Příběh rodiny Lykovových — ruských starověrců, kteří v roce 1936 odešli do sibiřské tajgy a strávili tam přes čtyřicet let v naprosté izolaci od civilizace — je tématem knihy novináře Vasilije Peskova Poustevníci v tajze. Václav Cílek, geolog a publicista, v rozhovoru tuto knihu zasazuje do daleko širšího rámce: do přemítání o ruské kultuře odporu, o víře jako zdroji přežití a o tom, co nám konopná podlaha sibiřské chaty může říct o lidské důstojnosti.
Lykovovi: čtyřicet let bez kontaktu s civilizací
Rodina Lykovových patřila ke starověrcům, odnože pravoslavné církve, která odmítla reformy patriarchy Nikona v 17. století. Pronásledovaná sovětským režimem, odešla v roce 1936 do západních Sajanů. Karp Osipovič Lykov se svou manželkou Akulinou a dvěma dětmi — synem Savinem a dcerou Natalií — se usadili hluboko v tajze, daleko od jakékoliv vesnice. Později se jim narodily ještě dvě děti přímo v divočině. Nevěděli o druhé světové válce, o přistání na Měsíci, nevěděli v podstatě vůbec nic o světě za hranicemi jejich lesní mýtiny. V roce 1978 je náhodou objevila geologická expedice.
Problémem není jen holý fakt přežití — problémem je, co s tímto příběhem udělal sovětský a posléze ruský režim. Z pronásledovaných disidentů se stala chlouba: důkaz, že Rusové jsou nezlomní, že jim stačí březová kůra, že Sibiř je čistá a neporazitelná. Václav Cílek tento ideologický nános pojmenovává zřetelně: příběh Lykovových byl využit až zneužit. Oligarcha Děrypaska si tam dokonce nechal postavit dům. A přitom sám lidský příběh — bez ideologie — je nesmírně autentický a hodný pozornosti.
Podobné napětí pociťuje i česká literatura. Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině mapoval šumavské samotáře — lidi, kteří z různých důvodů odešli od civilizace. Není pro ně snadné pojmenování: podivíni, samotáři, poustevníci. Básník Bohuslav Reynek podle jednoho svědectví říkal, že do Prahy by přijít nemohl — přišel by tam o duši. Rozhodnutí Lykovových na sibiřském měřítku je svým způsobem totéž, jen tvrději zakořeněné v přežití samotném.
Protopop Avvakum a kořeny starověrectví
Aby bylo jasné, odkud Lykovovi duchovně pocházejí, je třeba se vrátit do 17. století. Kolem roku 1621 se narodil protopop Avvakum — duchovní, jehož odpor k liturgickým reformám vyvolal rozkol, který ruskou pravoslavnou církev štěpí dodnes. Spor se zdál malicherný: zda se křižovat dvěma nebo třemi prsty, jak znějí správné překlady liturgických textů. Avvakum reagoval absolutně nesmířlivě. Výsledkem bylo uvěznění, exil, nakonec věznění v podzemní zemiance na patnáct let — a přesto nezmlkl.
V podzemní cele si dokázal opatřit pero a papír. Kolem něho vznikla síť pomocníků maskovaných za lovce kožešin, kteří v dutých holích vynášeli jeho dopisy do klášterů, kde byly opisovány. Avvakum psal dokonce carovi. Jeho autobiografické dílo Život protopopa Avvakuma — psané střídavě v církevním jazyce a v surové hovorové ruštině — je dnes považováno za první dílo moderní ruské literatury a za počátek organizovaného disentu se samizdatovou sítí. Dostojevský i Tolstoj z něj čerpali způsob vyprávění.
V roce 1682 dal car Avvakuma upálit. Komunity starověrců na to reagovaly jevem zvaným „gáry" — celé vesnice, které odmítaly žít ve zkažené době, se uzavíraly do dřevěných srubů, obkládaly se senem a slámou a podpalovaly se. Po roce 1680 pravděpodobně zahynulo sebeupálením na dvacet tisíc lidí. Jde o krajní formu odporu, těžko hodnotitelnou z dnešního pohledu — ale zároveň doklad té síly, která Rusko charakterizuje napříč staletími: schopnost jít do krajnosti, aniž se zlomí jinak.
Brambory a březová kůra: přežití jako každodenní práce
Co Lykovovi vzali s sebou do tajgy? Několik kusů nádobí — to jim postupně zrezivělo. Nůž. Kus železa na kypření půdy. A semena. Ta semena byla největším pokladem, protože bez nich by je tajga neuživila.
Paradoxně přežili i díky bramborám, ačkoliv je jako starověrci nemohli mít rádi — brambory zavedl do Ruska Petr Veliký, symbol „německého" a „západního" vlivu. Ale bez nich by zemřeli. Brambory jsou — z hlediska moderních preperů i z pohledu historického — základní sytící potravinou číslo jedna. Smíchané s drceným žitem nebo lněným semínkem tvořily základ jejich stravy na dlouhá léta, podobně jako v Kopanicích na Moravě nebo u středověkých vězňů živených jen černým chlebem.
Zásoby musely být pečlivě budovány, protože sibiřské léto je krátké a zima krutá. Sušili brambory, sbírali cedrové oříšky — semena borovice, zásadní součást trofické pyramidy tajgy — a lovili, i když úspěšně málokdy. Kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítali jíst cokoliv „s tlapami"; jedli jen kopytníky, jeleny a maraly. Burunduk — sibiřská zemní veverka — byl větší hrozbou než medvěd, protože dokázal zařídit, že zásoby zmizí přes noc.
