Z americké Ústřední zpravodajské služby odešel na konci června, o měsíc později už seděl před kamerou a vysvětloval, proč se podle něj instituce, které zasvětil kariéru, přestala starat o svůj hlavní úkol. Bývalý operační důstojník CIA, v rozhovoru oslovovaný křestním jménem Jim, nastoupil do agentury v roce 2013; předtím prošel ministerstvem zahraničí, soukromým sektorem a druhým praporem Rangers. Většinu služby strávil v zahraničí, dva roky v Pákistánu, do ústředí se vrátil v roce 2019 — těsně předtím, než přišla pandemie.
Jeho vyprávění je osobní výpověď jednoho člověka, který se rozhodl vystoupit veřejně. Značná část toho, co popisuje, se z povahy věci nedá nezávisle ověřit, a článek ji proto uvádí s výslovnou atribucí: jde o to, co tvrdí host, ne o zjištění redakce.
Laboratorní incident ve Wu-chanu
Veřejně vypovídal třináctého května před senátním výborem, který vede Rand Paul. Jeho stanovisko je přímočaré: pandemii spustil laboratorní incident ve Wu-chanu a zpravodajská komunita podle něj mohla už v polovině roku 2020 dojít k solidnímu závěru, že je taková varianta vysoce pravděpodobná. Přímý důkaz, že šlo o záměr, k dispozici není; host ovšem odmítá tuto možnost zcela vyloučit — s odůvodněním, že agentura odmítla vydat podklady, o které si úřad národní zpravodajské služby požádal. Bez úplné časové osy prý žádný analytik uzavřený závěr napsat nemůže.
Rozdíl mezi přírodním a laboratorním původem přitom podle něj není akademický. Kdyby si veřejnost uvědomila, že podkladem pro vývoj vakcín byla nukleotidová sekvence poskytnutá začátkem ledna čínskou stranou a překlopená rovnou do počítačového modelu, přistupovala by k očkování mnohem opatrněji.
Motiv pozdějšího zametání stop hledá host u Anthonyho Fauciho. Ten podle jeho tvrzení dobře věděl, jak dlouho a v jakém rozsahu se financoval rizikový výzkum zvyšující nebezpečnost patogenů, a musel si domyslet, jak bude celá věc vypadat, jakmile se najde stopa vedoucí k penězům do Wu-chanu. Místo toho prý vznikla odborná stať o proximálním původu viru SARS-CoV-2, kterou pak někdo mával po zpravodajské komunitě jako uzavřený důkaz zvířecího původu. Dvakrát — v únoru 2020 a znovu v červnu 2021 — podle hosta protlačil do komunity vlastní okruh expertů, aby požadovaný výklad zesílil.
Analytici, kterým nesouhlas zlomil kariéru
Tohle je pasáž, na které hostovi záleží nejvíc, protože chce podle vlastních slov uvést věci na pravou míru. Uvnitř agentury byla skupina technických analytiků — odborníků na zbraně a jejich nešíření — kteří tvrdili, že data ukazují na únik z laboratoře. Napsali nesouhlasný e-mail, který doputoval až na vrchol příslušného centra. Nikdo je neuplatil, zdůrazňuje; udělali přesně to, co po analytikovi chcete. A skončilo to tím, že jim to zlomilo kariéru a z daného prostředí zmizeli.
Odpovědnost host neklade řadovým lidem, ale několika velmi vysoko postaveným úředníkům — v části zpravodajského úřadu, která má na starosti zbraně hromadného ničení, a v centru CIA pro zbraně a nešíření. Ti podle něj sehráli v celé věci silnou roli a dodnes nemají důvod chtít, aby se o tom mluvilo.
Dohled, který nedohlíží
Civilní kontrola agentury stojí na dvou pilířích a oba podle hosta drží špatně. Politických nominantů je v CIA jen několik — sám považuje jejich počet za nedostatečný — takže vlastní vliv zvoleného prezidenta na chod úřadu je minimální. Zbytek má obstarat Kongres, a právě tam vidí největší selhání.
Popisuje to na příkladu, který mu kdysi vyložil zkušenější kolega. Agentura má zákonnou povinnost hlásit spolupráci se službami, které mají na kontě porušování lidských práv. Když si na některou z nich zákonodárci stěžují, doporučená odpověď zní: tak nám to zakažte. Nevyřčený zbytek věty je, že by museli přesvědčit i všechny ostatní a utáhnout kohouty s penězi, což se nikdy nestane. Host to nazývá divadlem. Na vlastní oči prý zažil jednání, kde se tři roky po velkém selhání ptali, zda za ně někdo nesl odpovědnost — a právník agentury odpověděl, že odpovědnost nese systém.
