Republikáni Donalda Trumpa v mezivolebních volbách prohráli, a to výrazněji, než se čekalo. Podle panelu týdeníku Echo ale Evropa žádný obrat v americké zahraniční politice čekat nemá: America First zůstane, ať za dva roky vyhraje kdokoli. Druhým velkým tématem debaty byla první velká demonstrace za Českou televizi, průzkum, který si sama objednala, a otázka, proč se veřejnoprávní médium stává totemem jednoho z politických táborů.
Poptávka po zlu a kmenová fáze veřejné debaty
Debata začíná u sporu, který vyvolala minulá epizoda. Kolem jednoho výroku se strhla bouře na sociálních sítích a jeden z kolegů z redakce, vystudovaný psycholog, to shrnul slovy, že redakce naplňuje poptávku po zlu. Výroky se podle panelu občas záměrně posouvají tak, aby splnily parametry toho, co je považováno za zlé, a pak za ně přijde výprask. Je to nacvičený scénář a známá pravidla hry, stížnost to není.
Za tím je podle debaty kmenová fáze veřejné diskuse. Každý kmen potřebuje vlastní totemy, ke kterým vzhlíží, a nepřátelské totemy, které ztělesňují zlo v čiré podobě. Poptávku po zlu tak lze snadno naplnit. V diskusích se často vůbec neřeší, co kdo řekl a jakými argumenty, stačí konstatovat, že to napsalo Echo nebo někdo konkrétní, a věc je vyřízená. Lidé si tím zjednodušují svět. Stejně se podle panelu vede i spor o Českou televizi a veřejnoprávní média: strany konfliktu se neposlouchají a nejsou ochotné připustit jediný věcný argument té druhé.
Polemika zmizela z novin, zbyla prejtovina sociálních sítí
Jiný pohled zpochybňuje, zda se to dá zobecnit. Na náměstí se polemika nevede, tam se demonstruje. Na Facebooku už rozumný člověk přesvědčovat vzdal, z psychohygienického hlediska to nemá cenu, a když někdo ze slabosti podlehne, pak si to vyčítá. Agresivita roste, hlavní problém je ale jinde: zmizely platformy, na kterých se dřív polemika vedla. Někdo napsal text do novin, druhý den si ho lidé přečetli a třetí den s ním komentátor polemizoval. Bylo to pomalejší, ale ucelenější a propracovanější. Debata na Twitteru nebo Facebooku je proti tomu amorfní prejtovina.
Místem polemiky by měla být Poslanecká sněmovna, která má na projednání zákona o veřejnoprávních médiích několik měsíců. Ani to se ale podle panelu nevnímá: v zásadě se zatím nic nestalo, debata může běžet dva měsíce a nakonec, byť je to nepravděpodobné, zákon nemusí projít vůbec.
Pohled druhého: proč se lidé o Českou televizi bojí
Bylo by dobré, kdyby lidé ustoupili a připustili, že jedna strana má své důvody a druhá může mít také své. Kdo to říká, slyší výtku, že tím rezignuje na pravdu, všechno relativizuje a staví se na stranu zla. To je ale konec politiky. Západní společnost se celou dobu učila představit si pohled druhého. A z pohledu lidí, kteří přišli na Staroměstské a Václavské náměstí, mají svůj oprávněný důvod: autenticky se obávají, že je v ohrožení něco, co považují za důležité.
Vidí přitom, byť možná zkresleně, něco podobného na Slovensku. Námitka, že podobné změny proběhly i jinde, třeba v Dánsku, neobstojí: dánská média u nás nikdo nesleduje, slovenská ano. Na Slovensku začala věc zrušením koncesionářských poplatků, po něm přišlo zrušení veřejnoprávní televize, vyhození ředitele a vznik nové instituce postavené na jiném principu. K tomu podle panelu byly jisté důvody, tamní televize byla velmi zpolitizovaná, a Fico provedl to, co provedl.
