Kdyby v roce 2014 v Kyjevě neproběhl převrat, byl by Krym dodnes ukrajinský. Žádný Donbas, žádný Luhansk, žádná velká válka. Tato teze stojí v jádru rozhovoru, který nabízí jiný pohled na rusko-ukrajinský konflikt – ne jako střet ruského imperialismu s Evropou, ale jako důsledek dlouhodobého plánu vytvořit z Ukrajiny nástroj proti Rusku. Plánu, který má své autory, své zdroje a svou historickou linii sahající až do třicátých let.
Architekti převratu 2014 a Velká šachovnice
Za změnou vlády v Kyjevě v roce 2014 nestáli demonstranti z náměstí. Stála za ní organizovaná šovinistická složka, která z ukrajinského nacionalismu udělala oficiální státní ideologii. A za touto složkou stáli architekti z neokonzervativního křídla americké administrativy – mezi nimi diplomatka Victoria Nuland, jejíž jméno je dnes pevně spojeno s vyjednáváním nového kabinetu na Majdanu.
Logika tohoto plánu nepřišla improvizovaně. Vychází z analýzy, kterou v polovině 90. let zformuloval Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice. Ruská otázka byla v jeho textu jasná: buď Rusko uzná, že Ukrajina bude vytržená z jeho vlivu, nebo bude samo vyřazeno z mezinárodních vztahů. Plán získat Ukrajinu jako geopolitickou kořist tedy existoval v americké politické elitě dávno před tím, než na Ukrajině vůbec vypukla první z krizí.
Východní Slované jako jeden národ do 17. století
Aby bylo možné posoudit povahu současného konfliktu, je třeba se vrátit hluboko před moderní dobu. Východoslovanský prostor – Rusové, Ukrajinci a Bělorusové – tvořil v rámci staroruského kulturního, konfesního a politického prostoru po staletí jednu etnokulturní identitu. Tato jednota přetrvala i poté, co se ve 12. a 13. století rozpadla do knížectví, která se stala kořistí Litvy nebo Zlaté Hordy.
Až do 17. století se prostor vnímal jako národnostně, etnicky a kulturně jednotný. Teprve pak začaly působit vnější vlivy: Ukrajina a Bělorusko byly několik set let součástí Rzeczpospolity, místní šlechta se popolštila, přicházel katolický vliv a vznikla řeckokatolická církev. Konfesní rozkol se prolnul s kulturním. Obyvatelé tohoto prostoru se přitom až do 19. století hrdě označovali za Rusy.
Národní obrození a Leninova ukrajinizace
Národní obrození Ukrajinců proběhlo v plné síle až v 19. století, kdy se po dělení Polska stali součástí ruského impéria a začali si systematicky uvědomovat svou odlišnost od velkorusů. V samotném ruském impériu přitom „Ukrajinci" jako samostatná národnostní kolonka neexistovali – sčítání lidu na konci 19. století stále všechny východní Slovany zahrnovalo pod jediné označení.
Definitivní zlom přišel až ve 20. letech, a překvapivě s bolševiky. Vladimir Lenin byl nepřítelem takzvaného velkoruského šovinismu a odmítal tezi, že by Ukrajinci byli pouhou součástí ruského národa. Ukrajincům daroval jak vlastní stát v rámci Sovětského svazu, tak územní jazyk. Totéž se stalo Bělorusům, jejich národní hnutí ale bylo natolik slabé, že se velká část běloruského obyvatelstva v následujících desetiletích postupně rusifikovala.
Mezi válkami: OUN, Bandera a kořeny šovinismu
Mezi první a druhou světovou válkou se z přirozeného nacionalismu, vyhraněného proti polskému a ruskému vlivu, v některých emigrantských kruzích vyvinul plnohodnotný šovinismus. V roce 1929 ve Vídni vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN. Hnutí se inspirovalo nejprve italským fašismem a později německým nacismem. V něm se rodí to, co bylo později kritizováno: vypjatá nenávist, jež na sebe brala i podobu teroristického boje proti údajným nepřátelům Ukrajiny.
Klíčová jména této ideologické linie jsou Dmytro Doncov, Stěpan Bandera a Roman Šuchevič. Jejich myšlenky byly nasycené nikoli nacionalismem, ale šovinismem a v pozdější fázi rasismem. Podobná hnutí vznikala i v jiných částech meziválečné Evropy – chorvatští ustašovci viděli v Německu a Itálii přirozené spojence při budování totalitních, rasově čistých států. Na druhou stranu je třeba dodat: tato hnutí nikdy nereprezentovala všechny Ukrajince. Většina obyvatel se s nimi nikdy neztotožnila.
