Brno se v posledních dnech ocitlo v reflektorech kvůli srazu sudetských Němců — akci dotované zhruba dvaceti miliony korun z Bavorska. Bývalý brněnský senátor a onkolog Jan Žaloudík ji v rozhovoru pro Svědomí národa označuje za nevkusnou a zbytečnou. Vedle smiřovacího divadla s Bavorskem ale otevírá i témata, o kterých se mnohem méně mluví: zásahy do genetického kódu, malý český deep state a vyprázdněnost stranické politiky.
Sudetský sraz v Brně: nevkusné gesto za peníze z Bavorska
Že Brno není v zahraničí příliš rozpoznáváno, je dlouhodobý problém — část lidí ho zaměňuje za odkašlání nebo zkratku. Možnost zviditelnit město přes moderní technologie, výstavbu nebo školství by byla férová. Vybírat si k tomu sjezd potomků odsunutých Němců dotovaný dvaceti miliony z Bavorska jako vizitku ale není nejšťastnější volba — zvlášť pokud se část účastníků v krojích rekrutuje z bavorského folkloru, zatímco šohajové od Kyjova musí stát stranou.
S Němci jako takovými spor není. Profesní spolupráce s Lipskem, Mnichovem nebo Heidelbergem funguje čtyřicet let bez problémů. Hořkost ale legitimně zůstává jak na straně rodin, jejichž příbuzní prošli koncentračními tábory, tak na straně těch, kdo museli Sudety opustit v roce 1938 i po roce 1945. Kdyby si Svaz protifašistických bojovníků zaplatil sraz v Norimberku nebo Mnichově, nebo kdyby se podobné setkání konalo v Poznani či Vratislavi, reakce by byly přinejmenším smíšené.
Benešovy dekrety v právní rovině prolomit nelze — vznikly z rozhodnutí vítězných mocností. V praxi jsou ale dávno prolomené ekonomicky: sedmdesát až osmdesát procent kapitálu v Bavoráky ovládaném Bismarckově „jednadvacátém spolkovém státě Böhmen" pochází z Německa, propojení je hluboké a v rámci Evropy bude jen sílit.
Crispr, Hantavidus a americký lékař v karanténě
Skutečnou starostí nejsou opakované mediální poplachy kolem ebol a hantavirů, ale věci, o kterých se nemluví. V roce 2019 dostaly dvě biochemičky Nobelovu cenu za metodu Crispr, která umožňuje vystřihovat a vkládat sekvence v genetickém kódu jakéhokoli organismu. Přesně od té doby z hlavních zpráv zmizela tradiční biologická panika typu antraxového prášku — protože dnes už se „spousta věcí umí" jinak.
Příroda umí rozšířit ledacos, ale ebola se klimaticky nemůže usadit v severních zeměpisných šířkách. Paradoxů kolem pandemie covidu bylo víc: nejvíce zasažena byla vyspělá zdravotnictví, zatímco v rozvojových zemích a uprchlických táborech s mizernou hygienou se předpokládané hrůzy nekonaly. Mikrobové člověka přežijí — ti, kteří jsou na něm závislí, se prostě přesunou na opice nebo jiná zvířata.
Že si zrovna Spojené státy, které mají špičková infekční pracoviště, vezou jednoho lékaře do karantény v Brně a další pacienty v Berlíně, je politické gesto. V Keni o ochotu spolupracovat nestáli. Žaloudík říká, že nepanikaří, ale po „úspěchu" covidní pandemie se dá čekat cokoli — ptačí chřipka, zvířecí chřipka nebo jiná modifikovaná varianta. Otázka už není, jestli to udělala příroda nebo nějaký „současný stvořitel".
Žlutý kopec: lidi vždycky chtěli drama a uspokojení nižších pudů
V Brně bývalo popraviště na Žlutém kopci, kam se v sedmnáctém století chodívalo z dnešního Starého Brna nahoru s odsouzenci a dolů už ve výrazně veselejší náladě — přes místní vinice, dokud je nezachvátila peronospora. Pití vína se přitom vázalo na popravu samotnou: když nebyla, lid hlasitě požadoval, aby kat někoho zabil. Společné drama bylo součástí pospolitosti.
To samé udělali ve starém Římě s arénami, kde gladiátoři páchali řemeslnou krutost pro pobavení diváctva. Ve středověku se na upalování jezdilo jako na atrakci. Současnost ale není o nic kulturnější — akční filmy, počítačové hry, kde se po výstřelu do hlavy rozstříkne mozek, virtuální popravy. Diváci to mají rádi, jen se pak ze ztráty krve při odběru z žíly skládají.
Pospolitost dnes přebrala sociální síť. Padouchy se ale nedaří odsuzovat — z velkých afér posledních let nikdo neskončil v poutech a část veřejnosti by možná uvítala alespoň symbolickou „virtuální popravu", kde by darebák padl, krev stříkla a on pak odběhl do zákulisí. Žaloudík to nečte jako relikt minulosti, ale jako trvalou součást člověka jako biologického savčího druhu.
Malý český deep state a vyprázdněné stranické značky
Dvanáct let v Senátu Žaloudíkovi ukázalo, že česká politika je pohyb v tunelu — všechno se redukuje na pravo-levou nebo opozičně-poziční optiku, ačkoli reálný svět je trojrozměrný a má i osy nahoru-dolů a dopředu-dozadu. Když jde něco dolů a dozadu, je celkem jedno, jestli zprava nebo zleva. Tento rozhled umožní teprve odstup mimo aktivní politiku.
Česká republika je dostatečně velká na to, aby měla i malý vlastní deep state. Definovat ho lze jako vliv nikým nevolených institucí nebo jednotlivců, kteří přijímají rozhodnutí mimo volenou cestu. Méně nebezpečnou skupinou jsou tihle aktéři přímo. Nebezpečnější jsou ti, kdo díky ovládaným majetkům modelují situaci ještě před volbami — takže kdo má v rukou velké mezinárodní peníze a zaměstnává spoustu lidí, „nemůže to nechat na náhodných vlnách".
Stranická scéna se sype do všelidových značek. Motoristé jsou ukázkový případ: každý je dnes motorista — od důchodce sekajícího zahradu po toho, kdo natankuje. Sociální demokracie zanikla z prostého důvodu — nikdo na sebe sám neřekne, že je „asociální a nedemokrat". Tudíž jsme všichni sociální demokraté a samostatná strana je přebytečná. Obraz politiky formulují zcela zásadně média, která určují, jestli se bude veřejně řešit Hormuzský průliv nebo nějaká kauza výroku — a podle toho lid politiku odmítá nebo si v ní hledá zachránce, jak to bylo s rouškami v době covidu.