Štěpené společnosti od Slovenska po Německo
Proti tomu stojí argument, že česká politická scéna je ve srovnání se slovenskou výrazně stabilnější. Nedochází tu k tak dramatickým změnám a nejsou tu figury typu Igora Matoviče. Krajní proudy má vlevo i vpravo každá politika. Zmínka padá i o Polsku, kde podle panelu nová garnitura po nástupu k moci vyhazuje redakce státní televize a kde se vede spor o Ústavní soud.
Rozdělení společnosti je podle panelu vidět v celé střední Evropě. Na Slovensku se zřejmě chýlí ke konci éra Roberta Fica a průzkumy ukazují náskok Progresivního Slovenska před Smerem. Podobně rozštípnutá je společnost v Německu. Každá země má jiné důvody a jinou politickou sílu, která rozdělení zosobňuje, a může to jít doprava i doleva.
Trump prohrál s Trumpem
Debata se natáčí ve středu dopoledne, kdy ještě nejsou definitivní výsledky. Zřejmé už ale je, že se naplnilo očekávání a republikáni prohráli víc, než se čekalo. Samo o sobě to není výjimečné. Mezivolební volby prohrávají skoro všichni američtí prezidenti, prohráli je Biden, Obama, Bill Clinton, Harry Truman i Ronald Reagan, a neznamenalo to, že by za dva roky prohráli prezidentské volby. Ztráty v oblastech, kde se republikáni a demokraté nestřídali padesát až osmdesát let, by ale republikánskou stranu měly nechat hodně přemýšlet.
Ve zkratce prohrál Donald Trump opět s Donaldem Trumpem. Prohrává převážně sám se sebou a se svými slabostmi všeho druhu, ať je to příliš velká láska k byznysu, bohužel i k vlastnímu rodinnému byznysu, nebo k sobě samému, která mu pohlcuje vnímání světa. Už při jeho nástupu zazněla teze, že Trump je beranidlo části americké konzervativní elity, neřízená střela, která má otřást establishmentem v základech. Problém s neřízenými střelami je, že jsou neřízené a často zasáhnou vlastní řady. Trump navíc není člověk, který by si připouštěl, že něco udělal špatně: porážku sice přiznal, zároveň ale napsal, že kdyby byl na volebních lístcích on, republikáni by vyhráli, a že vinu nesou všichni ostatní.
Navenek se nezmění nic: America First zůstane
Pro Evropu je podstatné, co výsledek znamená navenek. Americký prezident má velkou možnost tvarovat zahraniční politiku podle sebe, i když má proti sobě obě komory Kongresu. Bude to těžší, ale řadu rozhodnutí může dělat sám a Kongres se k nim vyjadřuje až zpětně. Zásadní změny proto panel nečeká, tím spíš, že pro americké dění a příští volby je nejpodstatnější to, co se děje uvnitř země, ne venku.
Ani mezi současnými špičkami demokratů žádnou velkou změnu předpokládat nelze. Amerika se mění a America First tu bude, ať za dva roky vyhraje demokrat, nebo republikán. Nové rozložení nákladů na evropskou bezpečnost se nezmění ani náhodou, i kdyby demokraté Bílý dům dobyli. Pro evropské lídry tak zůstává Donald Trump a jeho administrativa tím, s kým budou pracovat. Dojem, který se vytváří i v Česku, že jde o konec Donalda Trumpa, je mylný: do nástupu nového Kongresu má ještě dva měsíce na pokračování části své politiky a Kongres jako celek nemá na zahraniční politiku velký vliv.
Výprask za inflaci, Írán a rodinné obohacování
Výprask nedostal Trump kvůli tomu, co vnímá Evropa, tedy kvůli karikatuře jeho zahraniční politiky, ale kvůli domácím problémům: nepodařilo se mu zlepšit životní úroveň. Evropané ho podle panelu vnímají dost karikovaně, protože média jsou spíš od středu doleva a Trump je pro ně nepřítel. Pro Američany je ale stejně jako pro Čechy rozhodující vnitřní ekonomická situace a tu nezměnil. Politika America First měla hájit především zájmy Američanů, jenže jim Trump takzvaně nedoručil.
