Útok USA a Izraele na Írán v březnu 2026 přišel z jednoho úhlu pohledu jako zásadní zlom: Donald Trump, který celou svou první i druhou kampaň stavěl na odmítání zahraničních dobrodružství a kritice neokonzervativního intervencionismu, se sám stal aktérem přesně toho typu operace, jíž se dříve vymezoval. Co stojí za touto proměnou a kam konflikt může vést?
Informační přetlak a problém interpretace
Orientovat se v aktuálním konfliktu je mimořádně obtížné, protože dostupné informace jsou enormní co do objemu, avšak silně zatíženy perspektivou autorů. Každá analýza, každý komentář nese otisk toho, zda jeho pisatel Trumpa obhajuje, nebo oponuje — zda je blíže Izraeli, nebo Íránu. V praxi to znamená, že přesný průběh rozhodovacího procesu mezi Trumpem a Netanjahuem jednoduše zvenčí nelze rekonstruovat. Vidíme výsledky — rakety, ztráty na životech, zničené kapacity — ale ne samotný moment rozhodnutí.
Přesto ani tato epistemická skromnost neznamená, že bychom se ze sledování dění nemohli nic dozvědět. Je patrné, že konflikt eskaloval postupně a že současný útok nepřišel zcela bez předchůdců — zálivu se předcházely operace menšího rozsahu.
Trumpova proměna: od antiintervencionisty k útočníkovi
Trumpovo angažmá v konfliktu překvapuje především v kontextu jeho dřívějších výroků. Ve svém prvním mandátu otevřeně kritizoval neokonzervativce, označoval iráckou válku za chybu a říkal, že nechce ztratit jediného amerického vojáka v zahraničí. Tvrdil, že Spojené státy nemají za úkol kolonizovat cizí země ani budovat národy (nation building). Klíčový byl jeho myšlenkový rámec, že prosperita přináší stabilitu — tedy že obchodující, ekonomicky rostoucí státy nemají důvod bojovat.
Tato pozice se nyní zdá překonaná. Eva Filipi, která pracovala jako diplomatka a zastupovala americké zájmy v Damašku během Trumpova prvního mandátu, potvrzuje, že tehdy byl Trump skutečně efektivní — jeho diplomacie byla silná a překvapivá, dokázal ignorovat rady svého poradního aparátu a jednat jinak. Přesto je proměna patrná: Trump, který tehdy aktivně čelil tlakům Deep Statu (mimo jiné vůči Johnu Boltonovi), nyní sám zahájil rozsáhlou vojenskou operaci na Blízkém východě.
Tři scénáře: nikdy nekončící konflikt, vojenská výhra, změna režimu
Analytická perspektiva nabízí tři základní scénáře, kam konflikt může dospět.
Prvním je nikdy nekončící konflikt — cyklická eskalace bez rozhodující výsledku. Srovnání ze zákulisí bezpečnostní komunity mluví o „sekání trávy": po každém zásahu přijde za čas nový výhonek a operace se musí opakovat. Tento model není nijak utěšující, ale realističtěji odpovídá historickým zkušenostem ze srovnatelných situací.
Druhým scénářem je vojenská výhra jedné strany. Vojenský potenciál americko-izraelské aliance je obrovský — dostačující ke zničení balistických kapacit Íránu, výrobních center raket i jaderné infrastruktury. Fyzická likvidace infrastruktury je však něco jiného než likvidace myšlení. Dekapitace vedení — odstranění nejvyšších představitelů režimu — neznamená konec organizace ani konec ideologického přesvědčení těch, kteří zůstali. Vždy existují další, kteří přemýšlejí stejným způsobem.
Třetím scénářem je změna režimu. Právě tato možnost vyvolává nejhlubší skepsi ze zkušenosti s arabskými jarami. Z celé „dekády demokratizace" na Blízkém východě nelze jmenovat jedinou zemi, kde by se změna režimu povedla v původním smyslu slova. Jedinou výjimkou je Egypt, kde generál Sísí převzal moc po vojenském puči poté, co volby vyhrála Muslimská bratrstva — tedy výsledek, který si demokratičtí promotéři změny nepředstavovali. Očekávat, že po pádu íránského vedení nastoupí reformovaný představitel přátelský k Americe a Izraeli, je proto velmi naivní přání.
Libanon: Hizballáh, hlava a tělo organizace
Zvláštní kapitolou je jižní Libanon a role Hizballáhu. Tato šíitská ozbrojená organizace je přímým produktem íránské zahraniční politiky — Írán ji přes Sýrii zásoboval zbraněmi a logisticky podporoval. Hizballáh z Libanonu ostřeloval Izrael a jeho operace nejsou ničím novým; Izrael na Hizballáh útočil opakovaně, a to včetně likvidace jeho vedení v minulosti.
