Konec prázdnin, rozjíždějící se senátní kampaň a v pozadí už rýsující se souboj o Hrad. Ekonomický pohled bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého na tuto sestavu je nemilosrdný: rozhodovat nebudou témata, ale objem peněz, které do kampaní nalijí sponzoři.
Dva tábory a účet, který zůstává
Španělé mají pro současný stav slovo dekadence. Zní hezky, znamená ale úpadek — a ten se v západní civilizaci projevuje všude, politiku nevyjímaje. Očekávat od podzimu smíření je proto naivní: existují dva tábory a mezi nimi nic. Buď jste bílý, nebo černý; jakmile zkusíte jakýkoli odstín šedi, přijde zatracení z obou stran. Stačí říct, že tohle udělal prezident dobře a tamto zvládla vláda špatně, a jste vyřízený.
Rozdíl mezi hlavními aktéry je přitom z ekonomického hlediska menší, než se z jejich vzájemných útoků zdá. K oběma se totiž dá připsat číslo: u jednoho zhruba osm set miliard, u druhého sto miliard. V obou případech jde o dluh a v obou případech pokračovatelé dělají přesně totéž.
Vysvětlení, která k těm číslům patří, mají společný tvar záminky. V jednom případě se zachraňovalo lidstvo před virem, ve druhém občané České republiky před Ruskem. Ani jedna záchrana se nepovedla. U covidu se ukázalo, že země, které tolik nezakazovaly a tolik neutrácely, měly fakticky stejné výsledky — Česko přitom v přísnosti zákazů patřilo k nejdůkladnějším.
Zbrojní podpora a bezpečnost Česka
S válkou je to podobné. Vše, co dosud vlády během ukrajinské války dělaly, riziko pro Českou republiku zvyšovalo, nikoli snižovalo — i když se tvrdí pravý opak. Lidé ovšem chtějí slyšet, že jsou zachraňováni, a část z nich tomu uvěří. Bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský dodnes trvá na tom, že Ukrajinu je nutné podporovat až do jejího konečného vítězství a vytlačení ruských okupantů.
Rozdíl je ale v typu podpory. Péče o sirotky a vdovy, hledání uplatnění pro rodiny, které přišly o živitele, dává smysl bez debat. Angažmá minulé vlády však bylo především zbrojní — dodávky zbraní, munice, techniky, iniciativy s tučnými titulky. A pokud ruská strana zveřejní seznam možných cílů odvozený od toho, kdo na dálku řídí zbraně a kdo dodává velká množství zbraní nebo jejich komponent, začnou se v takovém seznamu logicky objevovat i výrobní závody na českém území.
Rozdíl mezi oběma přístupy se dá shrnout jednou větou: cynik se snaží ochránit lidi před raketami, zatímco zodpovědní dělají všechno pro to, aby přilétly.
Prohlášení tehdejšího premiéra Petra Fialy, že jsme ve válce, patří do stejné kategorie. Není to popis skutečnosti, ale využití strachu jako nástroje politiky: vyděšení lidé hledají záchranu, a kdo jim ji nabídne, získá podporu. Historická zkušenost přitom radí do sporu kyjevského a moskevského Rusa se neplést. Ukrajina se stala mocenským nástrojem západní Evropy i Spojených států, jejichž zájmem bylo Rusko oslabit. Demarkační linie, na kterou se dlouho dalo věřit, je dnes v nedohlednu — obě strany jsou přesvědčené, že vyhrají, a proto je pro obě jakýkoli kompromis málo.
Kde končí svobodná debata
Po únoru 2022 se atmosféra sešněrovala: některé menší weby byly fakticky vypnuty, další se ocitly na seznamu zvažovaných. S odstupem se zdálo, že se prostor pro debatu o tom, co k válce vedlo, zase otevírá. Televizní rozhovor s Václavem Klausem ukázal, že to platí jen napůl. Moderátorka tam debatu o příčinách války nepřipustila — logikou „tohle poslouchat nebudeme, to nám tady neříkejte, to vám nedovolím". A když Klaus svůj pohled aspoň v kostce shrnul, dostal nálepku ruské propagandy.
To je klasická cenzura. Redaktor smí říct, že zásadně nesouhlasí, že se mu to špatně poslouchá, může doplnit komentář i odkaz na jiné názory ve světě. Co dělat nesmí, je bránit hostu vyslovit, co si myslí.
