Francie znovu zažila vlnu násilných nepokojů a ty se tentokrát přelily i do Itálie. Čtyři redaktoři týdeníku Echo se v debatě ptají, proč nepomohly miliardy vložené do předměstí, proč se francouzský stát bojí použít sílu a jestli jde o výbuch frustrace, nebo o generální zkoušku revoluce. Řeč je i o nihilismu mladé generace, zákazu mobilů ve školách, tvrdé reakci Itálie a na závěr o senátních volbách, ve kterých hnutí ANO nezískalo ani jeden mandát.
Co je na francouzských nepokojích nového
Nepokoje přicházejí ve Francii s jistou pravidelností zhruba každé dva tři roky, takže samy o sobě nové nejsou. Novými nejsou ani party z předměstí, rabování nebo islámský prvek. Nově se v ulicích objevili bílí radikální levicoví mladí lidé, marxisté až komunisté. Proti nepokojům z roku 2002 se změnilo i to, že nápisy na zdech jsou mnohem častěji anglicky. Na to je podle debaty dobré pamatovat ve chvíli, kdy se tématu chopí Trump nebo J. D. Vance, protože vliv přichází zčásti i odtamtud.
Zásadní rozdíl je jinde. Dříve francouzský stát vypálená předměstí vždy „pokropil penězi“: opravil škody, zavedl nové integrační programy a postavil dětská hřiště. Teď na to peníze nemá.
Povstání privilegovaných a policie, která se bojí zasáhnout
Před několika týdny vyšla ve Francii kniha mladého bývalého středoškolského učitele. Ve francouzských médiích autor proti obvyklému výkladu, podle něhož se bouří zbídačené a neintegrované děti bez dobrých škol, postavil tezi o povstání privilegovaných. Jde podle něj o lidi z oblastí, do kterých se léta lily miliardy, a přesto často nepracují. Integraci tedy penězi vyřešit nejde, a možná je dobře, že Francie už nebude mít z čeho platit a bude muset zakročit jinak. Problém škol, ve Francii stejně jako v Německu, je přitom podle debaty vážný a skutečný.
Jak jinak, to zůstává otevřené. Francouzská média ukazují obrovskou bezradnost, kterou dal najevo i prezident Macron, když ještě před nepokoji vyzval policii k empatii. K empatii lze podle jedné z účastnic vyzývat politiky, policii je ale třeba vyzvat k přiměřeným zásahům. Statistiky jsou zatím nejisté, zraněných policistů však má být čtyřikrát víc, protože se báli zakročit. Společnost totiž zpočátku stála spíš na straně požadavků protestujících a panoval strach, že kdyby někdo zemřel, obrátila by se ještě víc proti těm, kdo se snaží vymáhat pořádek.
Krize autorit se týká i škol. Na středních školách chybějí učitelé, protože tam lidé učit nechtějí. Když Macron slíbil, že stát přijme další tři tisíce učitelů, jedna z vůdkyň školních protestů se mu vysmála: „A kde je vezmete?“ Když se začne bát policie a bojí se i učitelé, ztrácí stát měkkou moc, kterou penězi nenahradí.
Spor o obraz nepokojů: oříznuté fotky a koordinace
Moderátor oponuje: záběry z ulic ukazovaly především rabování, ničení a útoky na radnice, ne bílé radikály. Odpověď zní, že na sociálních sítích pro určitou část publika existuje poptávka po clickbaitu. Jeden snímek mládeže před pomníkem v Paříži se šířil jako výřez, a teprve na celé fotografii bylo vidět, že z ní někdo odstřihl bělochy.
Moderátor připomíná i zprávu Fox News, podle níž se do akce ve Francii zapojilo přes 54 různých organizací, šlo o postup koordinovaný napříč Evropou a francouzské tajné služby na něco takového upozorňovaly už dva měsíce předem. Nejde o první exces a nepokoje budou podle něj zřejmě pokračovat.
Privilegovaní díky své neprivilegovanosti
Věc je podle další části debaty složitá a vrstevnatá a platí v ní obojí: výtržníci jsou privilegovaní i neprivilegovaní zároveň. Privilegovanými se stali právě díky své neprivilegovanosti, tedy díky politice, která jim měla integrací a inkluzí pomáhat. Peníze a školní programy nepomohou tam, kde se někdo integrovat nechce a staví náboženství nad školní povinnosti, o čemž se otevřeně píše i v německých médiích.
