Sjezd sudetských Němců, který se poprvé konal v Brně, vyvolal vlnu řečí o usmíření, přátelství a o staré osvědčené značce „pravda a láska“. Jenže za líbivým závojem smíření se skrývá pokračující snaha o změnu historického pohledu a o prolomení takzvaných Benešových dekretů. A nejvíc na celé taškařici zaráží, jak ochotně se do ní zapojili čeští politici i veřejnoprávní média.
„Jste naši přátelé“ — lidovci v dobře známé roli
Novopečený předseda lidovců a jihomoravský hejtman Jan Grolich přivítal účastníky brněnského setkání slovy „Jste tady vítáni, jste naši přátelé“. Mluvil o velké cestě, kterou Češi a Němci od druhé světové války ušli, a o tom, že nechce přepisovat historii, ale ukázat „opravdovou sílu pravdy a lásky, která vede k usmíření, přátelství a ke svobodě“.
Pravda, láska, usmíření, přátelství — kdo slušný by mohl něco namítat? Jenže v politice to s těmi krásnými slovy bývá v reálu úplně jinak. A je příznačné, že k podobným akcím měli historicky nejblíž a nejraději na ně jezdili exhibovat právě lidovci. Ať vede stranu někdo starý nebo mladý, pořád je to lidovec — a staré dobré lidovce zkrátka novým kouskům nenaučíš.
Co se příliš nepřipomíná: Posselt a vstup Česka do EU
Aby ta krásná slova dostala kontext, stojí za to připomenout, co o sobě dříve prozradil sám sudetoněmecký předák Bernd Posselt. Na to ostatně upozornil i bývalý dlouholetý europoslanec Jan Zahradil, který s Posseltem svého času měl mnoho co do činění a paměť — na rozdíl od mnohých — neztratil.
Devátého dubna 2003 se v Evropském parlamentu hlasovalo o přijetí České republiky do EU v balíku deseti přistupujících zemí. Česká republika dostala 489 hlasů — daleko nejméně ze všech kandidátů, zatímco ostatní leckdy výrazně přesáhli 500 hlasů. Důvodem bylo, že proti členství Česka hlasoval celý europoslanecký klub CSU vedený právě Posseltem a také téměř polovina europoslanců CDU. Záminkou byly takzvané Benešovy dekrety. Už na předchozím zasedání zahraničního výboru 19. března 2003 Posselt vstup Česka nepodpořil.
Europoslanci CSU před hlasováním prohlásili, že chtějí vyslat české politické scéně signál, že „rány způsobené v minulosti vyhnaným Němcům jsou ještě otevřené“ a je třeba je léčit oboustranným dialogem — a to navzdory tomu, že od roku 1997 platila česko-německá deklarace. Posselt po hlasování zdůvodnil odmítavý postoj usnesením české Poslanecké sněmovny z dubna 2002 a mluvil o tom, že stojí „i přes největší úsilí prozíravých lidí na obou stranách s prázdnýma rukama“. To, co se odehrálo o víkendu v Brně, je přesně pokračováním tohoto „největšího úsilí“.
Vyhraněně proevropská strana se fotí s odpůrcem našeho vstupu do EU
Dalším paradoxem je TOP 09. Strana hluboko pod pětiprocentní hranicí, kterou nyní vede Matěj Ondřej Havel, se sama označuje za vyhraněně proevropskou — a její šéf se s Posseltem nadšeně, s dojatým výrazem fotil. Tedy s člověkem, na jehož libovůli kdyby záleželo, Česká republika by v Evropské unii vůbec nebyla.
A přitom kolik pozornosti média věnovala tomu, že spojencem SPD je německá AfD, která má v programu zrušení Benešových dekretů. Takové „maličkosti“, že se předseda parlamentní strany TOP 09 označuje za extrémně proevropského politika a zároveň se fotí s Posseltem, který dělal vše proto, aby se Česko členem Evropské unie nikdy nestalo, se naopak zamlčují. Tak pracují naše média.
