Profesor Jan Eichler, politolog a bezpečnostní expert působící na vysoké škole Ambis, říká nahlas to, co se v mainstreamové debatě příliš neslyší. V rozhovoru se věnuje kořenům války na Ukrajině, roli NATO v eskalaci konfliktu, nebezpečí přijetí Ukrajiny do Aliance uprostřed bojů i paradoxní hrozbě, kterou by znamenal rozpad Ruské federace.
Rozšiřování NATO jako klíčová příčina konfliktu
Debata o příčinách války na Ukrajině stále naráží na silný odpor. Přesto existuje řada závažných hlasů z akademického i diplomatického prostředí, které poukazují na rozšiřování Severoatlantické aliance jako na jednu z klíčových pohnutek konfliktu. John Mearsheimer — v Praze mnohdy nenáviděný, ale o to pilněji čtený — napsal již na konci roku 2021, tedy před ruskou invazí, že Ukrajina už tehdy byla de facto členem NATO. Zdůrazňoval přitom, že invazi tím neospravedlňuje. Mearsheimera čtou i lidé z Putinova okolí; ruský prezident se na jeho myšlenky někdy přímo odvolává — a to pak spousta komentátorů otáčela jako argument proti samotnému Mearsheimovi.
Stejnou myšlenku formuloval i Barry Posen a řada dalších. Fiona Hill — původem Britka, usazená ve Spojených státech, odbornice na mezinárodní bezpečnost patřící mezi absolutní světovou špičku — varovala již na konci roku 2021, že hrozí válka. Pro Rusko a pro všechny, kdo žijí v Moskvě, šlo o nejzásadnější ze všech červených linií. Varoval přitom i bývalý americký velvyslanec v Moskvě: odpor vůči rozšiřování NATO sdílejí v Rusku nejenom příznivci Kremlu, ale i hlasití kritici Putina. Fiona Hill nakonec dospěla k závěru, že válka měla charakter spíše preemptivní než preventivní — otázka nestála zda, ale kdo zaútočí jako první.
V roce 2008 administrativa prezidenta George W. Bushe prosadila pozvání Gruzie a Ukrajiny do NATO. Barry Posen v návaznosti na to dospěl k závěru, který formuloval i Eichler: válka Vladimíra Putina proti Ukrajině byla válkou preventivní — nebo preemptivní — v tom smyslu, že kdyby Rusko čekalo déle, strategická situace by se měnila dál v jeho neprospěch.
Sebenaplňující proroctví: výcvik, zbrojení a spirála strachu
Po anexi Krymu začala intenzivní vojenská pomoc Ukrajině: USA za Obamy dodávaly nejprve neletální zbraně, za Bidena přišly první letální dodávky. Stěžejní složkou se stal výcvik velitelských kádrů — stovky ukrajiných velitelů procházely přechodem z sovětského vojenského myšlení na moderní angloamerické válčení v USA a Velké Británii, zatímco v zemi operovaly výcvikové mise amerických, britských a kanadských instruktorů.
Právě zde nastupuje mechanismus self-fulfilling prophecy — sebenaplňujícího se proroctví. Západ připravoval Ukrajince na odražení ruské agrese; Rusové přítomnost amerických a britských instruktorů čtli jako přípravu útoku na ně a uvažovali: raději zaútočíme jako první my. Chybí tu nárazníkové pásmo, obě strany si skoro dívají do očí a otázkou se stalo jen to, komu dřív prasknou nervy. Toto sebenaplňující se proroctví se bohužel naplnilo.
Kissinger: od kritiky NATO k přijetí Ukrajiny — a co by to znamenalo
Henry Kissinger zastával v čase dva zdánlivě protikladné postoje. Pro německý tisk řekl, že za válku na Ukrajině nese do značné míry odpovědnost i NATO, jež nemělo nabízet členství zemím z východního bloku.
V pozdější fázi Kissinger zdůraznil, že Rusko nesmí zvítězit, a v situaci, kdy mezi Ruskem a NATO již neexistují neutrální zóny, doporučil Ukrajinu přijmout. Oba postoje mají svou vnitřní logiku: nejprve pojmenování příčiny, poté hledání řešení vzniklé krize.
S první Kissingerovou tezí lze souhlasit. Přijetí Ukrajiny do NATO za současné situace by ovšem znamenalo vstup Aliance přímo do válečné zóny a spustilo by další vlnu militarizace. Studie o rozšiřování NATO z roku 1995 jako podmínku členství výslovně uváděla stabilizované státy s vyřešenými vztahy se sousedy — ani jedno z toho Ukrajina dnes nesplňuje.
