Církevní právník Jan Rozek se v rozhovoru věnuje tomu, jak katolická církev v Česku i ve světě zachází s případy sexuálního zneužívání — od role jednotlivých papežů přes spolupráci s policií až po tlak, kterému podle něj čelí oběti. Rozek oběti zastupuje a vede organizaci Pro čistou církev.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory — část z nich jsou vážná obvinění a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Rozek formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Jak se měnil přístup papežů k zneužívání
Podle Rozka napsal papež Jan Pavel II. biskupům, aby zneužívání kryli, a v posledních dekádách života už fakticky nevládl — za nemocného papeže podle něj rozhodoval někdo jiný. Zlom připisuje až Ratzingerovi, pozdějšímu papeži Benediktu XVI., který jako tehdejší šéf kongregace začal budovat struktury pro trestání kněží.
Papež František podle Rozka umožnil, aby se případy nepovažovaly za promlčené i desítky let zpátky, pokud se na tom biskupská konference s kongregací domluví; morální biskupské konference si tak podle něj vyžádaly řešení kauz starých 50 i 80 let. Františkovi Rozek připisuje také dokument Vos Estis Lux Mundi, který popsal práva obětí. V Česku ale podle něj podobné očištění neprobíhá.
Poprvé má oběť svého právníka
Doposud byla oběť v církevním řízení podle Rozka brána jen jako svědek, ne jako strana — neměla právníka a nedostala ani zápis své výpovědi. Rozek popisuje, že prosadil, aby oběť měla svého právního zástupce; poprvé se to podle něj podařilo v Praze v kauze oběti proti dominikánům, na čemž spolupracoval s pražským arcibiskupem.
Ani to ale podle něj není ideální. Když jako právník klade druhé straně otázky, odpovídají prý protiotázkami — a to i před soudcem. Tu aroganci a povýšenost Rozek popisuje jako zásadní problém řízení uvnitř církve.
Spolupráce s policií a „omerta“ mlčení
Případy mladší 15 let se podle Rozka Česká biskupská konference zavázala hlásit policii, což hodnotí jako velký pokrok. Většina kauz je ale podle něj promlčená, protože oběti se ozývají typicky až mezi třicátým a pětatřicátým rokem — traumatické vzpomínky se podle jeho líčení vrací často až ve chvíli, kdy vlastním dětem je tolik, kolik bylo obětem v době činu.
Rozek je přesvědčen, že v církvi funguje jakási „omerta“, mlčení podobné tomu, jaké zná italská mafie. Jako protiklad uvádí Chile, kde podle něj policie zadržela biskupy i s asistenty na jednom místě, zabavila dokumenty a odhalila zneužívání u řady z nich. Zmiňuje také, že brněnský soud měl podle doslechu argumentovat „zpovědním tajemstvím“ jako důvodem, proč nespolupracovat s policií — tento pojem ale Rozek považuje za vymyšlený a neexistující.
Jak se pachatelé přesouvají a případy tutlají
Obvyklým vzorcem je podle Rozka přesouvání pachatele z farnosti do farnosti nebo mezi diecézemi; u řeholních kněží prý i mezi zeměmi, třeba do zahraničí. Takový přesun kněží podle něj sami označují za „odměnu“ — dotyčný má klid, plat a žádnou práci.
Situace se podle Rozka zlepšuje díky tomu, že řadu případů jeho organizace „nasvítila“ a upozornila na ně biskupy. Papež podle něj několik biskupů odvolal, a ostatní tak dostali strach. Jeho organizace navíc umí podávat na biskupy stížnosti přímo ke kongregaci, což podle něj biskupy tlačí k tomu, aby jednali.
Kam se obrátit a jak organizace obětem pomáhá
Insiderů z vyšších pater církve, kteří by byli ochotni mluvit, je podle Rozka u nás málo. Kromě jeho organizace působí podle něj ještě jedna, která ale volí jinou cestu — spíše symbolické akce a dohody s biskupskou konferencí. Rozkova organizace Pro čistou církev podle jeho slov žádné smlouvy s církví podepisovat nechce a soustředí se na to, aby pro oběti vyjednala co nejvíc včetně terapie.
Řadovým věřícím i příbuzným, kteří zjistí, že jejich kněz nebo biskup zneužívání kryje, Rozek radí komunikovat s církví zásadně písemně, ne telefonicky, a obrátit se na jeho organizaci. Ta podle něj zná lhůty a postupy, umí biskupa zažalovat, když případ neřeší, a pomůže oběti s terapií i s oznámením policii.
Tlak na oběti a naděje na změnu
Tlak okolí na oběti je podle Rozka obrovský. Popisuje, že řada obětí ze Slovenska se stěhuje do Brna a první slovenská oběť, která se ozvala, podle něj odešla až do Anglie. Silně na něj zapůsobil moment, kdy přivedl oběti k prezidentu Petru Pavlovi a slovenské oběti se prý nedokázaly ani vyfotit a stály otočené zády.
Přesto se Rozek označuje za optimistu. Jako člen výboru Rady vlády pro lidská práva vnímá, že se legislativa posouvá — poslankyně napříč opozicí i koalicí podle něj prosadily zákony, které nově definují sexuální zneužívání, a chystá se prověřování lidí pracujících s dětmi, u nichž by záznam o napadení dítěte zůstal viditelný po velmi dlouhou dobu. Rozka frustruje, že za zneužití dítěte z pozice autority padají podmíněné tresty, a věří, že za pár let už to bude jinak.
Závěr
Rozkovo vyprávění spojuje osobní zkušenost církevního právníka s ostrou kritikou toho, jak instituce podle něj přistupuje k obětem. Jde o jeho svědectví a světonázor; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
