
Ekologická katastrofa jako vedlejší produkt války
Válka je z podstaty neekologická, v Perském zálivu to však platí několikanásobně. Izraelské bombardování způsobilo v Teheránu ropný déšť a zapálení plynových polí. Írán na oplátku zapálil nepřátelské ropné tankery a rafinérie. Pokud dojde na bombardování íránských elektráren, radioaktivita z jaderné elektrárny Búšehr — která stojí na břehu moře — zamoří záliv včetně odsolovacích zařízení, takže miliony lidí v zálivu zůstanou bez vody. Je jen otázkou času, kdy se bez vody ocitne i Tel Aviv. Perský záliv je pro ekologickou katastrofu naprosto ideálním místem.
Paradoxní přitom je, že v Evropě patří mezi strany války i zelení, kteří by jinak ekologické dopady podobného rozsahu zásadně odmítali.
Petrodolar v troskách: ekonomická past pro celý svět
U amerických válek jde vždy o peníze. Pokud si Trump představoval, že útokem na Írán zachrání petrodolar, přepočítal se — výsledek bude přesně opačný: konec nadvlády petrodolarů jako světové rezervní měny. Faktické zablokování Hormuzského průlivu narušilo globální energetické trhy. Na ropě z Perského zálivu je existenčně závislá řada zemí, včetně mnoha amerických spojenců — Japonska, Jižní Koreje, Indie, Taiwanu. Válka ochromí polovodičový průmysl kvůli nedostatku helia. Rýsuje se globální potravinová krize kvůli výpadku vývozu hnojiv, která se ve velkém vyrábějí právě v zálivu. Válka je ekonomickou katastrofou i pro turistický ruch — exkluzivní destinace se vylidňují, stávají se nebezpečnými a špatně dostupnými.
Ropný šok, který zasáhne celý svět, už zřejmě nelze odvrátit — jde jen o to, jak velký bude. Američané přitom nemají řešení ve svých rukou, protože Íránce, se kterými mohli jednat, povraždili. Dnešní íránské vedení ví, že s Američany nelze nic dojednat, protože jim nelze věřit. A protože Američanům nemůže věřit nikdo, projeví se to nedůvěrou vůči dolaru. Podíl dolarů na světových rezervách klesal ještě před napadením Íránu — teď se ten pokles mění na volný pád. Není náhoda, že se začíná hovořit o petrojuanu.
Tato válka navíc postrádá mandát OSN. Trump se neobtěžoval informovat spojence a dokonce obešel kongres. Jde tedy o válku bez podpory americké veřejnosti, která navíc obrací americké veřejné mínění proti Izraeli. Ministr zahraničí Rubio vysvětlil zapojení USA tím, že jelikož se Izrael rozhodl zaútočit, USA by se stejně musely přidat — proto se raději na Írán vrhly rovnou společně. Když se teď válka stává drahým fiaskem, politicky to Trumpovi láme vaz. Případné odeslání pozemních jednotek do Íránu by byl podle Hoffmana poslední hřebík do jeho politické rakve.
Kolaps amerického vládnutí a myšlení
O situaci v Americe výstižně hovoří ekonom Jeffrey Sachs: jsme svědky nejen kolapsu amerického vládnutí, ale i kolapsu myšlení. Zásadní rozhodnutí dělá Trump a několik nekompetentních lidí v jeho okolí, částečně náboženských fanatiků. Sachs zmiňuje narušení obchodního systému, které nedávalo žádný ekonomický smysl, vedlo ke katastrofálnímu poklesu tvorby pracovních míst, stálo americké občany 150 miliard dolarů a nakonec bylo shledáno jako nezákonné. Politiku dělají diletanti, chybí veřejná diskuse a jakýkoli racionální proces. Sachs přiznává, že pochybuje o Trumpově soudnosti — jeho interpretace situace kolem Íránu mu připadá jako blud.
Kvůli napadení Íránu přibývá v samotné Americe konzervativců, kteří s Trumpem spojovali naději na rozumnější a slušnější Ameriku a dnes neskrývají znechucení nebo zděšení. Trump se přitom zuřivě vrhá na každého, kdo se odváží s ním polemizovat. Komentátor Tucker Carlson na tuto situaci reagoval slovy, že s Trumpem ve věcech kolem té války téměř ve všem nesouhlasí, ale přesto ho má rád. Když politik udělá špatné rozhodnutí a odmítá si to přiznat, naváže na špatná rozhodnutí katastrofálními — a to se Trumpovi nyní děje.
