Americký studiový pořad přivítal jednoho z nejznámějších kritiků izraelské politiky z někdejšího prostředí mainstreamových médií. Panel kolem stolu se tříhodinovou debatou opřel do toho, co dnes na Blízkém východě skutečně rozhoduje — kdo komu volá v noci, kdo platí univerzity a kdo má v Bílém domě poslední slovo. Z debaty čtyř mužů kolem stolu vystoupila řada teze, které jdou napříč obvyklými politickými tábory.
Uniklý telefonát: Trump nadával Netanjahuovi do bláznů
Server Axios publikoval reportáž, podle níž si americký prezident Donald Trump v jednom z telefonátů s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem postěžoval na eskalaci izraelských úderů v Libanonu. Podle dvou amerických úředníků a třetího zdroje obeznámeného s hovorem měl Trump prohlásit, že je Netanjahu „zatraceně blázen", a v afektu mu připomenout, že nebýt jeho, seděl by Netanjahu v izraelském vězení.
Panel se shoduje, že telefonát se odehrál, sporné je, kdo si ho interpretuje. Reportér Barak Ravid je v branži známý jako „kanál" Bílého domu pro uniklé zprávy o napětí s Izraelem — používali ho stejně Joe Biden i Donald Trump. Z izraelské strany už vystoupil komentátor blízký Netanjahuovi, který tvrdí, že žádné nadávky o vězení nepadly a šlo jen o rozdíl v názoru na Hizballáh. Kdo má pravdu, nelze z této vzdálenosti rozhodnout — obě strany podle hosta lžou rutinně.
Z debaty ale vyplývá jeden zásadní vzorec: každý americký prezident, který se s Netanjahuem dostal do politické dohody, ji v zákulisí prohrál. Bill Clinton se po jednom z hovorů v devadesátých letech zeptal svého týmu, kdo je tady vlastně velmocí. Biden obětoval Netanjahuovi celé poslední dva roky funkčního období. A Trump, byť rád veřejně vystupuje jako dominantní hráč, je podle hosta ve skutečnosti stejně manipulovatelný jako jeho předchůdci.
„Velký Izrael" a vize krajní pravice
Jeden z účastníků trvá na rozlišení mezi politickou vizí premiéra Netanjahua a tím, co by chtěla většina izraelské společnosti. Argument zní: během tří let války se v Izraeli žádné velké protiválečné hnutí nezvedlo. Nejde proto o tažení jednoho politika proti vůli národa, ale o projekt, který má mezi izraelskou veřejností pohodlnou podporu.
Z této premisy vyplývá tvrzení o „Velkém Izraeli" — projektu krajní pravice, který se podle hosta odehrává v přímém přenosu. Izraelská armáda podle něj postupně bere území v jižním Libanonu, část Sýrie a stále větší podíl Pásma Gazy. Netanjahu sám podle citované výpovědi prohlásil, že kontroluje šedesát procent území Gazy a vezme i sedmdesát procent. Z amerického hlediska je výsledek tří let beztrestnosti jednoduchý: poselství, že lze udělat cokoli a Washington to nezastaví.
V této pasáži se panel ostře rozejde. Druhá strana stolu namítá, že vrstvení izraelských úderů zlomilo regionální „papírové tygry" a že hodnotit moc je nutné podle výsledku na bojišti. Host kontruje statistikou amerických tajných služeb: Hamas se vrátil do ulic Gazy během několika týdnů, Hizballáh za posledních pár týdnů zabil další americké vojáky a Írán podle odhadů stále drží asi sedmdesát procent svého raketového arzenálu.
Kdo platí americký vliv: Izrael, Katar, Čína
Klíčový spor večera začíná hypotetickou otázkou: kdybyste měli pět miliard dolarů na ovlivnění americké politiky, kam je dáte? Moderátor uvádí konkrétní čísla. Katařané věnovali Trumpovi letadlo za čtyři sta milionů dolarů. Emiráti vložili do jeho kryptoměnového fondu půl miliardy. Saúdové sponzorují golfové turnaje na jeho rezortech. Katar a Čína dohromady vlili podle citovaných dat zhruba dvanáct miliard dolarů do amerických univerzit — z toho Čína sama kolem šesti a půl miliardy za poslední dekádu.
Host trvá na tom, že navzdory těmto sumám rozhoduje na konci dne stále izraelská lobby. Trump si podle něj „vybral Izrael, Miriam Adelsonovou, Netanjahua a AIPAC", a peníze ze Zálivu se mu „nakonec hodily, ale rozhodnutí padla jinde." Druhá strana namítá, že tato čísla nelze vidět jako jednorázový obchod — Katar a Čína podle ní hrají dlouhou hru přes mladou generaci, která za deset let bude rozhodovat. Sponzorství univerzit dnes je investice do politiků zítřka.
V debatě padá konkrétní příklad: studentská hnutí na amerických univerzitách v letech 2023 a 2024 — od Kolumbijské univerzity dál. Jeden z účastníků v této pasáži tvrdí, že vedení univerzit „kleklo na kolena" před Trumpovou administrativou a před proizraelským tlakem, a propalestinské hlasy byly umlčeny, dokumentovány a v některých případech rovnou deportovány. Druhá strana namítá, že právě polovina těchto peněz z Kataru a Číny šla do programů, které z univerzit vyhnaly jakoukoli proizraelskou pozici — a že proto na samotných kampusech Izrael politickou bitvu o mladé prohrává.