Francouzi dlouho věřili, že Francouzem se člověk stává se státním občanstvím, oceněním velké tradice republiky a hrdostí na ni. K té tradici patří i občasné bouření, které společnost posouvá dál. Jenže vypálená lycea nesou jména velikánů francouzské kultury. Britský autor Theodore Dalrymple před dvaceti lety popsal v knihách, které u nás dlouho zůstaly bez povšimnutí (mimo jiné Život na dně), sociální vrstvu, jíž bohatý stát blahobytu umožnil žít prakticky bez odpovědnosti. Intelektuálové jí navíc vysvětlovali, že za své mizerné životy nemůže, protože vinu nese nespravedlivá společnost. Ti, kdo vytvořili peklo v ulicích, jsou podle tohoto čtení hnáni hlavně touhou ničit. A nikdo neví, co s tím.
Podvolení, Mélenchon a třetí kolo voleb v ulicích
Debata se vrací k románu Houellebecqa Podvolení z roku 2015, který předpovídal, že ve Francii vyhraje prezidentské volby kandidát s podporou islamistů. Dnes se v té roli nabízí krajně levicový Jean-Luc Mélenchon. Tentokrát ale podle debaty určitě nevyhraje: všechny průzkumy ukazují, že ve dvojici s Marine Le Penovou jednoznačně prohraje. Experti se spíš obávají toho, co přijde po volbách, totiž „třetího kola“ v ulicích.
Mélenchon je na evropské poměry pozoruhodný politik, starý dobrý leninista, který věří, že před Říjnem 1917 musí přijít rok 1905 jako generální zkouška revoluce. Právě ta se možná teď odehrává. Volby za šest měsíců budou nepokoji silně ovlivněné a prospět mohou hlavně Marine Le Penové. Na vlnu se snaží naskočit i kandidáti z pomacronovského tábora, kteří najednou mluví tvrdě, jazykem nedávno vyhrazeným Národnímu sdružení, a distancují se od vlády, kterou teoreticky zastupují.
Nový středověk a selhání státu v přímém přenosu
Jeden polský filozof nedávno napsal knihu o tom, že budoucnost nepatří vítězství liberální globalizace ani národního suverenismu, ale novému středověku. Francie, kterou na evropské poměry nesl mimořádně silný republikánský étos, se podle debaty tomuto modelu nebezpečně přiblížila: rozpadá se na izolované ostrůvky skupin, které spolu přestávají fungovat a každá se řídí trochu jiným zákonem, psaným i nepsaným.
Druhou rovinou je selhání státu v přímém přenosu. Hořící hasič, policisté a policistky na útěku před skupinkami výtržníků, to je selhání státu, který má mít monopol na násilí. O to výmluvnější je, že Francie patřila k posledním evropským zemím, o nichž se dalo mluvit jako o seriózním státu s armádou, étosem a policií, která se nebojí použít sílu. Francouzská policie běžně zasahuje s razancí, jakou střední Evropa nezažila od osmdesátých let, a Macronova výzva k empatii byla podle debaty zčásti motivovaná i tímto. V rozhodujících chvílích ale stát jako by nebyl. Platí přitom Schmittova zásada protego ergo obligo: chráním, a proto vyžaduji. Kdo nechrání, ten si říká o otázku, k čemu je.
Radikální levice hledá nový proletariát
Bolševici potřebovali proletariát, aby provedli, co chtěli provést. Dnešní radikální levice podle jednoho z účastníků ten potřebný prvek dlouhodobě vidí v současných chudých na Západě, tedy v lidech z předměstí. Na demonstracích nebylo vidět francouzské vlajky, ale palestinské, a to je poznávací znamení nové levice, která proletariát nemá, protože Západ zrušil továrny. Mélenchon podle jedné z účastnic nic z toho neskrývá a ve svých projevech to říká explicitně: kdysi jsme využívali zlost prostého pracujícího, dnes využíváme frustraci mladých mužů.
S představou nového středověku nesouhlasí debata úplně. Středověk byl ve Francii dobou katedrál, Ludvíka Svatého a velkých idejí. Přiléhavější je podle jednoho z účastníků srovnání s rozpadem římské říše a stěhováním národů, kdy Evropou procházely kmeny, rozbíjely, co mohly, a z trosek se svět zvedal stovky let. Ve Francii bude dál možné jezdit za krásnými místy, galeriemi i Paříží, ale vzniknou místa, kam se chodit nedá. To je v Evropě novinka možná od osmnáctého století. Chudé čtvrti dřív existovaly také, jenže se počítalo s tím, že je reformy a sociální bydlení jednou pozvednou. Teď tomu podle něj nikdo moc nevěří.