Situaci mohou voliči vnímat dokonce jako horší. Trump chtěl dostat pod kontrolu inflaci a nedostal. Sliboval, že nezačne nové války a ty stávající ukončí, a rozpoutal válku s Íránem, což byl podle panelu velký průšvih. V německé veřejnoprávní televizi dokonce zaznělo, že se výsledek voleb může podepsat i na novém útoku na Írán, protože Trump bude chtít válku ukončit nějak dramatičtěji.
Voliči podle debaty špatně nesou i to, jak se Trumpova rodina obohacuje, ať přes kryptoměny, nebo investice do akcií firem, které pak získávají zakázky. Jeho majetek během prezidentství narostl o 200 procent. Pro Američany to může působit jako politicky neobhajitelné a po novém roce se čeká řada vyšetřovacích komisí, které obohacování prověří. Snazší volební téma než nepotismus a korupce neexistuje.
Promarněná konzervativní naděje a mýtus zdravého rozumu
Trump měl být konzervativní nadějí. Na prvním místě ale zabezpečil svou rodinu a mnohým bylo jasné od začátku, už po prvním období, že není důvěryhodný člověk pro konzervativní politiku. Ta se bez etiky, bez sebeobětování a bez prostého „nesmíš krást“ dělat nedá. Konzistentní byl jen v bazálních větách. Nadšení, že se potlačí woke a vrátí se rozum, bylo pochopitelné, jenže argumentovat rozumem nemůže šílenec. Heslo o zdravém rozumu bylo jeho a Echo ho tehdy dalo na titulní stranu v naději, že to tak bude.
Altrightová a novopravicová hnutí se podle panelu na zdravý, selský rozum odvolávají proto, že sekularizovaný Západ těžko hledá jiný základ. Je to vidět i v Česku, zatímco Polsko má ve společnosti ještě jiné základy. V některých společnostech včetně americké stále přežívá křesťanství a starý konzervativní svět hodnot, nová hnutí z něj čerpají, ale přidávají spoustu nového. Jde o konflikt woke left a woke right, v němž emoce převažují nad rozumem. MAGA je v jistém smyslu zrcadlovým odrazem levicového woke.
Chvíli se zdálo, že žijeme v tragické době, kdy pravdu mají ti horší, nehorázní, kteří mají odvahu říkat strašné věci, jež je v jistou chvíli nutné vyslovit, a propíchnout nafouknuté balónky. Trump se mohl jevit jako ten nehorázný s kuráží. Jenže podle jednoho z účastníků to byl šílenec.
Uznat porážku jako nová pokora
Panel ale varuje, aby se o Trumpovi nemluvilo jako o politikovi na konci. Má před sebou dva roky a může udělat ještě strašnější věci, nebo také ne. Výsledky uznal a nemluvil o zfalšovaných volbách, což je v dnešních poměrech vlastně pokora. Realita se posunula natolik, že to působí jako paradox. Debata končí ironickou poznámkou, že volby, po kterých druhá strana hned po vyhlášení výsledků utíká ze země, se mohou stát normou i v Evropě.
Demonstrace za Českou televizi a průzkum, který si objednala
Česká televize zažila první velkou demonstraci, která zaplnila dolní polovinu Václavského náměstí. Podle panelu existuje mediální obraz a ohlas a pak relevantní data, která říkají spíš něco jiného. Jde o průzkum, který si u výzkumné agentury nechala udělat sama Česká televize. Při referování si z něj vzala to, co jí vyhovovalo, jednoznačně z něj ale vyplynulo, že pro zachování poplatků je jen 34 procent respondentů a 54 procent chce změnu. Česká televize si tím podle debaty trochu dala vlastní gól.