Evropa v energetické pasti
O USA platí, že není dobré být jejich nepřítelem, ale ještě horší je být jejich spojencem. Spojené státy nemají trvalé spojence, jen trvalé zájmy. Koho neovládají, ten je automaticky jejich rivalem; z koho nemají užitek, toho v nouzi nechají na holičkách.
Agresí proti Íránu dostal Trump Evropu do velkého maléru. Poté, co Američané zatáhli Evropu do války s Ruskem — zničili Nordstream a odstřihli ji od ruských energií — teď odstřihli Evropu i od zkapalněného plynu a ropy z Perského zálivu, a zároveň s nožem na krku diktují horentní ceny za vlastní zboží. Tento způsob diverzifikace za účelem energetické bezpečnosti se Bruselu opravdu nepovedl.
Západ nyní absolvuje to, čemu se vtipně říká závod ke dnu. V tomto závodu se perou ideologičtí fanatici s pragmatickými cyniky — ani jedno není dobré. Minorita těch, kteří jsou schopni pochopit, že jde o vymítání čerta ďáblem, tomu bezmocně přihlíží. Zda k destrukci Západu nakonec dojde kvůli páchání dobra, nebo kvůli páchání zla, není úplně podstatné — podstatné je, kteří pachatelé na destrukci vydělají. Na stole je i scénář, kdy ideologičtí fanatici a cyničtí pragmatici najdou při destrukci Západu společnou řeč a po všem se podělí o konkurzní podstatu.
Ještě nedávno se zdálo, že Západ dojede na ekologický podvod a sociální inženýrství — že ho pod záminkou záchrany planety vytunelují prodavači bezemisních bludů. Dnes na destrukci Západu zdárně režírují zbrojaři a finanční spekulanti profitující z války a energetické krize. Osud Západu stojí a padá s osudem USA. V Íránu se bojuje za Wall Street, za dolar — nikoli za Berlín, Paříž, a rozhodně ne za Prahu. Evropa je v této válce poraženým bez ohledu na to, co Američané a Izraelci vybombardují.
Ropný šok nevyhnutelně způsobí zdražování, inflaci a urychlení dedolarizace mezinárodního obchodu. Přestává fungovat krytí dolaru letadlovými loděmi. Šokující zdražení energií kvůli výpadku ropy a plynu z Blízkého východu razantně sníží životní úroveň. Politiků, kapitalistů a spekulantů se to příliš nedotkne, ostatním hrozí, že budou nuceni zajišťovat obživu prací — a na to západní člověk zvyklý žít na dluh není připraven. Brusel, který kontroluje Evropu prostřednictvím Evropské unie, fundoval na ideologickém fanatismu fungující zelený byznys a současně se našel i v pragmatickém cynismu, z nějž profituje byznys válečný. Výhled evropského občana je stejně temný — ne-li temnější — než perspektiva obyčejného Američana.
Švýcarské referendum: právo na hotovost jako vzor
Paralelu k selhávání velkých institucí nabízí švýcarský příklad: 73,4 % švýcarských voličů v referendu odhlasovalo ústavní zakotvení práva na používání hotovosti. Chtějí předejít jejímu možnému zrušení a zajistit dostupnost peněz v jejich fyzické podobě. Hotovosti jde po krku Brusel — což samo o sobě znamená, že je třeba za právo na hotovost bojovat. Švýcarsko přes problémy s některými bankami o finanční gramotnost nepřišlo a tímto referendem je třeba se inspirovat. Stejné právo by měla mít v ústavě zakotveno i Česká republika.
Peníze obecně získávají špatnou pověst. Od okamžiku, kdy se z prostředku směny staly zbožím, bylo jen otázkou času, kdy se finanční systém změní na finanční kasino. V situaci, kdy vlády peníze znehodnocují, se těší popularitě tvrdá aktiva — nemovitosti, půda, zlato, stroje. V krizi, kdy peníze přestanou fungovat jako prostředek směny, mají hodnotu věci, které lze vyměnit — třeba rýže. Heslo America First ve skutečnosti znamená dolar first — a toto americké know-how devastuje především samotnou Ameriku: když jsou na prvním místě peníze, většina lidí žije z ruky do úst.
