Pohrdání vlastní slovanskou identitou je v evropském srovnání čistě českým unikem. Poláci jsou hrdí Slované, Slovinci, Srbové ani Slováci své kořeny nepopírají ani nevytěsňují. Historik a slavista Michal Téra v rozhovoru pro Rádio Universum vysvětluje, proč v Česku po desetiletí běží kampaň za zdiskreditování pojmu „Slovan“, kde je rozdíl mezi politickým slavismem a panslavismem, proč generace Masarykova své slovanství i příklon k Západu uměla spojit a co se stane, když je obyvatelstvo systematicky odstřižené od svých kořenů.
Češi jako jediní pohrdají vlastními kořeny
Když řeknete „slavista“, polovina lidí má podle Téry pocit, že jde o fanouška fotbalového klubu. Klesající úroveň vzdělání je podle něj jednou ze stran problému — druhou je cílené zamlžování vlastní identity. Identita podle slavisty není sentimentální zbytek, ale orientace ve světě: kam patříme, s kým si rozumíme, s kým je to horší. V momentě, kdy lidem vezmete kořeny, není možné se racionálně rozhodovat ani normálně růst.
Téra ostatně cituje pasáž ze sloupku komentátora Petra Holuba — varování před tím, že někdo „probouzí slavanofily“ a využívá je „jako pátou kolonu v EU“. Pro slavistu je to neuvěřitelná spatlanina: autor podle něj plete pojmy, kterým evidentně nerozumí. Slavanofilé byli totiž konkrétní rusko-konzervativní hnutí první poloviny 19. století odpovídající západnímu konzervatismu Edmunda Burkeho, ne politický program 21. století. „Slovanská vzájemnost“ není ideologie, ale potenciál, který se může a nemusí naplnit — především prostřednictvím jazyka, který umožňuje vystoupit z provinciálnosti vůči těm, kterým rozumíte nejblíž.
„Otcem slovanské vzájemnosti 20. století byl Adolf Hitler“
Politický slavismus, jak ho Téra terminologicky odlišuje od často zneužívaného panslavismu, se podle něj historicky objevuje v okamžicích společného nepřítele. V 15.–17. století se rodí v Dalmácii a Chorvatsku coby reakce na osmanskou expanzi — chorvatský jezuita Juraj Križanić byl první, kdo začal vidět ochranu slovanstva v moskevské Rusi, ne v polské Rzeczpospolitě. Přemysl Otakar II. se dovolával slovanství proti Habsburkům, Karel IV. psal srbskému carovi Štěpánu Dušanovi, že císařský titul je v rukou dvou panovníků slovanského jazyka.
A klíčový paradox 20. století: největším otcem slovanské vzájemnosti byl podle slavisty samotný Adolf Hitler. Když se nacistický režim choval ke všem Slovanům stejně nepřátelsky, slovanské národy v sobě začaly přirozeně hledat společnou cestu, protože proti nim šla jedna ideologie. To je podle Téry typický vzor: slovanství se aktivuje vždy, když existuje vnější ohrožení. Naopak idea politického sjednocení Slovanů, jak ji nesli někteří národní obrozenci, byla podle něj okrajová už ve své době — v dnešní době pak jde maximálně o pár bláznů na internetu, ne politický projekt.
Masarykova generace: Západ a slovanství šly dohromady
Téra připomíná, že Tomáš Garrigue Masaryk napsal v roce 1916 v Moskvě studii o roli malého národa — text, ze kterého se dnes v Česku selektivně cituje to, co se hodí, a zbytek se vytlačuje. Masaryk přitom nikdy nepochyboval o tom, že Češi jsou součástí Západu, a zároveň ani v nejmenším nepopíral slovanskou identitu a vazby ke slovanským národům. Meziválečná generace, která vyrůstala z racionalismu Masarykova typu, tyto dvě identity v sobě uměla spojit a samotný Masaryk byl jejich nejvýraznějším příkladem.
Jim to navíc nepřekáželo z prostého důvodu: žili ve státě, kde bylo 3 milionů Němců a za hranicemi dalších 80 milionů. Pokud si chcete jako menší národ udržet identitu, slovanství si jednoduše nemůžete dovolit škrtnout. Možnost s tím dnes „hrát“ podle Téry vyplývá pravě z toho, že tu otevřeně reálná hrozba vedle nás zatím není — kořeny si škrtáme proto, že si to dovolíme, ne proto, že by to bylo intelektuálně silné.
Komplex méněcennosti je kořen — hurá slovanství i pohrdání slovanstvím
Téra dochází k závěru, který přesahuje samotnou debatu o slovanství. „Hurá slovanství“ i jeho popírání mají podle něj stejný zdroj — komplex méněcennosti. Cílem národního obrození, kterému se dnes lidé často vysmívají, bylo právě tento komplex překonat: získat vlastní jazyk, vlastní literaturu, vlastní politické koncepce a začít se chovat sebevědomě. Slavista připomíná, že velká část českých Němců 20. století byli potomci poněmčených Čechů — lidé, kteří v zájmu sociálního vzestupu přejali optiku silnějších partnerů a vlastní kulturu prohlásili za „venkovskou“. Tato dynamika podle něj v jiné podobě běží dál: pohrdání slovanstvím dnes funguje na stejném principu jako tehdy poněmčování — přijímáme optiku těch, které vnímáme jako kulturně silnější.
Slavista konstatuje, že vykořenění obyvatelstvo se snadněji fanatizuje. Lidé bez identity jsou prázdní — a prázdné nádoby lze naplnit čímkoli. Klíčem se podle něj musí stát to, co bylo cílem národního obrození i v 19. století: zbavit se komplexu méněcennosti a přestat se na sebe dívat očima někoho jiného. Otázka moderátorky, zda nás čeká nová podoba národního obrození, dostává od hosta lakonickou odpověď: „To nevím, jestli nás to čeká, ale bylo by to vhodné.“
Závěr
Rozhovor s historikem Michalem Térou vrací do veřejné debaty pojmy, na které se v Česku posledních patnáct let útočí jako na symboly proruského sentimentu. Slavista to ovšem zarámoval jinak: ne ideologicky, ale kulturně. Identita je orientace ve světě, ne politický manifest, a národ, který se na sebe dívá očima silnějších partnerů, si zničí stejně samoty jako Čechové 19. století poněmčením. Otázka, kterou rozhovor zanechává, není „bylo či nebylo by se hlásit k slovanství“, ale jak se Češi vyrovnají s komplexem méněcennosti, který stojí v pozadí obou extrémů — i hurá slovanství, i jeho ostentativního pohrdání.