Neutralita a vystoupení z NATO: zbožné přání z listopadu 89
Otázka, zda by Česká republika mohla z NATO vystoupit, má jasnou odpověď: dnes to reálné ani udržitelné není. Výstup by byl myslitelný jedině jako součást širší neutrální zóny — Švýcarsko, Rakousko, Česko — ale taková zóna by čelila oprávněné kritice za „jízdu načerno" na bezpečnostních zárukách ostatních.
Myšlenka neutrální střední Evropy má přesto svůj historický záblesk. V listopadu 1989, kolem 18. listopadu, letěla delegace československých vojenských novinářů na manévry švýcarské miliční armády v okolí Curichu. Při závěrečné večeři švýcarští vojáci rozvinuli mapu střední Evropy: od severu neutrální Švédsko a Finsko, pak Švýcarsko a Rakousko — co kdyby přibylo neutrální Československo, Polsko a Maďarsko? Tehdy to znělo krásně. Dějiny šly jinam.
Evropská armáda: sedmdesát let pouhý sen
Debata o evropské armádě se vrací od 50. let s pravidelností, jíž se nedaří prosadit do praxe. Francie a Německo společně vytvořily společný sbor, Španělsko volá po odstrašovací evropské vojenské síle, řecký eurokomisař pro obranu Andrius Kubilius představil plán vytvoření evropské vojenské síly 100 000 vojáků se společným velením. U nás se objevila petice za evropskou armádu, podepsaná politiky z progresivistického spektra.
Přesto je tato diskuse přinejmenším předčasná. Co by do společné obrany přineslo Španělsko se svým jedním procentem HDP na vojenský rozpočet? Macronův příslib pomoci Zelenskému v řádu miliard eur nebyl ani projednán parlamentem — jde o osobní iniciativu bez demokratického mandátu. Ve Francii vznikl manifest stovek vojáků, včetně záložních generálů, kteří prohlásili, že Francie není ve válečném stavu s Ruskem. Každodenní rétorika o válečném nebezpečí a nutnosti zbrojení však mění myšlenkové nastavení veřejnosti: to, co před pár lety znělo absurdně, dnes nezní tak nepředstavitelně.
Rozpad Ruska by mohl být větší katastrofou než válka
Někteří politici propadají pokušení strčit do „obrany na hliněných nohou" a počkat, až se sama rozpadne. Historická poučení jsou však odrazující: rozpad Rakousko-Uherska byl oslavován jako osvobození — do dvaceti let přišla nová válka. Rozpad Sovětského svazu skončil mimo jiné válkou na Ukrajině. Konference o tom, na kolik nástupnických států by se mohla rozpadnout Ruská federace, se konaly se vší vážností — málokdo však domýšlel, co by po rozpadu přišlo. Roztříštěná federace s obrovským množstvím jaderných hlavic, soukromých armád a připravených oligarchů by mohla být pro svět nebezpečnějším místem než Rusko dnes.
Profesor Andrew Bacevich ze Spojených států, který dosáhl hodnosti plukovníka, Rusko výstižně charakterizoval jako „Horní Voltu s jadernými hlavicemi" — a zároveň říká, že Putinova invaze na Ukrajinu byla pro Ameriku darem z nebes, který odvedl pozornost od Iráku a dalších zahraničněpolitických prohřešků.
Trump, Evropa a otázka příštích patnácti let
Trumpova rétorika vůči Rusku je těžko čitelná — jednou sliby přátelství, jindy hrozby sankcí. V nejistotě z něho jsou i státníci formátu Macrona a dalších; konzistentnost u Trumpa velká není. Překvapivé přitom je, že tak moderní a vyspělá země nedokázala vygenerovat dynamičtějšího politika ve stylu Baracka Obamy.
Prognózy jsou v geopolitice odvážné — i výzkumný grant věnovaný bezpečnostnímu prostředí v Evropě 25 let po studené válce nenaznačil, že dojde k ruské invazi na Ukrajinu. Přesto existuje jedna pozitivní zkušenost: v roce 1985, v době masivního zbrojení, situace vypadala neméně vyhroceně — a napětí se přesto podařilo rozvolnit. Zbožné přání pro dnešek: aby válka na Ukrajině skončila co nejdříve, aby se pro obnovu země našly prostředky v duchu Marshallova plánu a aby tato válka zůstala varováním pro celé generace.
