Rozhovor se Soňou Pekovou se od počátku nese v jiném ladění, než bývá u zpravodajských debat zvykem. Namísto komentářů k aktuálním událostem rozvíjí vize o povaze času, vědomí a o tom, jak se člověk může naučit naslouchat hlasu, který přichází tiše — bez amplionu, bez vizuálního křiku, bez nutkání upnout se na hotový výsledek. Je to rozhovor o cestě, ne o cíli.
Knihy, které ještě neexistují, a čas, který neplyne lineárně
Peková třídí knihy do dvou kategorií: trojkové a pětkové. Trojkové jsou ty, kde vládne utrpení, nedorozumění, těžké zápletky — dramata, která dřív aktivně vyhledávala. Teď ji odpuzují. Pětkové jsou vzácné, imaginativní, otevírají prostor místo toho, aby ho zužovaly. Právě takovou knihu překládá z angličtiny: Book of Records — Kniha záznamů — jejíž příběh se odehrává ve třech časových pásmech najednou: v dávné minulosti, v jakési intermediární éře a v post-katastrofické budoucnosti, kde lidé putují a hledají nové domovy.
Autorka té knihy pracuje s představou, že čas není lineární tyčinka od rána do večera ani od narození do smrti. To je jen orientační schéma, aby člověk věděl, kam přijít na schůzku. Ve skutečnosti jsou minulost, přítomnost a budoucnost paralelní vývojové linie, které probíhají současně v nekonečném množství provedení. Peková tuto představu nevnímá jako ezoteriku, ale jako kvantově-fyzikální koncept, který — jak říká — má svoji vědeckou legitimitu. Protože tělo je složeno z částic a každá částice je zároveň vlna i hmota, je i člověk sám vlna rozprostřená v časoprostoru. Zhmotní se tehdy, kdy se s daným okamžikem identifikuje.
Akáša jako rozepnuté vědomí
Otázka po akáši — vesmírné knihovně kolektivního vědomí — navazuje přirozeně. Peková ji nepřijímá jako mystický fenomén, ale jako popis určitého stavu vědomí. Kdo je úplně svázán materiálním světem, vidí jen to, na co si může sáhnout. Kdo se dokáže ve vědomí trochu otevřít, může se podívat kousíček za horizont — a pak se o něm říká, že čte z akáše.
Podle jejího výkladu to není věštění v tradičním slova smyslu. Protože časoprostor je fluidní a věci se v určitém smyslu už odehrály, otevřené vědomí může něco z toho tušit — v hrubých obrysech, ne v detailech. Peková popisuje vlastní zkušenost: od dětství má občas pocit, že ví, co přijde, a to u věcí, na kterých jí záleží. Dříve prý lidi strašila, teď se tím nezabývá.
Zároveň jasně říká, proč by s tím čtenáři akáše neměli obchodovat. Osud je cesta, ne cíl. Ilustruje to příběhem o člověku, jemuž čtenář akáše řekne, že vyhraje ve sportce. Člověk se upne na výsledek, prosází vše, rodina se rozpadne — a přitom jeho skutečný osud mohl být jiný: poctivě se vzdělávat, pracovat, a jednoho dne na ulici náhodně najít vyhraný los, který tam někdo ztratil. Výsledek stejný, cesta diametrálně odlišná. Říct finální bod a zamlčet cestu může být podle Pekové víc škody než užitku.
Hory, překlad a návrat z trojkové reality
Peková mluví o tom, jak se vědomě rozhodla nevracet se do toho, čemu říká hrubohmotná realita — do světa, kde dominuje drama, nemoci, negativita. Cestu ven našla ve dvou věcech: v chůzi po horách (sama, což si v rodině musela prosádit) a v překladu pětkové knihy. Překlad popisuje jako téměř fyzický zážitek — jako vsáknutí se do textu, ponoření se do autorčiny imaginace. Přichází pocit svíštění v hlavě, ne zvuk, ale pocit zvuku, a s ním dojem, že ji má někdo nesmírně rád. Tento pocit jinde nezažívá a vědomě ho hledá — na horách nebo přes texty mimořádné imaginativní kvality.
Mezi dalšími okamžiky rozepnutého vědomí jmenuje chvíle těsně před usnutím a těsně po probuzení — limbo, jak to sama nazývá. Právě tehdy přicházejí informace, které přes den nedorazí. Pak člověk pochopí, proč výhybku vyklonil doprava a ne doleva, i když v okamžiku rozhodnutí sám nevěděl proč.
Ticho místo amplionu: jak slyšet jemné věci
Jak se naučit rozlišovat jemné vjemy od křiku? Peková vidí dvouvrstvý problém. Za prvé si uvědomit, že vizuální a zvuková stránka světa manipuluje — reklamy, jasná světla, hluk. Za druhé se od toho odpoutat. Metafora, kterou používá, je přesná: kdo chce slyšet šepot, nemůže stát vedle řvoucího amplionu. Musí ho vypnout, nebo odejít.
Jakmile člověk najde svůj způsob ticha — pro Pekovou jsou to hory a imaginativní texty, pro jiného může být něco zcela jiného — otevře se schopnost reagovat na jemná upozornění přicházející zevnitř. Stop. Pozor, je to past. Okamžitě, bez pětiminutového čekání. Tato intuice je podle jejího pohledu dostupná každému, kdo o ni stojí a vytvoří pro ni prostor.
Čím výš se člověk dostane ze svého trojkového minima, tím jsou nástrahy jemnější a nenápadnější. Nejde o hrubou páku — jde o sotva postřehnutelné odchylky, které se dají rozpoznat jen v tichém vnitřním stavu. Výsledkem je, že člověk řeší zajímavé, ale navenek drobné úkoly — a až v limbovém stavu nad ránem pochopí, proč danou výhybku vyklonil tak, jak vyklonil.
Největší radost teprve přijde
Na otázku po radosti Peková odpovídá nezvykle: na tu největší teprve čeká. Vidí za horizont — moc krásné věci, jak říká — a o jejich existenci nepochybuje. Zda se stanou, nebo zda tam „už byli" a jen to přehrávají znovu v dalším závitu spirály, je pro ni méně důležité než to, že jde po cestě, která k nim vede.
Tato cesta obnáší mravenčí práci: psát do půlnoci, ráno v pět sednout do auta a jet do Německa, investovat peníze, i když by bylo snazší je šetřit. Není to nabubřelý cíl, je to velký cíl — a podle Pekové nejen pro ni osobně, ale pro lidi obecně. Vnitřní hlas jí říká, kam výhybku naklonit, a ona mu věří. Největší radostí tak není okamžitá satisfakce, ale jistota: vím, že to všechno dopadne dobře.