Vlastní zkušenost s výbory má hořkou. Příběh o technických expertech a laboratorním úniku předal senátnímu zpravodajskému výboru už v dubnu 2024 a nestalo se nic; poprvé o původu viru mluvil se sněmovním zpravodajským výborem dokonce v listopadu 2021. Šestihodinový a čtyřicetiminutový přepisovaný výslech, který absolvoval v zabezpečené místnosti pro výbor pro vnitřní bezpečnost, podle jeho slov senátní zpravodajský výbor odmítá tomuto výboru vrátit. Vedení senátního zpravodajského výboru navíc podle hosta poslalo do kanceláře národní zpravodajské služby dopis s žádostí, aby se s ním úřad radil dřív, než cokoli předá Paulovu výboru. Předseda výboru tak podle něj vystupuje spíš jako roztleskávač agentury než jako její kontrolor — a nemá zájem na tom, aby se hrabalo v něčem, co by odhalilo, jak dohled dlouhodobě selhává.
Poslední pojistky: média a whistlebloweři
Když selže Kongres, měla by nastoupit veřejnost. K té se ale informace podle hosta nedostanou. Jeho květnové slyšení, kde poprvé veřejně popsal, co se dělo v zákulisí kolem původu covidu, odvysílala podle jeho tvrzení jediná celostátní stanice; ostatní mlčely. Naopak texty o tom, jak by agentura potřebovala víc peněz, prý vycházejí pravidelně a vždycky v podobném tónu. Z toho odvozuje, že představa nezávislých médií je iluze a že preferované redakce dostávají obsah, který má vyznít předem daným způsobem.
Systém ochrany oznamovatelů popisuje jako rozbitý natolik, že lidem, kteří se ho na to ptají, dnes radí, ať do toho nechodí. Jediný důvod, proč se stát whistleblowerem, je podle něj připravenost přijít úplně o všechno — profesně i osobně. Interní cesta končí tím, že se instituce vyšetří sama a nic nenajde; obrátit se na inspektora zpravodajské komunity zkoušel a nepochodil. A cestu k médiím označuje za ruskou ruletu. Zároveň velmi důrazně dodává, že nikoho nenabádá, aby s utajovanými informacemi běžel do redakce.
Rozpočet, který nezná ani prezident
Nejzajímavější pasáž rozhovoru se točí kolem peněz. Část rozpočtu schvaluje Kongres, ale schválená částka je utajená — takže veřejnost neví, o kolik jde. Host si je navíc téměř jistý, že přesné číslo nezná ani prezident. A klíčové je slovo část: podle něj neplyne všechno financování z Kongresu, protože agentura sama podniká a má vlastní rizikový fond, který by si zasloužil úplný audit. K tomu připočítává pravomoc ředitele a jeho zástupce zadávat zakázky bez soutěže s odvoláním na národní bezpečnost. Kdyby měl začít s nápravou, sáhl by přesně sem — a nejdřív by prověřil zakázky rozdané v přechodovém období mezi administrativami.
Utajení má i podobu názvosloví. Označení jednotlivých pracovišť jsou podle hosta natolik neurčitá, že zvenčí nelze zjistit, čím se která kancelář zabývá — což chrání zdroje a metody, ale zároveň znemožňuje položit otázku, proč zrovna tohle oddělení potřebuje tolik peněz.
Paralelu, kam to může vést, nabízí Pákistán, kde host strávil dva roky. Armáda tam vlastní rozsáhlé podnikání, je nejlépe financovanou institucí v zemi a fakticky ji řídí bez ohledu na to, koho lidé zvolí. Označení téhle paralely za výstižnou host přijímá bez váhání.
Kořeny hledá v období po 11. září. Zákon Patriot Act otevřel nové pravomoci, peněz bylo vždy dost a nahoru se propracovali lidé, kteří uměli žonglovat s mnoha úkoly najednou. Dobrý manažer se ale podle hosta zaměnil za dobrého vůdce: tihle lidé nikdy nemuseli udělat těžké mravní rozhodnutí, protože se jich nikdo neptal, jestli se má daná operace vůbec dělat. Zkouška přišla s pandemií, kdy zaměstnanci začali mluvit o svědomí, náboženských právech a tělesné integritě — a vedení si s tím nevědělo rady. Precedens byl ostatně jasný už dřív: v době takzvaných zesílených výslechů se ozval jediný člověk a skončil zničený, obžalovaný a ve vězení, a to za administrativy, která nastoupila až po té, jejíž praktiky kritizoval.
Slíbená reforma, která nepřišla
Voliči podle hosta dostali příslib reformy zpravodajských služeb a nedostali skoro nic. Jedinou výjimkou je pro něj Tulsi Gabbardová v čele národní zpravodajské služby — z úřadu už mezitím odešla. Měla zeštíhlit svůj aparát, zbavit zpravodajskou práci politického zneužívání a otevřít původ covidu, havanský syndrom i bezpečnost voleb. Podle hosta se o to skutečně pokusila a schytala za to tvrdou kritiku.