Klíčová otázka zní: odstraní likvidace vůdců organizaci? Zkušenost říká, že ne. Hizballáh má hluboce zakořeněnou strukturu, která přežívá ztráty vedení. Navíc: zbytek libanonské společnosti tuto válku nechce — je v ní zatažen bez vlastního rozhodnutí a pod tlakem struktury, jejíž přítomnost na svém území nedokázal politicky eliminovat. Libanon je tak de facto vtažen do konfliktu bez ohledu na vůli většiny svých obyvatel.
Proč Evropa mlčí
Na rozdíl od předchozích amerických operací na Blízkém východě (Irák, Libye) nebyl tentokrát učiněn žádný seriózní pokus vtáhnout evropské spojence předem. Rozhodnutí přišlo od Trumpa a Izraele bez konzultací s Francií, Německem nebo dalšími tradičními partnery. Výsledkem je, že Evropa nyní nestojí za operací ani se jí veřejně nedistancuje — jen mlčí.
Toto mlčení má ale ještě jiný kontext: Evropa sama neví, co vlastně chce. Od nástupu Trumpa ve druhém mandátu probíhají v evropských hlavních městech debaty o strategické autonomii, o vztahu k USA, o přerozdělení bezpečnostních rolí. Symbolickým signálem bylo, že americký ministr zahraničí Marco Rubio nevycestoval do Paříže nebo Berlína, ale na Slovensko a do Maďarska — tedy k těm, kteří z Trumpova světonázoru sympatizují nebo s ním alespoň nevstupují do přímého konfliktu.
Rozšíření konfliktu a jaderné riziko
Otázka přímého zapojení dalších mocností — zejména Číny a Ruska — do konfliktu zůstává otevřená, ale zdá se nepravděpodobná. Čína má s Íránem strategické vazby: odebírá íránskou ropu a uzavřela s ním dlouhodobou dohodu. Rusko může Íránu poskytnout maximálně informační podporu. Přímý vojenský vstup žádné z těchto mocností by byl pro ně enormní riziko bez zřejmého zisku.
Složitější je situace Saúdské Arábie. Ta sice v nedávné době, za čínského zprostředkování, normalizovala diplomatické styky s Íránem — nyní ale stáhla velvyslance. Saúdové uzavřeli dohodu s Pákistánem, který disponuje jadernou zbraní. V kontextu Abrahamských dohod z prvního Trumpova mandátu (Bahrajn, Emiráty, Maroko, Súdán) bylo jednou z podmínek saúdského přistoupení právě získání přístupu k jaderným technologiím — Izrael je má, a Rijád nechce zůstat ve strategické nevýhodě.
Samotné použití jaderné zbraně analytická perspektiva považuje za krajně nepravděpodobné. Platí zde logika odstrašení: stát, který jadernou zbraň použije jako první, riskuje vlastní likvidaci. Zásadnější otázkou proto není, zda někdo zbraň použije, ale jak dlouho bude Írán na jejím vývoji pracovat — a zda byl tento program nyní zasažen, nebo jen zpomalen.
Ekonomické dopady a Hormuzský průliv
Ekonomické dopady konfliktu jsou globální. Perský záliv je tepnou světového obchodu — a Hormuzský průliv jeho nejužším hrdlem. Kdo tudy propluje a kdo ne, závisí na momentálním rozhodnutí těch, kteří ho kontrolují. Íránci využívají přítomnost amerických základen v okolních státech jako argument pro útoky na tyto země, i když nejde o přímý sunnitsko-šíitský konfesní konflikt.
Ropa jako komodita bude s největší pravděpodobností zdražovat — a paradoxně to posílí pozici Ruska. Trump sám americké zásoby ropy potřebuje méně, protože USA jsou dnes energeticky soběstačné. Zálivu se týká i turistika a byznys: státy jako Emiráty nebo Katar jsou zvyklé na velmi specifický způsob fungování, a narušení logistických tras je zasáhne bez ohledu na jejich formální postoj ke konfliktu.
Šedá zóna: kdy se z konfliktu stane nová normalita
Celkový obraz naznačuje, že svět se nové strategické situace na Blízkém východě spíše postupně přizpůsobí, než aby se razantně změnil. Mezinárodní řád byl vždy více o mocenské síle než o právních normách — a to, co se dnes odehrává, není strukturálně nové, jen je brutálnější a rychlejší. Proměny režimů a vojenské intervence jsou starý nástroj, jen dříve bývaly obaleny hezčím slovníkem.
Kissingerův citát — být nepřítelem Ameriky je nebezpečné, ale být přítelem je fatální — výstižně popisuje dilema, před nímž stojí každý stát v regionu i mimo něj. Každý, kdo se pohybuje v americké orbitě, si to přesně uvědomuje.
