Pokud nečtete noviny, jste neinformovaní; pokud je čtete, jste informováni špatně. Tento posměšek, připisovaný Marku Twainovi i Thomasi Jeffersonovi, otevírá rozhovor o tom, kam se za posledních třicet let posunula česká i světová žurnalistika. Hostem je novinář Tomáš Tureček, který ve světě klasických médií strávil téměř čtyři desetiletí — třináct let v zahraniční redakci Mladé fronty Dnes se specializací na Afriku a poté dlouhá léta v čele české edice měsíčníku National Geographic, kterou založil a vedl zhruba čtvrt století. Z této perspektivy nabízí pohled, podle něhož se z žurnalistiky postupně stal aktivismus a veřejnoprávní média přestala plnit roli, kvůli které vznikla.
Dvě zlaté éry a jeden společný šik
Vrcholů české žurnalistiky bylo podle Turečka několik. Tím nejvýraznějším byla první republika, druhým pak počátek devadesátých let, kdy se země otevřela a budovala svobodnou společnost. Tehdejší svobodu projevu i myšlení popisuje jako prakticky neomezenou: nikdo redakce neřídil, co smějí a nesmějí publikovat, texty se z hlediska politického vyznění téměř nekontrolovaly.
Zároveň ale upozorňuje na odvrácenou stranu té euforie. Novináři tehdy podle něj jednomyslně podpořili nový směr — otevřenou společnost, privatizaci, západní orientaci — a dělali to nadšeně a sami od sebe. Nikdo jim to nenařizoval, ale prakticky všichni se dívali stejným směrem. Tureček souhlasí s myšlenkou, že už tehdy fungovala jakási spirála mlčení: nenašel se odvážlivec, který by privatizaci nebo prodej cukrovarů a skláren veřejně zpochybnil, aniž by riskoval podezření, že se chce vrátit do starých pořádků. Když si režisér Jiří Menzel dovolil poznamenat, že určitý druh cenzury kdysi nebyl tak úplně na škodu, dostal podle Turečka od kolegů ostrou sprchu.
Od informování k aktivismu
Že je dnešní žurnalistika v hlubokém marasmu, odpovídá Tureček bez váhání. Z velké části si za to podle něj může sama, byť svou roli sehrály i ekonomické tlaky a propad peněz proudících do klasických médií. Přesný den zlomu nedokáže určit, vnímá ho ale spíš jako dlouhý proces, který se táhne celá desetiletí a v zahraniční politice se podle něj projevil kolem 11. září a války v Iráku — tehdy se prý většina novinářů znovu nechala unést tím, co dělaly klíčové západní státy, a zpochybňovat to se „neslušelo".
Kořeny posunu hledá v devadesátých letech, kdy řada studentů i mladých novinářů vyjížděla na západní univerzity. Jazykově si polepšili, ale podle Turečkova čtení si odtud zároveň přinesli určitý způsob vidění — pocit, že v „českém rybníčku" se nic neděje a že je třeba sem přinést to, co frčí ve světě. Tento proces popisuje jako tichou indoktrinaci, kterou si tehdejší generace neuvědomovala; navazuje přitom na obraz „dlouhého pochodu institucemi", jehož západní podobu spojuje s levicovými hnutími roku 1968. Jak starší generace novinářů odcházely do důchodu, rostl podle něj podíl těch, kdo zastávali jeden jednotný názor.
Symbolem ztracené poctivosti je pro Turečka rozhlasový novinář Jan Petránek, zahraniční zpravodaj spjatý s obnovenými Lidovými novinami, který po normalizaci nesměl vykonávat své povolání. Petránek podle jeho vzpomínek studoval zprameny z více zemí a sledoval zprávy „podle východu slunce", přesto na sklonku života dostal nálepku, že trpí stockholmským syndromem — jen proto, že si dovolil nebýt paušálně proti.