O poměrech v CIA mluví jinak. Ředitele Johna Ratcliffea a jeho zástupce Michaela Ellise označuje za nejhorší vedení, jaké mohla agentura dostat — ne kvůli tomu, co dělají, ale kvůli tomu, co nedělají. Dostali podle něj historickou příležitost k reformě a nechali ve vysokých funkcích sedět tytéž lidi, kteří stáli u zametání kauzy původu covidu i havanského syndromu. Proč tomu ředitel přihlíží, host neví; sám sebe označuje za člověka mimo jeho vnitřní kruh.
Jeden konkrétní posun ale považuje za varovný. Těsně před změnou administrativy prý vznikly nové typy analytických výstupů, které zůstávají uvnitř agentury a nešíří se dál do zpravodajské komunity — přestože sdílení je celý smysl takové práce. Kdyby se měl dohled na něco zaměřit, doporučuje právě tyhle materiály: podle jeho odhadu se přidržují do chvíle, kdy se budou hodit, třeba za jiné administrativy. Zároveň připouští, že jde o schopnost budovat na lidi složky. A dodává obrázek, který se mu nevejde do hlavy: prezident si přes své lidi vyžádá informaci od úřadu, který mu podléhá, a dostane odpověď, že se dokumenty nedaří najít.
Dokumenty, které zůstávají pod zámkem
Prezidentský příkaz z třiadvacátého ledna žádal veškerou dostupnou dokumentaci k několika historickým kauzám, mimo jiné k atentátům šedesátých let. Host pracoval ve skupině při úřadu národní zpravodajské služby, která to měla zajistit; agenda se rozdělila tak, aby nikdo neviděl všechno. V soupisu témat byly vraždy Johna F. Kennedyho, Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga, bezpečnost voleb, události šestého ledna, původ covidu, havanský syndrom a otázka neidentifikovaných objektů — tedy témata, u kterých je hlavní společný jmenovatel utajení, ne obsah.
Výsledek: dokumenty nedorazily. U kennedyovské agendy host upřesňuje, že žádný odvážný zátah za bílého dne se nekonal — takový příběh byl podle něj nepřesný; ve skutečnosti nebyl úřad národní zpravodajské služby k dokumentům vůbec připuštěn a k odůvodnění se používá byrokratická hantýrka. Sám se atentátu nikdy podrobně nevěnoval a žádné vlastní odhalení nenabízí; potvrzuje jen, že téma vazby agentury na Lee Harveyho Oswalda se při práci skupiny objevilo.
Nejsilnější je v téhle části osobní detail. Dokumenty k projektu MK-Ultra měl host fyzicky v ruce — přenášel je mezi kancelářemi a při té příležitosti do nich nahlédl. Byl to pořádný štos. A pro jejich další utajování nevidí jediný důvod. Podobně mluví o zákonu z roku 2023, který jednomyslně nařídil zveřejnit vše k původu covidu: tisíce dokumentů podle něj stále leží na místě.
Nezodpovězené otázky kolem 11. září
Útoky z 11. září změnily zemi víc než cokoli jiného v jeho profesním životě — právě po nich vznikl Patriotský zákon a s ním celá architektura pravomocí, kterou dnes kritizuje. Přesto o odtajnění spisů po pětadvaceti letech podle něj nikdo vážně neusiloval a za jeho působení ve zmíněné skupině žádný takový pokyn nepřišel.
Zajímavější je ale to, co k tématu říká sám za sebe. Rozšířenou námitku, že tak velké tajemství by nešlo udržet, odmítá: tajemství držet umí, sám jich řadu drží dodnes a považuje to za morálně obhajitelné. A pak přidá větu, kterou by od kariérního zpravodajce nikdo nečekal — kolem budovy číslo sedm mu něco nesedí. Sídlila v ní kancelář agentury, nenarazilo do ní letadlo, přesto se zřítila — a otázku, proč byl její pád ohlášen v televizi ještě předtím, než k němu došlo, host označuje za oprávněnou a dosud nezodpovězenou. Sám sebe popisuje jako pomalu chápajícího: dokud byl podle svých slov normální důstojník, měl na podobné otázky odmítavou reakci. Změnilo se to prý až s pandemií, kdy začal potkávat kolegy z agentury, kteří tytéž otázky kladli — a někteří mu explicitně řekli, že podle nich šlo o řízenou demolici. Host to nepředkládá jako závěr. Předkládá to jako otázky, na které nikdo neodpověděl.
