Řada lidí dnes popisuje tentýž pocit: názory nezměnili, a přesto se z nich stali podezřelí. Politický střed se posunul někam jinam a postoje, které byly před patnácti lety naprosto běžné, jsou najednou terčem. Vysvětlení nestačí hledat u jmen a stran. Trhliny v politice jsou jen tím, co se na povrchu ukáže ze zlomů vedoucích mnohem hlouběji – do kultury a do světa myšlenek.
Stranu jsem neopustil, ona opustila mě
Moje názory zhruba odpovídají demokratovi kolem roku 2010, a přesto ze mě neúnavně dělají netvora. Tak to letos shrnul Elon Musk. Demokratickou stranu neopustil – strana opustila jeho. Podobně mluví Bill Maher, RFK, Tulsi Gabbard i Marc Andreessen.
Sedí to i na klasického liberála, jehož politické souřadnice leží spíš v roce 1908 než 2010, a klidně až v roce 1688. Pocit je stejný: politika se pohnula, aniž by se pohnul člověk sám. Místy to působí, jako by se mírně pomátla, opustila zdravý rozum a ztratila směr. V Británii, která míří k sedmému premiérovi za deset let, je to vidět nejvíc, ale platí to napříč západním světem.
Dvě století dekonstrukce
Za poslední dvě století šlo intelektuální myšlení drtivou většinou cestou dekonstrukce, nebo rovnou prosté destrukce. Filozofů významu, morálky či politiky, kteří nabídli něco pozitivního, je zoufale málo – zkuste je vyjmenovat.
Slovo dekonstrukce se nejčastěji pojí s Jacquesem Derridou, mužem, který vzal literatuře veškerou zábavu. Nejdůležitější bourač to ale nebyl. V 19. století přišel Nietzsche s tím, že neexistuje absolutní pravda, pouze perspektivy. Michel Foucault na to navázal tezí, že v nepřítomnosti pravdy se má všechno vykládat optikou moci. Svět se tím rozdělil na oběti a utlačovatele.
Foucault je dnes nejcitovanějším zdrojem v celé akademické literatuře. Zajímavá postava: jeden z nejhlasitějších veřejných podporovatelů ajatolláha Chomejního a zároveň zastánce legalizace sexu s nezletilými – jistě z čistě libertariánských pohnutek. Západ v mnoha ohledech žije ve Foucaultově světě. Ve světě utlačovatelů a obětí, ve světě mojí pravdy a tvojí pravdy. Ve světě, kde spolu v jedné politické straně vydrží islamisté i LGBTQ aktivisté, přestože jedna skupina by tu druhou nejraději shazovala ze střech. Spojuje je jediné: sdílený pocit oběti.
Z Evropy na americké univerzity
Po druhé světové válce se nejhorší evropské myšlenky propašovaly přes Atlantik. Na americké univerzitě se vylíhly a zmutovaly do kritické rasové teorie, kritické genderové teorie, intersekcionality a queer teorie. Jako příloha k tomu přišla postkoloniální teorie, aby byly dějiny Západu spolehlivě rozebrány a aby se za ně dalo náležitě stydět.
Milovat se dají všechny stejně. Než člověk stihne dosnídat, musí uznat půdu původních obyvatel, zkontrolovat si privilegia a alespoň třikrát změnit pohlaví. Do práce pak dorazí o půl hodiny později – ale to se dá vysvětlit tím, že čas je utlačovatelský vynález bílé nadvlády.
Bůh, trh a útok z boků
Dekonstrukce tím neskončila. Richard Dawkins a noví ateisté prohlásili, že Bůh není, a bezstarostně předpokládali, že bezbožná společnost si nějak sama vytvoří pěkné humanistické krédo, které dodá smysl, vzájemnou důvěru a mravní řád. Prý o tom dnes začíná pochybovat.
V ekonomice šlo bourání hůř. Důkazy, že vlastnická práva, volné trhy a inovace jsou nejlepší mechanismus tvorby prosperity, jsou zdrcující – zvlášť po roce 1990 se proti nim staví protivyprávění těžko. Dekonstruktéři jsou ale mazaní, a tak zaútočili z boků. Přišlo net zero, ideologie strachu a ničení, která dodala novou záminku pro státní zásahy. A aby padla i meritokracie, přišlo DEI: z diverzity, rovnosti a inkluze se v praxi stalo rozdělení, nárok a indoktrinace.