Nihilismus mladých a školy bez smyslu
Nejde přitom jen o mladé muže s migračním pozadím, často už ve třetí generaci. Vážně je třeba brát i nihilismus mladé generace, který byl znát z rozhovorů s mladými ještě před výbuchem násilí. Ve Francii trvají školní dny od devíti do šesti a studenti říkali, že sedí ve třídách, kde chybějí učitelé, a když tam jsou, učení je nebaví. Nevědí, k čemu se učit, když existuje umělá inteligence, a dřepí v instituci, která je nikam nevede. Studenti tráví ve školách stále víc času a výsledky jsou stále horší.
Jeden z účastníků vzpomíná na rok 1988 za zahnívajícího socialismu: věděl, že se oboru, který studuje, věnovat nebude, a nejradši by šel do kotelny číst a rozvracet režim. Ze školy ale neodešel, aby nezklamal maminku, protože se od něj prostě čekalo, že bude studovat. Tento nárok povinnosti podle něj ze společnosti zmizel. Dalrymple navíc píše, že většina dětí z těchto čtvrtí vyrůstá bez otce v rozpadlých rodinách a nikdo po nich nic nechce. Učitelé tam i s příplatkem 200 eur nechtějí a většinu času křičí, aby děti vůbec seděly.
Islamismus, o kterém píše titulní strana nového čísla, přichází podle debaty až později. Mnozí teroristé, které systém zachytí, nevyrůstali v náboženských rodinách, ale prošli nihilistickou fází ghetta a drogových gangů. Islamismus jim teprve dal životní rámec.
Zákaz mobilů ve francouzských školách
Ve francouzských médiích se opakovaně objevila zajímavá souvislost: od září školy zakázaly mobily a studenti přišli o své digitální opium. Abstinenční příznaky se mohou projevovat i takto. Jedna učitelka napsala anonymní esej pro časopis Le Grand Continent. Se studenty soucítí, chápe, že je ve světě s hořící planetou a válkou v Gaze nic nečeká, ale popisuje, jak byli bez mobilů bdělejší a bystřejší. Možná o to jasněji viděli beznaděj světa, nějaký účinek zákaz každopádně měl. Moderátor si klade otázku, co by na to řekl Jonathan Haidt.
Účastníci si z toho tropí i žerty: o přestávce najednou nevědí, co dělat, tak začnou vymýšlet revoluci. Vážněji zazní příklad z debaty o českém školství. Penta provozuje v Bratislavě novou nemocnici, kde lékaři ani sestry nesmějí během služby nosit mobily a nahradily je pagery a klasické telefonní linky. Kvalita péče prudce stoupla, sestry začaly víc chodit za pacienty místo sezení u počítače a nemocnice patří k nejlepším na Slovensku. Mobily podle debaty přinášejí obrovskou nesoustředěnost a neustálé vyrušování ničí lidskou mysl. Zároveň ale fungují jako opiát: kdo kouká na nesmysly, nejde zapalovat školu.
Generální zkouška, nebo občanská válka
Jeden z účastníků se kloní k radikálnějšímu výkladu: jde o test v duchu roku 1905 před skutečnou revolucí. Protesty měly obrovský rozsah, stát na ně nedokázal zareagovat a dříve či později se objeví v nové podobě. Proti tomu zaznívá, že na nejvyšší politické úrovni to nedává smysl. Všichni opakují, že nepokoje posilují Marine Le Penovou. Fungují jako odstředivka, která podporu ze zbytků středu tlačí k ní a k Mélenchonovi, jenže podle všech průzkumů Le Penová Mélenchona ve druhém kole porazí. Co si tedy jeho stoupenci myslí, že přijde potom? Spíš chaos, „bordel“, jak říkají Francouzi, nebo nějaká občanská válka.
Itálie: válka dětí a tvrdší tresty
Nepokoje se přenesly do Itálie, kde byla reakce tvrdší. Italská média podle jedné z účastnic hned první den mluvila o „válce dětí“: velký podíl výtržníků tvořily děti mezi deseti a dvanácti lety. Policie uváděla, že o žádné ideologii nemůže být řeč, šlo o čisté vybití emocí. Právě proto, že se děti tak rychle zorganizovaly přes sociální sítě a chyběla ideologie, nedokázala policie dobře zareagovat.