Prezident odsoudil jedno, druhého se nezastal
Velmi nepěknou roli sehrál i prezident Petr Pavel. Někdo na protest proti politice Edvarda Beneše, proti odsunu Němců a prezidentským dekretům zohyzdil sochu Edvarda Beneše — ruce mu pomaloval červenou tekutinou jako krev a doplnil to transparenty o „českém náckovi“. Šlo o symbolický útok na bývalou hlavu státu. Prezident se ovšem vůbec neobtěžoval to odsoudit ani se Beneše zastat. Že někdo ze strany, proti které Beneš bojoval, nálepkuje Beneše jako nácka, by si přitom samo o sobě odsouzení zasloužilo. Jako hlava státu by člověk měl umět zastat se svých předchůdců.
Beneš může být z historického hlediska vnímán jako kontroverzní postava — kdo z té doby není? Ale právě dekrety k tomu, za co bychom mu měli vyčítat, rozhodně nepatří; naopak za ně bychom mu měli být vděční. Jediný, kdo se Beneše dokázal kriticky zastat, byl ministr zahraničí Petr Macinka.
Pavel se ovšem vyjádřil jinak a k něčemu jinému. Poškození památníku pochodu smrti v Pohořelicích, který někdo posprejoval, označil za „primitivní nenávistné vandalství“, jež prý „vychází z atmosféry, kterou vyvolávají někteří politici s cílem rozdělovat společnost a šířit v ní hněv“. Jinými slovy: někdo sem pozve landsmanšaft, na minulost se zapomene, a pokud se to někomu nelíbí, má držet hubu a krok. A když se ozve politik, je to podle prezidenta vyvolávání nenávisti. Přitom prvotní hněv vyvolali ti, kdo akci uspořádali a Posselta a spol. sem pozvali. Volíme si přece politiky právě proto, aby se za nás v situacích, které se nám nelíbí, dokázali ozvat.
Nejde o usmíření, jde o majetek a o přepsání dějin
To, co se v Brně odehrálo, je přesně příklad, jak usmiřování vypadat nemá. Připomíná to lidi, kteří vám provedou nějakou prasárnu a po letech přijdou s velkorysým „já už se na tebe nezlobím“ — a čekají, že na to skočíte. Usmiřování je tady jen líbivou zástěrkou. Ve skutečnosti jde o prosazení narativu, že historie začíná až rokem 1945 a odsunem takzvaných sudetských Němců — přesněji řečeno českých Němců — a pochopitelně o majetkové nároky. Že to s usmiřováním nikam nespěje, naznačil i sám Posselt: další sjezd by se prý mohl konat střídavě v Česku a v Bavorsku.
Samotné označení „Benešovy dekrety“ přitom posouvá vnímání — formálně jde o dekrety prezidenta republiky, ale spojení se jménem vytváří nežádoucí paralelu. Podobně termín „sudetští Němci“ vyvolává dojem jakési homogenní skupiny, ačkoli šlo o Němce žijící na území českých zemí, později Rakouska-Uherska a Československa.
Negace za každou cenu: opozice, která musí být proti všemu
Celý spor odkrývá hlubší problém: opozice se dostala do pozice, kdy z principu nesmí souhlasit s ničím, co navrhne vláda Andreje Babiše — a tak raději souhlasí s Posseltem a s celou brněnskou šarádou. Existují přitom témata, na nichž by se měl shodnout každý, kdo to s republikou myslí aspoň trochu dobře. Když se politici neshodnou ani na tak základní věci, neshodnou se na ničem.
Krásně to ukázala kauza z ODS. Jana Černochová si dovolila — velmi střídmě — pochválit za personální rozhodnutí vládu Andreje Babiše, a postavil se proti ní stranický kolega Žáček s tím, že by se k žádnému kádrovému rozhodnutí takto nikdy nevyjádřil. Podle něj se ODS musí vždy jasně vymezit proti Babišovi, pokud chce být zase hlavní hybnou silou opozice. Tedy: cokoli Babiš udělá, musí se negovat — i kdyby navrhoval něco sebevíc rozumného. Přesně tímhle se zabetonovala politická scéna v Německu, kde si CDU/CSU udělaly z AfD nepřítele, se kterým nelze spolupracovat, a odsoudily se tak ke spolupráci se socialisty a zelenými.