Otázka, na kterou se u prezidenta těžko odpovídá
Po třech a půl letech Petra Pavla na Hradě má smysl položit jedinou otázku: čím prospěl průměrnému občanovi České republiky? Výborně jezdí na motorce, zcestoval svět, vydobyl si účast na zbrojní konferenci. Pro občana z toho ale neplyne nic. Obrovské úsilí vynaložil na co největší angažovanost Česka ve válce na Ukrajině — zbrojařům to pomohlo, občanovi ne.
Zkuste se příznivce zeptat na jednu původní myšlenku, kterou si s prezidentem spojuje. Konverzace se obvykle rychle stočí jinam, protože fandovství žádné racionální jádro nemá. Funguje to stejně jako na stadionu: dokud věci nepřekročí určitou mez, fanoušek názor nezmění. Musel by si totiž říct nejtěžší větu, jaká existuje — „to jsem se asi spletl".
Kampaň za miliardu
Česká politika se změnila v souboj reklamních agentur. Když někdo poskládá miliardu, dá se očekávat vítězství Brouka Pytlíka: kandidát pochová děťátko, projede se na motorce, nasbírá houby, pohladí kočku, projde se s pejskem, skočí padákem — a většina lidí si řekne, jaký je to šikula. V minulých volbách možná stačilo sto milionů, dnes půjde o miliardy. Jakýkoli skvělý kandidát bez pár set milionů za zády je prakticky beznadějný.
Namítnout se dá, že prezident v českém systému nemá skoro žádné výkonné pravomoci — samostatný výčet toho, co může sám, dává čl. 62 Ústavy a je krátký. Jenže podstatnou část funkčního období měl současný prezident k dispozici vládu, se kterou si rozuměl. A vnější projevy jsou jasné: zbrojní iniciativa v řádu desítek až stovek miliard korun, z velké části řízená z České republiky, dodávky zbraní z velké části od tuzemských firem. Jeden z domácích zbrojařů v ideálních dobách vydělával čtyři miliardy měsíčně. Proti takovým sumám je investice sto milionů nebo miliardy do „správného" kandidáta zanedbatelná položka.
Radost z úspěchu zbrojařů by měla i ekonomická část duše — kdybychom věděli, kolik z toho zaplatili na daních. Možná hodně; pak je na místě jásat. Klíčová je ale ta logika: jakmile si někdo spočítá, že mu příznivá politická reprezentace vynese desítky nebo stovky miliard, přestává být kampaň za miliardu drahá. A platí to i mimo zbrojní průmysl — stejně to může fungovat ve zdravotnictví nebo v jakémkoli jiném oboru.
Témata místo motorky: euro, veto, monarchie
Kdo bude chtít současného prezidenta porazit, musí si vybrat. Buď se s ním utká v šarmu, miminkách a motorkách, nebo vsadí na témata, u kterých lidé odpovídají jasné ano, nebo ne. Kdysi taková politika bývala a měla by se vrátit — zvlášť když se témata už sama vyrýsovala.
První je měna. Prezident otevřeně říká, že koruna má být nahrazena eurem; protikandidát by měl trvat na koruně a nechat se ekonomy vyzbrojit argumenty, proč by euro znamenalo zdražení a placení cizích dluhů. Druhé téma je právo veta. Návrh vzdát se ho v části unijního rozhodování znamená vzít jednou provždy na vědomí, že za nás rozhodnou velké země. Odpověď zní: veto nikdy neodevzdat, naopak posilovat roli při rozhodování a spojovat se s Maďarskem, Itálií či Rakouskem.
Třetí téma dodal prezident sám, když připustil, že by mu nevadil ani monarcha. Historická poznámka se nabízí: druhá pražská defenestrace se týkala místodržících, tedy správců českých zemí nominovaných Habsburky. Otázka, jestli by z Vídně poslali zrovna jeho, se odpovídá sama. Témat je ještě víc a všechna mají stejně jednoduchý tvar: on něco chce, protikandidát říká pravý opak. A pak už jen jedna věta k voličům — nevolte podle značky motorky, volte podle odpovědí.
Potlesk, který se dá zaplatit
Záběry z trutnovského festivalu s bouřlivým potleskem a usměvavými fotografiemi patří do stejné kategorie jako miminko a pejsek. Působí přitom zvlášť podivně na místě, které v osmdesátých letech pravidelně rozháněla Veřejná bezpečnost a jehož ikonou je Václav Havel s chalupou nedaleko Trutnova — a které dnes několikátý ročník po sobě vítá prezidenta, jehož minulost i tehdejší názory šly s duchem toho místa jen těžko dohromady.