Veřejnoprávní média jako forma výpalného
Nejostřeji se Tureček vymezuje vůči samotnému pojmu veřejnoprávní médium. Přiznává, že úplně nerozumí tomu, co dnes znamená, a název mu připadá podezřelý. Záměr autorů z devadesátých let — aby nešlo o státní televizi, ale o instituci placenou veřejností — chápe, jeho dnešní podobu ale označuje za formu výpalného: i lidé, kteří se na Českou televizi vůbec nedívají, jsou podle něj nuceni za ni platit, ať se jim to líbí, nebo ne. A veřejnoprávní média prý svou funkci neplní.
Argumentuje přitom z pozice člověka, který čtvrt století vedl časopis. National Geographic podle něj v anglosaském prostředí plní jakousi veřejnoprávní roli, aniž by čerpal z koncesionářských poplatků — financují ho přímo lidé, kteří ho rádi čtou. Přesto se jim dostává kvalitní žurnalistiky. To, co se dnes vydává za veřejnoprávní službu, podle Turečka veřejnoprávní službou není.
Zvlášť kriticky popisuje personální uzavřenost těchto redakcí. Tvrdí, že kdo dnes chce ve veřejnoprávním médiu pracovat, musí být už předem „předvybrán" — člověk z jiného názorového proudu, který by chtěl prosazovat odlišnou redakční politiku, se podle něj dovnitř nedostane. A protože novináři mezi redakcemi putují, šíří se tento jev i do velkých deníků a webových portálů. Jednotek titulů, kde se ještě cení vnitřní debata a více pohledů, podle něj ubývá.
Marxleninský oblouk: propagátor, agitátor, organizátor
Nejprovokativnější je Turečkovo přirovnání k marxisticko-leninské teorii žurnalistiky, kterou on sám jako student absolvoval. Ta učila, že úkolem tisku je být propagátorem, agitátorem a organizátorem. Podle Turečka opsala česká žurnalistika velký oblouk a vrátila se přesně k tomuto modelu: namísto toho, aby čtenáři nabídla fakta a nechala ho udělat si vlastní názor, propaguje „správnou myšlenku", agituje pro určitou věc a v krajním případě i pomáhá zorganizovat patřičné shromáždění. Zpravodajství České televize o demonstracích na Letné podle něj naplnilo všechny tři funkce naráz.
Když z etalonů zbyly značky
Stejný posun vidí Tureček i v zahraničí. Vlastní zkušenost čerpá z Jižní Afriky, kam jezdil od pádu apartheidu pravidelně. Západní média podle něj po pádu apartheidu oslavovala nástup utlačované většiny k moci a negativní jevy systematicky přehlížela — měl prý při jejich čtení stejný pocit, jako když kdysi Rudé právo psalo o výdobytcích sovětské vědy. Žádný „duhový národ" podle něj nevznikl a o dnešním násilí, které popisuje včetně útoků na farmáře, se podle jeho slov u nás i na Západě raději mlčí, aby se nenarušil zavedený narativ. (Tato hodnocení odrážejí Turečkovu vlastní zkušenost a interpretaci, nejde o redakční stanovisko.)
Symbolem ztráty důvěryhodnosti je pro něj i kauza ruského vměšování do amerických voleb. V rozhovoru zazněla připomínka zprávy z roku 2019: zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller tehdy uzavřel, že volební tým prezidenta Donalda Trumpa neprokazatelně koordinoval postup s Ruskem — a vyvrátil tak podezření, kterým velká americká média žila dva roky. Podle Turečka se mezinárodní etalony jako CNN, Washington Post, New York Times či BBC postupně bez výjimky zpronevěřily svému poslání a dnes razí jedno určité vidění světa, ať jde o Jižní Afriku, Trumpa, Putina nebo izraelsko-palestinský konflikt. Velké redakce přirovnává k rodině, která se dívá jedním směrem a každou nepohodlnou otázku vnímá jako odchylku od pravé víry.
Východisko nabízí Tureček jediné, a to právě Petránkovu metodu: poctivě studovat zdroje z více míst a více zemí. Je to podle něj jediná šance, jak se prokousat k realitě v době, kdy se značky, které kdysi platily za synonyma svobodné žurnalistiky, podle jeho čtení proměnily v nositele jednoho názoru.