Že nejsou v ODS všichni takoví, ukázal kandidát na pražského primátora Tomáš Portlík, který se vymezil proti opakování scénáře vládnutí v Praze se Zdeňkem Hřibem. Kdo si totiž sám vykope všechny možné koaliční partnery, nažene se nakonec do náruče partnerů, se kterými nemá nic společného — jako se to stalo primátoru Bohuslavu Svobodovi s Piráty.
Pravda a láska se pere sama se sebou
Vášnivá debata se rozhořela i kolem nejhodnotovější instituce — Knihovny Václava Havla. Z knihovny, kterou vede ekonom Tomáš Sedláček, odcházejí zaměstnanci i sponzoři; ruce od ní dává i mecenáš Bakala. Mezi odcházejícími je spisovatel Jáchym Topol, který v rozhovoru pro Český rozhlas Sedláčkovi vytkl, že s odkazem Václava Havla zachází jako se „speněžitelným artiklem“ podle vlastních „ezoterických vizí“, a mluvil o pocitu, že se z Havla stává „Mickey Mouse“. Ukazuje se, že ani pravda a láska se mezi sebou nečastuje pravdou a láskou, ale výpověďmi a vyřizováním účtů přes média.
Dvojí metr: kolektivní vina jen pro někoho
Celá kauza odhaluje pozoruhodný dvojí metr. Lidé, kteří jindy bojují proti dezinformacím a za faktickou správnost, najednou bez uzardění vytrhávají věci z kontextu a relativizují. V jedné internetové debatě dokonce padla věta, že „oběti byly na obou stranách“ — přitom jen obětí holokaustu bylo víc, než kolik celkem zemřelo lidí v Německu za druhé světové války. Tytéž hlasy, které odmítají kolektivní vinu Němců, by ji bez váhání uplatnily na celé Rusko.
Stejný princip nálepkování „škůdců“ se přitom dnes vrací v zelené podobě. V Kodani zazněl návrh, aby senioři ve veřejných domovech pro seniory měli kvótu na maso — pouze 80 gramů hovězího týdně — s odůvodněním, že „právě tato generace způsobila nejvíc škod“ na klimatu. Ukazování na „škůdce“, ať už jsou jím Židé, staří lidé, nebo kdokoli jiný, je tentýž princip — jen levicoví extremisté si dnes počínají bez mediálního povšimnutí. Česká republika se přitom jako jediný stát EU zdržela hlasování o klimatické rezoluci OSN — což ministr zahraničí obhájil tím, že odmítá schvalovat něco, co považuje za ekonomicky likvidační a nesplnitelné.
Když se pravda a láska pere i v bývalé koalici
Spory se nevyhnuly ani bývalé vládní koalici. Petr Fiala publikoval příspěvek mířený na premiéra: „Pane Babiši, jestli potřebujete vyřešit někoho na MMR, tak já vím, jak se to dělá“ — narážka na to, jak se vypořádal s Ivanem Bartošem a jeho spackanou digitalizací stavebního řízení. Bartoš nezůstal nic dlužen a odpověděl: „Možná kdybys tenkrát radši řešil Pavla Blažka a jeho kryptodobrodružství, mohls být furt premiér a ne influencer.“ Fialovo influencerství na sociálních sítích zkrátka dospělo do bodu, kdy si z něj utahuje i Bartoš.
Téma, které se bude vracet
Pro nás si můžeme tohle téma uzavřít — ono se ale neuzavře. Vrací se v pravidelných intervalech a za rok tu bude znovu: znovu prohlášení z Hradu, znovu vítání s pravdou a láskou na rtech, znovu otevřené majetkové otázky. Klíčové proto je, aby vláda situaci správně vyhodnotila a navzdory tomu, co se děje na Hradě, si jela svoji linku — protože to je jediný způsob, jak proti tomu bojovat.