Vysvětlení je modifikovaný název jedné písně: síla peněz je znát. Organizovaný potlesk je součástí placené kampaně a lidé se na něj najímají. Když někde politika na podobné akci vypískali, našli se posléze ti, kdo přiznali, že byli k pískání najati. K rozpískání celého stadionu stačí dvacet lidí — a je to strašně levné. Není to nic nového: už při první přímé prezidentské kampani na podzim 2012, kdy byl hlavním favoritem Jan Fischer a v živě vysílané debatě se utkal s Milošem Zemanem, se ukázalo, že přinejmenším část fanouškovského tábora tvořil najatý kompars. V kampani, kde se hraje o stovky milionů, je honorář v řádu tisíců zcela nepodstatná položka.
Milion chvilek a plná Letná
Po měsících klidu se před senátní kampaní probouzí i Milion chvilek a na sítích vysvětluje svým sledujícím, jak zásadní je Senát jako protiváha vlády a Sněmovny. Dřív se na plné Letné burcovalo, že demokracie je kvůli návratu Babiše, SPD a Motoristů téměř na svém konci. Pak se dlouho nedělo nic.
Ohrané to nejspíš je — a čísla dostala nečekaného soudce. Koncert Marka Ztraceného zaplnil Letnou sedmdesáti tisíci diváky, což dává docela přesnou představu o tom, kolik lidí se na tu plochu vejde. Tři sta tisíc, o kterých se u demonstrací mluvilo, tam tedy asi nebylo.
I tady je odpověď stejná: síla peněz je znát. Objevily se informace, že pro organizátory je podobná akce výborný výdělek a že tedy nejde jen o politické sympatie, ale o byznys. Od svého vzniku v roce 2018 spolek vybral přes sto milionů korun. Z mávajících lidí se přitom stávají konzumenti propagandy — mají z toho radost, někomu to přináší politickou podporu a jinému peníze.
Vláda, média a účet za reklamu
Po vládních prázdninách si premiér na tiskové konferenci po jednání vlády přečetl titulky článků, které vyšly během jeho dovolené, a vyvracel to, co označil za lži. Kritici mu vyčítají útok na média. Jenže každý děláme nějakou práci a kdokoli druhý nás za ni může kritizovat. Když média kritizují vládu, těžko upřít vládě právo kritizovat média — zvlášť když se média tak výrazně podílejí na tvorbě veřejného mínění.
Do téhle debaty patří i údaj, který zveřejnil novinář Michal Půr: pražská reklamní agentura měla vládě Petra Fialy vyfakturovat 4,2 miliardy korun za reklamu na její vlastní práci. Tady je namístě opatrnost — číslo bylo záhy zpochybněno, veřejné přehledy smluv ani vyjádření agentury takovou částku nepotvrzují a řádově se mluví spíš o desítkách až nižších stovkách milionů korun za komunikační kampaně.
Principiální problém tím ale nezmizí. Vláda si za peníze daňových poplatníků kupuje veřejné mínění o tom, že pracuje dobře. Kdyby si to platila ze svého, budiž. Rozdíl je pak už jen v tom, jestli jde o čtyřicet milionů, o čtyři sta, nebo o čtyři miliardy — a čím vyšší číslo, tím méně slušných slov na to zbývá.
Bilion v subvencích a jedna jednoduchá povinnost
Ze stejného soudku je nakládání se subvencemi. V letošním státním rozpočtu jich má být přes bilion korun — číslo, které ověřené není, ale které se vyplatí prověřit. Kdyby platil, na každou hlavu v tomto státě připadá sto tisíc korun ročně. Vícečlenná rodina tak někde postrádá stovky tisíc korun, které jedou na blíže neurčené blaho. Něco z toho může být skvělé — třeba financování výstavby jaderné elektrárny. Něco z toho jistě skvělé není.
Řešení je jednoduché a nevyžaduje žádnou revoluci: uložit zákonem povinnost všechno tohle deklarovat. Každý ministr každý rok zveřejní na internetu tabulku, kde bude přesně napsáno, kam jeho subvence putují a kdo je na jaký účel dostal. Když vláda nakládá s daněmi občanů, má povinnost říct, kam je posílá.
Závěr
Napříč všemi tématy — od válečné rétoriky přes prezidentskou kampaň až po vládní reklamu a subvence — vede jedna linka: peníze, které rozhodují o tom, co si veřejnost myslí, a které přitom nejsou vidět. Odtud plyne i jediný konkrétní požadavek, který z toho vyplývá: udělat je viditelnými. Ne zakázat, ne omezit, jen povinně zveřejnit.