Ve stárnoucí společnosti jsou podle ní menšinou samy děti a možná se na nich začíná projevovat bezmoc a neprospívání, které jinak připisujeme menšinám. Generace, které se říkalo, že je lidí moc a mít děti není dobré, teď vidí nezamýšlený důsledek: stárnoucí společnost uvrhla tu malou menšinu dětí do marasmu a beznaděje. Proti tomu zaznívá námitka, že na předměstích děti menšinou nejsou a generalizace jsou tu nebezpečné. Zbytek debaty se rozchází v tom, zda jde u italských dětí o frustraci, nebo jen o napodobení francouzského vzoru a rabování luxusních obchodů. Zaznívá i heslo „no future“.
Na rozdíl od Macrona ohlásila italská premiérka Meloniová tvrdší opatření a vyšší tresty: kdo na demonstraci hodí kámen nebo začne něco rozbíjet, tomu hrozí až pět let vězení, a pokud někoho zraní, tresty dál výrazně rostou. Ve Francii nic podobného nepřišlo. Itálie se aspoň pokusila ukázat, že stát drží situaci pevnou rukou.
Zločiny pro vzrušení a nesrovnatelný květen 68
Ani česká situace není bez varovných signálů. Nejvyšší státní zastupitelství před několika dny vydalo zprávu o trendech v kriminalitě mladistvých, podle níž přibývá zločinů pro vzrušení. Tématu se jedna z účastnic věnuje dlouhodobě a mluvila o něm s mnoha soudci a policisty.
Se srovnáním s květnem 1968, které rádi vytahují ti, kdo nepokoje zlehčují jako francouzskou tradici, debata nesouhlasí. Studenti tehdy odmítali konzum, chtěli narušit stát a prali se s policií, ale nepovažovali se za kriminálníky a vyrabovat obchod by pro ně byl nepřijatelný čin. Ulice navíc tehdy nebyly vydlážděné nejdražšími značkami. Dnešní rabování je čistá kriminalita a lup se podle jedné z účastnic hned prodával na internetu. U některých fotografií je ale podle dalšího účastníka namístě opatrnost, protože část z nich může být starší nebo neautentická. Zboží, které se náhle ve větším množství objevilo na bazarových platformách, podle debaty prověřovala i společnost Vinted.
Britská lekce z roku 2011
V roce 2011 zasáhly britská města čistě rabovací nepokoje a nikdo nechápal, jak vznikly. Soudy pak za rabování ukládaly vysoké tresty, o kterých se hodně psalo. Britský stát toho byl tehdy ještě schopen, možná i proto, že rabující byli velmi různorodí, nešlo jen o lidi s migračním pozadím, a tvrdý postup se tak politicky prosazoval snáz. Studie podle debaty ukazují, že v následujícím roce klesl tento druh kriminality v místech, kde se nejvíc rabovalo, i v jejich okolí. Vymáhání práva, třeba i silou, nese výsledky.
Senát po volbách bez jediného senátora ANO
Po téměř půlhodině o Francii se debata vrací domů. Ve druhém kole senátních voleb nezískalo vládní hnutí ANO ani jeden mandát. Na celostátní politiku to podle moderátora nebude mít žádný vliv, za týden se na to zapomene a mocenské rozložení sil v Senátu se nezměnilo. Silně ale roste opozice vůči vládě Andreje Babiše, kterou netvoří jen opoziční strany, ale také Senát, prezident a Ústavní soud.
Na tento problém upozorňoval v České televizi i Václav Bělohradský: Senát se stává opoziční komorou místo toho, aby plnil svou funkci, a instituce, které spolu budou válčit, se navzájem oslabují. Za Fialovy vlády podle debaty Senát opoziční nebyl. Banální vysvětlení je, že do senátních voleb chodí jiní voliči.
Závěr
Francouzské nepokoje vidí debata jako příznak hlubší krize: stát, který dlouho kupoval klid penězi, už nemá z čeho platit, bojí se použít sílu a ztrácí autoritu ve školách i na ulici. Itálie ukázala, že se dá reagovat tvrději, a britská zkušenost z roku 2011 napovídá, že důsledné vymáhání práva funguje. Otevřenou otázkou zůstává, zda jde jen o výbuch nihilismu mladé generace, nebo o generální zkoušku před prezidentskými volbami, které Francii čekají za šest měsíců.