Šestý leden a reakce agentury
Nejkonkrétnější a nejzávažnější část rozhovoru se týká událostí kolem šestého ledna. Novinář Steve Baker podle hosta předal úřadu národní zpravodajské služby materiál založený na analýze chůze, ze kterého mu vycházelo, že osobou, která uložila výbušná zařízení u sídel obou hlavních politických stran, mohla být současná zaměstnankyně CIA a bývalá příslušnice policie Kongresu. Baker sám odmítl stát se součástí vyšetřovacího týmu, protože chce zůstat novinářem, a nabídl jen podklady. Vznikl z toho úřední záznam, který doputoval k tehdejšímu prvnímu náměstkovi národní zpravodajské služby Aaronu Lukasovi — ten dnes stojí v čele celého úřadu —, byl naskenován a poslán druhému muži CIA Michaelu Ellisovi.
Od té chvíle se podle hosta rozjela reakce, kterou popisuje jako prudkou, až fyzickou. Materiál se rozletěl po agentuře, ozvalo se obvinění z pomluvy a varování před žalobami — a místo prověření informace se prý začalo vyšetřovat samotné pracoviště, které ji předalo. Lidé z něj dostávali pozvánky na pohovor do zařízení, kde se provádějí testy na detektoru lži. Host to považuje za absurdní: zákon podle něj ukládá opak, tedy povinnost takové podezření vzít vážně a prošetřit ho. Zdůrazňuje přitom, že sám nic netvrdí a žádná data nemá — hodnotí výhradně tu reakci. K dotyčné ženě dodává jen to, co je podle něj v soudních dokumentech: pracuje v ochraně objektů a o místo se ucházela zhruba půl roku před šestým lednem. Jestli chodila hlídat vedení agentury, neví.
Nejtemnější detail se týká vyšetřovatele ministerstva vnitřní bezpečnosti jménem Osborne, který materiál dostal a měl se jím zabývat. Několik týdnů nato byl nalezen mrtvý ve svém bytě, zabit střelnou zbraní. Jak přesně zemřel, zůstává otevřenou otázkou; případ podle hosta řeší policie okresu Fairfax. Host výslovně říká, že agenturu z ničeho neobviňuje a upřímně doufá, že jde o tragickou náhodu nebo sebevraždu — trvá ale na tom, že takovou věc nelze schovat za zeď mlčení, protože pak přestane být bezpečno pro každého dalšího, kdo o věci něco ví. Celou epizodu považuje za hřebíček do rakve zmíněné skupiny.
A z toho plyne jeho zásadní obava. Nepsané pravidlo prý vždy znělo, že agentura si venku může dovolit ledacos, ale doma se do politiky neplete. Host dnes tvrdí, že domácí vlivové operace existují — sám žádnou neviděl, ale mediální mlčení kolem některých témat ho podle jeho slov nenechává na pochybách.
Neočkovaní vyšetřovaní jako podezřelí ze špionáže
Poslední kapitola je zároveň ta, kvůli které se z hosta stal oznamovatel. Spoluzaložil organizaci, která zažalovala federální stát kvůli povinnému očkování, a uspěla: celostátní soudní příkaz zastavil vakcinační mandát pro státní zaměstnance. Následovalo sedmnáct hromadných antidiskriminačních podání.
Skutečný důvod k rozhořčení ale přišel později. Podle hosta se ukázalo, že CIA nechala v roce 2021 každého zaměstnance, který mandát nesplnil, prověřit kontrašpionážním oddělením kontrarozvědného centra — tedy jako potenciálního cizího agenta. On sám na to podal stížnost úřadu pro ochranu soukromí a občanských svobod a v kopii ji poslal všem neočkovaným důstojníkům, aby stihli pětačtyřicetidenní lhůtu pro vlastní podání; když se čtyřicet dní nic nedělo, poslal věc inspektorovi zpravodajské komunity. Požadavek byl přitom minimální: vymazat ten záznam z trvalých bezpečnostních spisů. Nestalo se to, takže se dnes soudí — a podle hosta se obdobné spory vedou i s dalšími federálními úřady, půl dekády po tom, co celá věc začala.
Co z toho plyne
Výpověď se dá shrnout do jedné věty: kontrola selhala na všech patrech najednou. Kongres podle hosta hraje divadlo, média mlčí nebo pomáhají, vnitřní dohled se vyšetří sám a nic nenajde a rozpočet ani nelze spočítat. Zbývá tak instituce, která si drží dokumenty staré šedesát let, nevydá je ani na přímý prezidentský příkaz a na nepohodlnou informaci reaguje vyšetřováním toho, kdo ji přinesl.
Host o agentuře nemluví se záští — naopak opakuje, že práci miloval a že v ní zná spoustu slušných lidí. Právě proto zní jeho závěr tak pesimisticky: chtěl skutečnou reformu, nepřišla, a pokud se nic nezmění, čeká nás podle něj ještě dost bolesti.