Parazitické ideje a ekonomika, která jim otevřela dveře
Skoro všechny tyto myšlenky a narativy jsou parazitické. Živí se historickým tělem dobrých základních idejí, které pak převracejí a nahlodávají. Ani jedna nevychází z optimismu. Ani jedna nespojuje. Ani jedna nenabízí cestu k lidskému rozkvětu.
Proč tedy zabraly? Zčásti nevyhnutelně kvůli ekonomice. Tržní ekonomiky vždycky vytvářejí vítěze a poražené, přinejmenším v relativních materiálních poměrech. Vždycky proto budou existovat ideologie pro vítěze a ideologie pro poražené – a v demokracii mají obojí zhruba stejnou šanci se prosadit. Pokud se poražení nemohou podílet na prosperitě, strhnou ji. Vítězové se tedy musí starat o zájmy celé společnosti, ne jen o ty svoje.
Ve finanční krizi roku 2008 se stal pravý opak: zisky se privatizovaly a ztráty socializovaly. Kvantitativní uvolňování, které následovalo, masivně zesílilo nerovnost tím, že vyhnalo nahoru ceny aktiv těch, kdo už bohatí byli. Řečeno slovy Scotta Bessenta šlo o měnovou politiku ve verzi gain of function. Z kvantitativního uvolňování se stal motor nerovnosti a politická třída neudělala nic, aby to vyrovnala. V éře globalizace se zapomnělo na ty, kdo na volném obchodu tratí. V éře inovací se zapomíná na ty, které semele kreativní destrukce. Špatné myšlenky si tak našly ochotné publikum.
Paradox radikálního progresivismu
Špatné myšlenky potřebují i své pomocníky. Tady se otevírá paradox radikálního progresivismu: bere si dobré střípky z klasické liberální tradice, ale zbavuje je ukotvení ve víře, v odpovědnosti a především ve zdravém rozumu. Krédo, které samo sebe vidí jako pozitivní a konstruktivní, tak končí jako motor destrukce.
Progresivismus stojí na utopické teorii lidské přirozenosti. Hlásá práva bez odpovědnosti. Ve jménu individualismu rozkládá tradiční struktury – rodinu, církev, národ. A slibuje trvalý pokrok nejen v ekonomické sféře, kde to obhájit lze, ale i ve sféře mravní. Představa, že lidstvo je nekonečně zdokonalitelné, se přitom zkoušela opakovaně a vedla k dost pochybným koncům.
Většina progresivistů navíc na Boha zapomněla, nebo se o něm alespoň nebaví. Tradice křesťanského socialismu, dělnického metodismu a nonkonformismu se vytratily. Řečeno smířlivě: přijali příliš mnoho Atén a příliš málo Jeruzaléma. Jeruzalém progresivisté nemají rádi, patrně od chvíle, kdy jim někdo vysvětlil, že leží v Izraeli. Nerozumějí náboženství, nerozumějí rozdílům mezi náboženstvími a nerozumějí vášním, které náboženství dokáže rozdmýchat. Odtud kulturní relativismus, otevřené hranice, stud za vlastní dějiny a ochotná asistence u civilizačního sebevymazání Západu. Jinak jsou skvělí.
Život ve lži a cena za pravdu
Všechny tyhle špatné myšlenky drží pohromadě i díky lžím. Muži mají sedm pohlaví. Biologie je tekutá. William Shakespeare byla černá žena. Anglický venkov je rasistický. Amerika byla založena roku 1619. Všechny kultury jsou si rovny. Hlavním padouchem druhé světové války byl Winston Churchill, ne Adolf Hitler. Žili jsme ve lži.
Čím dál se společnost od pravdy vzdálí, tím víc nenávidí ty, kdo ji vyslovují. Říkat pravdu se stává revolučním činem. Kniha přísloví přitom nabádá držet se dvou věcí zároveň: pravdy a laskavosti. Pravda se dnes až příliš často obětuje ve jménu laskavosti. Jenže jak ví každý rodič dospívajících dětí, pravda a laskavost nejsou protikladné ctnosti – pravda je nezbytnou složkou laskavosti. Bez pravdy je laskavost placebo. Společnost, která přestane říkat pravdu, protože by mohla zabolet nebo být nepopulární, brzy ztratí svou Severku. Ztratí duši.