Návrat banderovců po roce 1989
Banderovci, tedy Ukrajinská povstalecká armáda, během druhé světové války lavírovali mezi spoluprací s Němci a otevřeným nepřátelstvím. V západní Ukrajině a východním Polsku v té době probíhala faktická občanská válka, ve které proti sobě bojovali sovětští partizáni, polští odbojáři a ukrajinští nacionalisté. Po válce došlo k jejich likvidaci nebo deportaci do gulagů, aktivní jádro emigrovalo na západ.
Zdálo se, že kapitola je definitivně uzavřená. Jenže od přestavby v 80. letech a pak naplno po roce 1989 se začínají vracet – jak ustašovci, tak banderovci, ale podobně i sudetští Němci a slovenští linkovci. Vracejí se s jednoduchou rétorikou: když se hroutí komunismus, znamená to, že jejich vlastní koncepce byla správná, i s veškerou nenávistí, kterou nesla. A v ekonomicky vyčerpané Ukrajině 90. let pro takovou rétoriku existovalo úrodné pole.
Majdan 2014 a pluk Azov
Šovinistická hnutí přitom zůstávala při počtu obyvatel Ukrajiny v podstatě marginální. Klíčový moment přišel až při Majdanu, kdy navzdory své velikosti převzala iniciativu. Důvod byl prozaický: byla organizovaná. Bylo jich málo, ale dokázali vytlačit původní protestující požadující evropskou přístupovou dohodu a změnit charakter demonstrací v ozbrojenou bojovou zónu. Bez nich by se demonstranti unavili a celá akce by vyhasla.
Tato hnutí byla pravděpodobně podporována ze zahraničí, protože organizátoři převratu viděli, že jen ona dokážou vyvolat celostátní krizi. Z těchto kruhů následně vyrostly i paravojenské jednotky – mezi nimi pluk Azov. Tatáž šovinistická ideologie, do té doby marginální, pronikla do elity politické a do oficiální ideologie ukrajinského státu. Odvolávání se na meziválečné „hrdiny" se stalo součástí státní paměti.
Bez Puče by byl Krym ukrajinský
Z této perspektivy se kauzální řetězec rusko-ukrajinského konfliktu jeví zcela jinak. Kdyby v roce 2014 neproběhl převrat, dodnes by byl Krym ukrajinský. Kdyby nedošlo ke střelbě na východní Ukrajině, k masakrům na Krymu a v Oděse, nikdy by se neválčilo na východě. Žádný Donbas, žádný Luhansk, žádné ruské vstupování. Kdyby Ukrajina plnila minské dohody – a kdyby minské dohody byly myšleny vážně – nikdy by nedošlo k tomu, že by Rusko Ukrajinu napadlo.
Po převratu navíc vládu na Ukrajině přebírali cizí státní příslušníci. Do kabinetů usedali lidé z Ameriky, Gruzie a Litvy. Cizinci se stávali guvernéry oblastí. To není režim, který přirozeně vyrostl z místní politiky. Není to také válka imperiální – je to válka, kterou vyvolal vývoj samotných vztahů a v níž se Rusko cítilo legitimně ohrožené, protože v rukou někoho jiného mohla Ukrajina sloužit jako nástroj proti němu.
Prognóza: rozdělená Ukrajina a vykradený stát
Záruky o nerozšiřování NATO na východ patrně existovaly – Sovětský svaz by sotva odpískal celé východní impérium bez nich. Ale jejich existence dnes na bojišti nic neřeší. Psané dohody se porušují, když přijde správná chvíle a druhá strana nemá sílu se bránit.
Závěrečná prognóza je střízlivá a tvrdá. Rusko postupně obsadí ty části Ukrajiny, které bude chtít připojit přímo k sobě. Konflikt zašel tak daleko, že Rusko nestrpí, aby území, která považuje za historicky a kulturně blízká, držela Ukrajina. Vedle sebe nestrpí ani stát, který by mu mohl být hrozbou – cílem tedy bude vytvořit z Ukrajiny buď nefunkční stát, nebo stát okleštěný natolik, aby nebezpečí nepředstavoval. Na západě dnes neexistuje síla, která by se mohla postavit. Rezervy určené pro Ukrajinu jsou vyčerpané. Část obyvatelstva uniká, část se válce vyhýbá. Válčit chtějí především vrstvy, které z války mají prospěch – a válka je obrovský byznys, což byl podle této analýzy jeden z důvodů, proč vůbec vznikla. Pokud Ukrajina nenajde způsob koexistence s Ruskem a zůstane spojená s západem, stane se z ní vykradený, zničený a o budoucnost připravený stát.