Bříza byl pro rodinu druhý základ po bramborách. Z kůry dělali nádobí, oblečení, boty — vycpané ostřicí, jejíž listy mají uvnitř světlou porézní hmotu podobnou polystyrénu, výbornou pro tepelnou izolaci. V nejhorších časech jedli břízu doslova: kůru a jemnou vrstvu dřeva pod ní. Rok 1961 byl nejhorší — sněžilo až do června, z posledních zásob hrachu si nechali jeden kalíšek na zasetí, jedli slámu, kožené podrážky, lyžové potahy. A přece přežili. Maminka Akulina toho roku zemřela hladem — rozhodla, že zásoby patří dětem.
Konopí, které pěstovali pro tkaní, jim zároveň zahánělo myši, vši a blechy. Podlaha chaty, jak ji popisuje Peskov, byla skoro pružná — tolik vrstev trávy a konopí se na ní nahromadilo. Kopřivy byly jednou z mála léčivých rostlin, které Lykovovi znali.
Ze zásoby hrachu, v níž zůstalo i několik zrnek žita, si postupně — tři roky trvalo, než jich bylo dost — vypěstovali vlastní osivo. Z první žitné úrody měli osmnáct zrníček.
Kuchyňská kultura a udržení lidství
Přežití není jen otázka dobrého nože a správných zásob. Tuto tezi rozvíjí paralela s botanickými zápisky Nikolaje Verzilina, ruského pedagoga narozeného roku 1903. V roce 1942 vydal knížku Nemocnice v lese — výzkum jedlých plevelů a léčivých rostlin pro obležený Stalingrad. Později vyšla v češtině pod názvem Po stopách Robinsona, dnes sháněná preperská klasika. Verzilin vypráví příběh, jak revolucionáři ve vězení po roce 1905 nalezli v zapůjčené knize nalepené semínko. Nevěděli, co to je, začali pěstovat — ukázalo se, že jahodník. Trvalo roky, než si ho rozmnožili do všech cel. Dřív jim šlo totéž s konvalinkami, které si dávali k narozeninám.
Je to kultura, která lidi udržuje při životě. V obléhaném Sarajevu se od žen očekávalo líčení, od mužů holení; ve sklepech probíhaly výstavy a soutěže krásy. Ve Stalingradu se hrál Šostakovič. Ian Kershaw v knize Konec o posledních měsících nacistického Německa popisuje hudebníky, kteří se v troskách bombardovaných měst scházeli ve fracích a hráli klasiku. Není to dekorace — je to podmínka. Bez kultury se člověk rozpadá rychleji než bez kalorií.
Pro Lykovovy plnila tuto funkci Bible a starobylé texty starověrectví. Uměli číst, někteří psát, všichni znali Bibli nazpaměť. Ale ani víra neochránila zcela. Poté, co rodinu v 80. letech začali navštěvovat jiní starověrci a mniši, neshody v otázkách výkladu víry nakonec přinesly zklamání na obou stranách. Lykovovi nebyli „správní" starověrci — příliš dlouho žili bez komunity, jejich výklad se posunul. Ti, kdo za nimi přišli, je považovali za lidi s „poškozenou vírou".
Václav Cílek pojmenovává jev zvaný „kuchyňská kultura" — ruský způsob, jak uniknout před režimem bez revoluce. Dačovlasť: zahradní chatky, kooperující sítě sousedů a přátel, čtení a hovory v kuchyni mimo dosah státu. Vnitřní emigrace. Od Avvakuma přes Lykovovy až po dnešní dobu se táhne týž motiv: nelze veřejně protestovat, revoluce je krvavá a vede nikam — tak co zbývá? Uchýlit se na dači. Nebo do tajgy.
Ruská povaha a rusko-ukrajinská válka
Cílek se v závěru rozhovoru odvažuje ke kontextu, který je obtížně uchopitelný: k tomu, co příběh Lykovových — a celá tato vrstva ruské kultury — říká o současné válce. Válka sama ho o mnohé připravila: o schopnost sledovat běžný ruský život, číst ruskou kulturu bez ideologického nánosu. Mluvit o lidech jako Puškin, Čajkovský nebo Šostakovič — kteří všichni měli s režimem svých dob problémy — bez toho, aby to automaticky znělo jako obhajoba.
Ale analogie přesto svítí. Rusové mají historickou zkušenost obratu v absolutně ztraceném okamžiku — bitva o Moskvu, kdy německé jednotky stály šestnáct kilometrů od centra a evakuace se zdála nevyhnutelná. A přece se to otočilo. Tato zkušenost je hluboko zakořeněná. A protože povahou jsou si Rusové a Ukrajinci podobní — říkají to obě strany — mohou obě do poslední chvíle čekat na zázrak, na zvrat, který přijde. Z toho plyne neveselý výhled: možná k řešení dojde až tehdy, kdy budou obě strany téměř zničeny.
Příběh Lykovových pak není jen o tom, kolik lze vydržet v tajze. Je to sonda do ruské duše — do té její části, která si za každých okolností najde způsob, jak přetrvat: ať už v dutých holích s Avvakumovými dopisy, v podlaze z konopí nebo v sobotních koncertech v rozvalených sklepech. Přežití má vždy dvě složky: zásoby a kulturu. A druhá z nich je možná důležitější.