Ronald Lauder a otevřená výzva Mossadu
Host přichází s konkrétním příkladem, který podle něj ukazuje, kam až dnes diskuse došla. Na konferenci listu The Jerusalem Post v New Yorku — pořádané při příležitosti tradičního Israel Day Parade — vystoupil miliardář Ronald Lauder, dědic kosmetického impéria Estée Lauder a vlivná postava amerických židovských kruhů. V projevu podle hosta otevřeně volal po tom, aby izraelské zpravodajské služby Mossad a Šin Bet pracovaly na získávání podpory u amerických studentů — tedy aby v USA vedly vlivové operace.
Pointou v podání hosta je, že část amerických proizraelských elit dnes neformuluje strategii v jazyce přesvědčování, ale v jazyce omezování demokracie a svobody slova. Diagnóza zní: protože ztrácí mladou generaci, soustřeďuje se na to, aby kritiku Izraele zákonem označila za antisemitismus a vytlačila ji ze sítí, univerzit i veřejného prostoru. Spojencem se podle hosta v této strategii stala dříve liberální část americké židovské komunity s Trumpovým autoritářským křídlem.
Kdo začal válku s Íránem: spor o vinu
Tématický blok o válce s Íránem začíná historickým exkurzem. Moderátor přináší srovnání: americko-íránská válka v letech 1980 až 1988 stála Írán šest set miliard dolarů škod, ale rozpoutal ji podle něj Saddám Husajn. Host odmítá svalovat veškerou odpovědnost na Spojené státy — opakovaně zdůrazňuje, že je sám tvrdý kritik íránského režimu, Islámských revolučních gard a klerikálního vedení, a stejně tak saúdské vlády. Pointou ale je, že historie západního chování v regionu poskytuje íránským jestřábům trvalou municí.
Klíčové tvrzení hosta zní: nejde o to, jestli je Írán „dobrý" nebo „zlý" — pravidla mezinárodního práva nejsou klubovou kartou. „Můžou existovat dvě věci najednou. Můžete být odporný režim a zároveň můžete být napadeni v rozporu s mezinárodním právem," argumentuje host. To je podle něj případ probíhající americko-izraelské operace proti Íránu.
Spor uvnitř panelu se ostře vyhrocuje kolem otázky, zda by Spojené státy měly podporovat „změnu režimu" v Teheránu. Druhá strana stolu uvádí jako pozitivní příklad údajné akce proti Venezuele, kdy „Američané něco udělali a fungovalo to". Host kontruje, že nepodporuje žádnou změnu režimu zvenčí — ani v Íránu, ani v Latinské Americe — a že každá taková doktrína v dějinách dvacátého století vedla ke katastrofě a destabilizaci.
Zabíjení íránských vyjednavačů a vědců
Host přináší tvrdou výhradu k narativu, který se podle něj prosadil v části amerických alternativních médií — totiž že „Amerika je dobrá, jen ji do problémů táhne špatný Izrael". Argumentuje, že Spojené státy mají jako světová velmoc plnou odpovědnost: bez amerického zeleného světla by izraelské tajné služby nezahájily konkrétní operace, které jsou aktuálně předmětem debaty.
Konkrétně mluví o cíleném zabíjení íránských jaderných vědců — operacích, které šly podle hosta najevo v okamžiku, kdy reformní íránští prezidenti Mohammad Chatamí a Hasan Rúhání v minulých letech otevírali prostor pro jadernou dohodu se Západem. Pokaždé, když podle hosta v Teheránu zvedl hlavu umírněnější tábor, ozbrojené složky na druhé straně zlikvidovaly diplomaty nebo techniky, kteří by takovou dohodu mohli vyjednat. Z íránského pohledu to byl systematický signál, že vyjednávat se Západem se nevyplatí.
Pro hosta z toho plyne jednoduchý závěr: pokud se dnes americká strana diví, proč íránské vedení nepřistupuje na nabídky Bílého domu, měla by se podívat na vlastní stopu z posledních dvou dekád. Současný stav vztahů není podle něj záhada — je výsledkem konkrétních rozhodnutí Washingtonu a Tel Avivu, která Trump zdědil.
Zákaz vstupu Íráncům a osobní rozměr migrace
Debata uzavírá osobní pasáží, která se týká i samotného moderátora. Host upozorňuje, že podle aktuálních protiimigračních opatření by Trump nepustil do USA ani jeho samotného — jako mladý Íránec by se přes hranice nedostal. Moderátor přiznává, že do Spojených států přišel ještě za prezidenta George H. W. Bushe, tedy v období, kdy americká imigrační politika vůči Íráncům fungovala jinak.
Host z toho dovozuje obecnější tezi: politika, která dnes plošně zavírá dveře občanům konkrétních zemí, je v rozporu s tím, co americkou společnost dlouhá desetiletí budovalo. Argumentuje, že Spojené státy mají dlouholetý mezinárodní závazek vůči uprchlíkům a že posun, který přišel s Trumpovou administrativou, není jen technickou změnou pravidel — mění to, co Amerika sama o sobě tvrdí.
Závěr
Z více než dvouhodinové debaty vystoupil obraz Washingtonu, který má sice na papíře v ruce všechny páky — největší vojenskou sílu, dolar i diplomatický kapitál — ale v praxi se nechává tlačit menšími hráči. Izraelská vláda určuje tempo na Blízkém východě. Katar a Čína dlouhodobě skupují vliv v americké akademii. A vlastní prezident podle uniklých přepisů nadává spojencům do bláznů, jen aby v rozhodující chvíli kapituloval na jejich požadavky.
Panel se rozcházel skoro ve všem konkrétním — kdo má kde pravdu, kdo je vinen kterou válkou, čí lobby je silnější. Shodli se ale na jedné věci: americká zahraniční politika v roce 2026 není výsledkem promyšlené strategie, ale součtu tlaků, peněz a osobních vztahů, které se odehrávají mimo veřejnou debatu.