Jiné průzkumy to spíš potvrzují, Kantar i Ipsos ukazovaly zhruba 60 procent lidí proti zachování poplatků. Neexistuje průzkum, podle kterého by si 70 procent lidí přálo zachovat veřejnoprávní instituce tak, jak jsou, a dál platit poplatky. Vzniká tak disproporce mezi tím, co chce veřejnost, a tím, jak o věci referují média. Panel hned upřesňuje, že nejde o média obecně, ale o jejich aktivistickou část. Václavské náměstí je jedna věc a realita jiná: většina je mlčící. Tito lidé nepůjdou demonstrovat za zrušení poplatků, nejspíš si říkají, že se po zrušení nic nestane, a zároveň chtějí, aby televize v nějaké podobě zůstala. Mají na věc umírněný pohled.
Proč by platba ze státního rozpočtu mohla ČT pomoci
Lidé na Václavském náměstí, s nimiž panel do jisté míry empatizuje, podle debaty dělají chybu. Pro budoucnost České televize je perspektivnější platba ze státního rozpočtu, protože lidí, kteří nebudou chtít poplatek platit, bude přibývat. Většina koncesionářů je v seniorském věku nad 55 let a mladší nepřibývají. Pro instituce je změna paradoxně jednoznačně výhodnější, ovšem za předpokladu, že je důvěra, že vláda myslí vážně, že půjde o mandatorní výdaj.
Právě tady je problém společnosti, která si nevěří. Existují náznaky, že Okamura a Rajchl možná televizi zrušit chtějí, ale nemají na to politickou sílu. Na Slovensku to udělali. Strach lidí může působit zbytečně nebo paranoidně, existuje ale reálně, protože se vede polemika, v níž jeden musí druhého porazit a zadupat do země. Demonstrace proto podle panelu nejsou o poplatcích. Jak mnozí psali, mají být koncem Babišovy vlády, která přece musí padnout, protože si to demonstranti přejí a je jich hodně. To je ale konec politiky. Že jde o protest proti vládě Andreje Babiše, zaznívá v redakčních editorialech opakovaně.
Česká televize jako totem a poptávka po autoritě
Pro Českou televizi a pro veřejnoprávnost je to podle panelu prohra. Jakmile se stane hlasem jen jedné poloviny znepřáteleného politického spektra, kope si vlastní hrob. Její silou bylo vždy to, že étos veřejnoprávnosti v české společnosti opravdu existoval, zvlášť ve srovnání s Polskem. Respekt k ní v debatě zaznívá výslovně: když zemřel Josef Mašín, dokázala okamžitě reagovat a večer zařadit film Bratři. Tak má veřejnoprávnost vypadat. Když se z ní ale stane totem jednoho tábora, jsme na šikmé ploše, ze které se těžko odchází.
Zůstává filozofická otázka, proč je podpora České televize v české společnosti tak silná. Může jít o vrozený konzervativismus a lásku k zavedeným značkám, jak to formuloval Petr Pavel: Pilsner Urquell, Škodovka a Česká televize. Nebo to souvisí s proměnou autority, kterou týdeník rozebírá v titulním tématu o školství. V roce 1968 se protesty vymezovaly proti autoritě otců, učitelů a státu, dnešní protestující naopak volají po větším státu, ochraně a bezpečí, a to ve společnosti, která oslabuje klasické autority a řeší rostoucí násilí ve školách i vůči učitelům. Je tu zoufalá poptávka po autoritě, pocit dezorientace a ztráty jistoty ve světě obrovské plurality hlasů. Lidé chtějí mít místo, kam půjdou a kde mají úředně zaručeno, že tam najdou pravdu, místo aby ji sami hledali.
Závěr
Porážka v mezivolebních volbách je podle panelu hlavně Trumpova prohra se sebou samým, s inflací, válkou s Íránem a rodinným obohacováním. Evropu ale změna kurzu nečeká: America First a nové rozložení nákladů na evropskou bezpečnost zůstanou. V Česku se mezitím spor o Českou televizi mění v souboj totemů, v němž chybí věcná polemika, a za obranou veřejnoprávního média je vidět i hlubší poptávka po autoritě.