Právě obrana pravdy přivedla do veřejného prostoru Jordana Petersona. Odmítl, aby ho někdo nutil lhát o biologickém pohlaví. Stálo ho to hodně, ale postavil se statečně za svobodu slova a za pravdu.
Největší oběti: mladá generace
Největší obětí těchto lží jsou mladí. Obrovská část z nich byla vyhnána na univerzity pro zbytečné tituly od zahořklých akademiků bez zkušenosti s reálným světem. Krmili je nepravdivými výklady vlastních dějin a kultury. Ze tří let očistce vycházejí s velkými dluhy a nejistou ekonomickou budoucností. Co s jejich pracovními vyhlídkami udělá umělá inteligence, nikdo neví, ale část z nich se rozhodně nadře. HDP poroste – jenže poroste pro někoho jiného než pro ně.
A kdo si v dnešní loterii života vytáhl ten nejhorší los, tedy mladý bílý muž, čelí kromě nejisté ekonomické budoucnosti i diskriminaci při přijímačkách na univerzitu a znovu při hledání práce. Generace boomerů po sobě nechala pěkný nepořádek. Zvorali jsme to.
Eudaimonia a otázka, kterou je potřeba položit znovu
Jak to tedy obrátit? Jak dát naději další generaci? Jak obnovit podmínky pro lidský rozkvět? Řekové o tom přemýšleli hodně a měli pro to slovo: eudaimonia. Shrnuli ji do tří ideálů – dobro, krása a pravda.
Rozuměli tomu i Američané. Když otcové zakladatelé sestavovali ústavu pro novou zemi, strávili nepřiměřeně mnoho času debatami o povaze hodnot a ctnosti. Jak řekl Benjamin Franklin, svobody jsou schopni jen ctnostní lidé. Tuhle debatu je potřeba vést znovu. Které ctnosti stály pod rozkvětem našich společností? Jaká zlatá nit myšlenek vedla z Atén do Jeruzaléma a zplodila tak výjimečnou civilizaci? Jaká kombinace okolností vedla k explozi prosperity na Západě v 18. a 19. století?
Nový kambrický věk
Naléhavější už to být nemůže. Kulturní dekonstrukce se totiž trefila do okamžiku bezprecedentní technologické změny, s jakou by měla problém i kultura sebejistá a pevně ukotvená. Někdo tomu říká nový kambrický věk – odkazem na dobu před zhruba 530 miliony let, kdy došlo k náhlé explozi evoluční biologie a inovace.
Mluvit o digitálním nebo informačním věku už nestačí. Umělá inteligence otevře věk hojné inteligence. Mnohonásobně rozšíří počet cest, kterými může inovace jít, a mnohonásobně zrychlí její tempo. Změna přichází rychleji, než si kdokoli z nás dokáže představit. Přichází tak rychle, že za sebou nechává myšlení: technologové nerozumějí filozofii a filozofové nerozumějí technologii.
Spojené státy do téhle éry prosperity a hojnosti míří naplno. Evropa a Británie zůstávají uvízlé v byrokracii a averzi k riziku. Vlna změny ale dorazí ke všem a otázky budou na obou stranách Atlantiku stejné. Jak spojit ekonomickou dynamiku s lidským rozkvětem? Jak ve věku umělé inteligence skloubit podmínky pro inovaci, která je klíčem k růstu produktivity, s péčí o ty, které kreativní destrukce semele? Jak proměnit hojnou energii Země a Slunce v bohatství a zůstat přitom dobrým hospodářem planety?
Rekonstrukce
Je potřeba obnovit víru ve volné trhy zmírněné ctností a dobrým vládnutím. Energetickou hojnost zmírněnou dobrým hospodařením s planetou. Školy by měly následovat příklad Katherine Birbalsingh a učit děti mít rády svou zemi a svou kulturu. Univerzity se mají vrátit ke svým kořenům – ke kritickému myšlení, svobodě slova a lásce k poznání.
Především je ale potřeba obnovit sebedůvěru vlastní civilizace a bránit ji před parazitickými a progresivistickými pošetilostmi. A převést tyhle myšlenky do pozitivní vize dobra, krásy a pravdy, která dokáže inspirovat novou generaci a vrátit jí podíl na společnosti i na budoucnosti. Svět, kde nekvete jen menšina, ale většina. Po dvou stoletích bourání přichází na řadu rekonstrukce.