Politické neziskovky: od pochodně svobody k vydírání
Transparentní financování neziskových organizací, které hodlá zavést nová vláda — veřejný registr všech dotací a povinnost zveřejňovat konkrétní výdaje — staví politické neziskovky před zásadní problém. Dnešní opozice tvoří se svými politickými neziskovkami a médii soudržný tým usilující získat ztracenou moc a dostat se zpátky k rozdělování veřejných financí. Bezprostředním důvodem, proč neziskovky v tísni kvičí, není záchrana demokracie — jsou to peníze.
Liberální demokratičtí kapitalisté se před lety shledali s ideálem slabého státu, který se lidem nemontuje do života. Na způsob vylití špinavé vody z váničky s dítětem se ale kromě dirigismu a byrokracie stát vzdal i odpovědnosti za veřejný zájem. Na tomto putování se politické neziskovky předvedly nejprve jako instituce svobodné, dobročinné, osvětové — pochodeň občanské angažovanosti. Postupně se transformovaly na údernou pěst nové elity, která si zprivatizovala veřejný prostor. Dnešní politická neziskovka se za státní a zahraniční peníze věnuje byznysovému lobingu a vymývání mozků méně bystrých občanů.
Politické neziskovky neslouží státu, vůči kterému se vymezují, ani veřejnosti, na které parazitují. Staly se přítěží, kterou nemá smysl podporovat, a v některých případech je nelze tolerovat kvůli ohrožení národní bezpečnosti, službě cizím zájmům nebo napojení na hospodářskou kriminalitu. Na politické neziskovky je legitimní vztáhnout úplně stejná pravidla a nároky jako na politické strany. Stát nemá žádný důvod finančně podporovat, legitimizovat ani tolerovat jejich protistátní činnost. Nejsou to politické neziskovky, které chrání občana před státem — je to stát, který má chránit občany před politickými neziskovkami a podobně destruktivními korporátními i veřejnými médii.
Česká televize: servilita střídá servilitu
Vládní koalice se zavázala zrušit povinné poplatky veřejnoprávním médiím. Čelí přitom hysterické kritice opozice, která správně tuší, že pravým důvodem je připravit dosavadní stranické uskupení o jejich vlivnou mediální divizi. Takhle na tvrdo to vláda říci nemůže — opozice by ji okamžitě udala v Bruselu. Takže se taktizuje a koaliční mlžení místy působí trapně.
Česká televize přitom není veřejnoprávní nestátní organizací ve vlastním slova smyslu — o tom, kolik se zaplatí a kdo zaplatí, rozhoduje stát, který ji kontroluje prostřednictvím státem jmenovaných členů televizní rady. Koncesionářské poplatky platí občané povinně na příkaz státu. Není pak divu, že Česká televize je servilní politikům, kteří pro ni toto výpalné u občanů vymáhají. Po volbách se čekalo, zda televize odčiní politickou angažovanost ve prospěch poražených politiků vstřícností k politikům, kteří vyhráli. Nestalo se: z krotkého psího přítele jedné vrchnosti se stal ostrý psí hlídač druhé. Česká televize promarnila příležitost a potvrdila potřebu současný stav změnit.
Řešením by byla skutečná odluka — stát se bez České televize obejde a diváci, kteří si ji cení, si za její vysílání dobrovolně zaplatí. Česká televize nic technicky nebrání své vysílání zpřístupnit na předplatné bázi a přizpůsobit výdaje příjmům. Novináře ale více baví dělat politiku než novinařinu — a proto se tato reforma prosazuje obtížně.
Demonstrace na Letné: antibabišismus jako stmelovač
V březnu svolal spolek Milion chvilek pro demokracii na Letenskou pláň demonstraci pod heslem „Nenechme si ukrást budoucnost". Řečníci se ve svých příspěvcích rozcházeli — jeden mluvil o míru, jiný kritizoval snižování obranných výdajů, další kritizoval zákon FARA, jiný bránil veřejnoprávní média. Jako stmelující myšlenka posloužil antibabišismus, ne žádný věcný program. Z takového mohutného srocení válečných štváčů na jednom místě nevzejde nic dobrého — demonstrace za mír se konají vždy až po válce.
Jistou útěchou je postřeh Iva Budila o kognitivní disonanci a davovém chování. Gustave Le Bon ve svém díle Psychologie davu konstatuje, že inteligentnímu a vzdělanému člověku, který se stane součástí davových vášní, prudce klesá inteligence. Takovéto festivaly rebelů bez příčiny nic reálně politicky neovlivní, ale neměly by být bagatelizovány — strašný nevkus devastuje veřejný prostor a pach po podobné demonstraci se nepodaří jen tak vyvětrat.
