V roce 1936 vzala rodina ruských starověrců s sebou nůž, sekyru, semena a svou víru a odešla navždy do sibiřské tajgy. Čtyřicet let žila bez jakéhokoli kontaktu s civilizací. Geologická expedice ji objevila náhodou v roce 1978 — a to, co přinesla zpět, není zpráva o primitivním přežívání, ale o tom, co v člověku teprve čeká, až ho poměry dostanou do úzkých.
Odchod z civilizace a zrození nového světa
Karp Osipovič Likov odvedl rodinu prostého důvodu: chtěl zachovat víru a důstojnost před světem, který je ohrožoval. Vzali si pramálo — a přesto v tajze přežili. Navíc se jim tam narodily dvě děti, Dmitri a Agafia. Rodiče tím za oba potomky učinili rozhodnutí, které jejich životy předurčilo k izolaci a celibátu. Chlapci a dívky bydleli odděleně; Agafia se označovala za nevěstu Kristovu.
Políčka záměrně zakládali tak, aby nebyla viditelná od řeky. Izolace nebyla jen okolností — byla principem. Když je přesto geologové v roce 1978 nalezli díky leteckým snímkům, obě dcery dostaly hysterický záchvat: poprvé v životě viděly cizí lidi.
Proč se nakonec otevřeli — a co pro ně znamenalo železo
Lidé jsou tvorové zásadně sociální — přežití ve skupině je hluboko zakódovaná predispozice. Srovnatelný jev pozorují antropologové u australských domorodců: kmeny si vyměňovaly kamenné suroviny nikoli proto, že by byl materiál vzácný, ale aby udržely kontakt a věděly, jak žijí sousední skupiny. Likovovi nebyli jiní. Zájem geologů o jejich život, respektující postoj bez vnucování — to je pomalu přilákal.
Zlaté nuggety geology vůbec nezajímaly. Ale vyřazené staré železo z geologického tábora bylo bohatstvím. Ještě v roce 1900 bylo v podhorském česko-jihočeském prostředí železo vzácností; pluhy byly nekvalitní, protože ho bylo málo. Pro Likovovy měl kus starého kovu cenu daru. Sůl, kterou nakonec přijali jako jediný výjimečný dar, přinesla nový problém: kdo si na ni zvykne, nedokáže se k neslaným jídlům vrátit.
Existenční stres a přirozená psychická odolnost
Romantizovaná představa svatého klidu v tajze míjí realitu. Likovovi se každý den museli ptát, jestli sleze sníh, jestli vystačí zásoby, jestli nepřijde medvěd nebo požár — jejich chaloupka z březové kůry málem skutečně vyhořela. Přesto k žádnému psychickému rozpadu nedošlo. Sociologické studie obdobných situací ukazují, že silné stresy u průměrně odolného člověka trvají přibližně rok. Pak si psychika vytvoří mechanismy, jak s tlakem zacházet.
U Likovových byl tím mechanismem náboženský rámec — vůle Boží, přijetí bez protestu. V jiných kontextech — česká válečná zkušenost, Sarajevo, palestinská společnost — se stejné mechanismy rozvinuly jinak, ale s podobným výsledkem. Psychická odolnost není v člověku hned na povrchu, ale je tam. Přijetí situace je prvním krokem; vybudování nové identity (přestal jsem být šéfem firmy, jsem ten, kdo se stará o rodinu) druhým; třetím je lidskost a sebeúčení.
Tuto odolnost potvrdila i smrt tří sourozenců v zimě 1981 — krátce po prvním kontaktu s geology. Karp a Agafia přijali smrt jako danost. K hrobům vedla prochozená cestička. Vztah byl, ale vzpoura vůči smrtelnému řádu by v jejich pojetí byla bezbožností. Civilizační nemoci, které geologové možná nechtěně zavlekli, v tomto příběhu záměrně zůstávají bez odpovědi — protože by narušily obraz svobodné volby.
Agafia — kořeny silnější než civilizace
Nakonec přežila jen Agafia Karpovna Likovová, narozená v tajze roku 1944. Vydala se do civilizace, navštívila kláštery starověrců — a zjistila, že tam doma není. Víra, kterou si vybudovala v rozhovorech s otcem, se lišila od institucionální. Vrátila se.
Za ní ale chodili lidé. Psala dopisy a dostávala je. Z korespondence plyne, že jí někdy bylo smutno a jindy ne — prostě potřebovala nějaký druh lidského kontaktu. Vojáci z druhé světové války to zažívali stejně; dnešní vojáci v poli sahají po mobilním telefonu ze stejného důvodu. Jeden z geologů zapsal: „Koutkem oka sledujeme, jak Agafia pobízí kozlíka, aby pil mléko. Sama ho nepije, drží půst. Co je to za sílu, která ji tady drží?" Je to věrnost jedné myšlence — zatvrzelost, která může být silou i slabostí zároveň.
Co dala tajga — a co v přírodě reálně uživí
Základ jídelníčku Likovových tvořily brambory sušené na zimu, dále cibule, vodnice, hrách, konopí, žito a mrkev. Sazenice mrkve jim později donesli geologové. Z tajgy samotné byly nejcennější cedrové oříšky; v létě pak kopřivy a několik málo dalších jedlých rostlin. Léky byly rostlinné — asi pět až sedm druhů, na bolest zubů pomáhala modlitba.
Bez vlastního políčka nebo zahrádky přežití v tajze prostě není možné. Příručky o jedlých planých rostlinách vyjmenovávají desítky druhů, ale v české přírodě je jedinou skutečně sytící divokou potravinou žalud — a i ten musí být namočen, vyvařen a zbaven taninů. Za první světové války se žaludy vykupovaly a přidávaly do chleba. Zásoby, dovednosti a vlastní půda tvoří nezbytný trojúhelník soběstačnosti.
Praktická cvičení odolnosti pro dnešního Čecha
Psychická odolnost roste jen tehdy, když se trénuje. Každý den udělat něco, co dělat nechcete — cvičení, otužování, prosté překonání lenosti — je základní technika. Odpočítávání do pěti a okamžité vstání ze spacáku je konkrétním příkladem téhož principu. Fyzická kondice je výchozím bodem: pravidelný pohyb snižuje výskyt depresí výrazně více než jakákoli jiná volba životního stylu.
Druhou technikou je odložená spotřeba — schopnost odříct si ve jménu budoucnosti. Klasické psychologické pokusy s bonbónem ukázaly, že děti schopné odložené spotřeby byly o dvacet let později výrazně úspěšnější. Ke zvládání krize patří ještě sebeučení: čím víc věcí umíme, tím méně věcí potřebujeme. A vědomí toho, pro koho přežíváme — ne pro kariéru nebo bankovní účet, ale pro konkrétní lidi v okolí.
Zpráva, kterou Likovovi posílají dnešnímu Čechovi obávajícímu se blackoutu nebo ekonomického kolapsu, není návod. Je to konstatování: většina věcí, kterými se zabýváme, jsou hlouposti. A v nás je vrozená schopnost se s tím vypořádat — jen chvíli trvá, než se probudí.
