Napětí kolem blokády Hormuzského průlivu se stupňuje bez viditelné cesty z pasti. Írán průliv uzavřel jako odezvu na americké bombardování a odmítá ho otevřít, dokud Washington nepřeruší úvahy o dalších úderech. Několik hodin předtím, než americká vláda odmítla íránský návrh na otevření průlivu výměnou za zastavení útoků, strávil ruský prezident Vladimir Putin téměř dvě hodiny telefonickým hovorem s Donaldem Trumpem a varoval ho před „extrémně závažnými následky" dalšího vojenského angažmá. Situaci vystihuje analytická zkratka NACHO — Not A Chance Hormuz Opens — průliv se prostě neotevře.
Hegseth před Kongresem: vítězství bez logiky
Ministr obrany Pete Hegseth stál před výborem Sněmovny reprezentantů a čelil bipartisanskému výslechu ohledně íránské války — jejích nákladů, cílů a výsledků. Odpovědi vyvolávaly více otázek než klidu. Nejprve prohlásil, že jaderný program Íránu byl „zcela obliterován", vzápětí tvrdil, že Írán je nadále jadernou hrozbou — tentokrát kvůli svým „ambicím". Kongresmanům to připomnělo paradox: když neexistují zbraně ani kapacity, jak se dá bombardovat ambice? Přes veškeré ujišťování o vítězství drží Írán kontrolu nad Hormuzem a blokáda globálních námořních tras přetrvává.
Celosvětový ekonomický šok: od hnojiv po polovodiče
Plukovník Daniel Davis upozornil, že debata se příliš soustředí na íránskou stranu blokády a opomíjí partnerské státy Zálivu. Pět ze šesti zemí GCC se přiblížilo nebo dosáhlo maximální skladovací kapacity pro ropu a nemají kam exportovat produkci. Pokud by Írán nakonec usoudil, že cena blokády je příliš vysoká, a sám by ji vojensky přerušil, mohl by vstoupit do přímé konfrontace s americkým námořnictvem.
Plukovník Douglas Macgregor pojmenoval hlubší strukturální problém: celá americká ekonomika stojí na dvou pilířích — levné energii a levném úvěru. Oba se nyní erodují. Velké soukromé kapitálové fondy již nejsou schopny vyplácet investorům jejich prostředky a snaží se půjčovat hotovost na krytí závazků. Cena ropy postupně míří k hladinám 110–140 dolarů za barel. Macgregor odhaduje, že finanční krize, která z toho vznikne, bude závažnější než ta z let 2007–2008 — někteří ekonomové hovoří přímo o depresi. Globální dosah blokády se přitom neomezuje na ropu: v nedostatku jsou i hnojiva, helium a součástky pro výrobu čipů.
Macgregor zdůraznil, že Rusko, Čína a Indie mají vlastní energetické zdroje nebo k nim přístup a blokádu přečkají. Japonsko a Jižní Korea jsou naopak na hraně: jihokorejský prezident veřejně prohlásil, že je na čase, aby Koreje převzaly plnou kontrolu nad vlastními ozbrojenými silami. Macgregor to interpretuje jako počátek rozpadu amerického zámoří. Čína začíná investorům připadat jako bezpečnější přístav pro kapitál než USA — a to od chvíle, kdy Washington zmrazil ruské devizové rezervy. Státy jako Egypt, Turecko nebo Indie jsou podle tohoto výkladu tlačeny do koalice, která si vynutí konec blokády.
Libanon: Gaza 2.0 přímými slovy z Bejrútu
Britský novinář Steve Sweeney, bureau chief RT pro Libanon a sám terč izraelského leteckého útoku v březnu 2026 při přímém přenosu v jižním Libanonu, podal svědectví z terénu. Od 2. března 2026, kdy Izrael obnovil bombardování Bejrútu, bylo podle libanonského ministerstva zdravotnictví zabito přes 2 500 lidí — převážně civilistů. Příměří vyhlášené 27. listopadu 2024 Izrael nikdy nedodržoval: OSN a peacekeeperi UNIFIL zdokumentovali přes 15 400 porušení na izraelské straně.
Sweeney popisuje metodickou destrukci jihu Libanonu, které místní říkají Gaza 2.0. Izrael vytvořil tzv. žlutou zónu zahrnující 55 sídel u hranice: podle zprávy v Jerusalem Post mají izraelští vojáci příkaz střílet na cokoliv v tomto pásmu — ať jde o neozbrojeného civilistu, nebo o bojovníka Hizballáhu. Celá oblast je odříznutá od zásobování i humanitární pomoci; Izrael zbombardoval většinu mostů přes řeku Litání, čímž oddělil jih od zbytku země.
Amal Khalil: novinářka zabitá v troskách
Zvláštní místo v reportáži zaujímá smrt libanonské novinářky Amal Khalil, jíž Sweeney říká „dcera jihu". Khalil pracovala v terénu od roku 2006, od vesnice k vesnici sbírala svědectví civilistů o izraelském útlaku. Při práci poblíž žluté zóny byl izraelským úderem zasažen vůz jedoucí před ní; ona se se svou kolegyní Zeinab Faraj uchýlila do blízkého domu. Přivolala záchranáře, libanonskou armádu i rodinu. Izraelské jednotky záchranářům opakovaně bránily v přístupu. Asi hodinu a půl poté byl dům zasažen a zhroutil se. Záchranná operace trvala sedm hodin, protože libanonský prezident musel doslova vyjednávat s izraelskou armádou o povolení přístupu záchranářů. Faraj byla vyproštěna živá, těžce zraněná; sanitka vezoucí ji do nemocnice dostala po cestě palbu. Amal Khalil zemřela pod troskami. Byla devátou novinářkou zabitou Izraelem v Libanonu v roce 2026.
Projekt Většího Izraele a ekonomická logika destrukce
Sweeney zasadil libanonskou válku do širšího rámce: projekt Velkého Izraele — donedávna odmítaný jako teorie spiknutí — je nyní veřejnou politikou izraelských ministrů Smotriče a Ben Gvira i samotného Netanjahua. Žlutá zóna sahá nejen do přeshraničního území, ale i na offshore ropná pole u libanonského pobřeže. Americký zvláštní vyslanec Tom Barrack přišel loni v srpnu s takzvanou Trumpovou ekonomickou zónou — plán na „regeneraci" jihu Libanonu, jenž ve skutečnosti počítal s trvalým vysídlením místních obyvatel a přeměnou území na lukrativní realitní projekt financovaný saúdskými a katarskými penězi.
Macgregor v závěru vysílání shrnul příčinnou linku: projekt Velkého Izraele je katalyzátorem kolapsu americké moci ve světě. Washington ho bezpodmínečně podporuje a platí za to roztržkou se spojeneckými státy Zálivu, ekonomickým šokem a ztrátou důvěry v dolar jako světovou rezervní měnu. Pokud se nic nezmění, Spojené státy čeká přechod od dekád hojnosti k éře nedostatku — podobný úpadku Velké Británie po druhé světové válce, ze kterého se britská ekonomika nikdy plně nevzpamatovala.
