Krize v Knihovně Václava Havla vrátila do veřejné rozpravy otázku, kterou si české veřejné prostředí dlouho jen opatrně otevíralo: jak vlastně číst odkaz prvního porevolučního prezidenta po čtvrtstoletí od jeho prezidentování — a kde leží předěl mezi Havlem-dramatikem, disidentem a esejistou na jedné straně a Havlem-politikem na straně druhé. Komentátorské ohlédnutí Ivana Hoffmana, sám člověk z někdejšího havlovského okruhu, nabízí tezi nezvykle ostrou: politika z Havla pacifistu proměnila v militaristu, idealistu v pragmatika, umělce v celebritu a socialistu v kapitalistu. Tento autorský komentář staví tuto tezi do kontextu konkrétních květnových událostí — krize knihovny pod vedením Tomáše Sedláčka, brněnského setkání s potomky sudetských Němců, autenticky vznikající občanské společnosti kolem větrných elektráren i alibistického „zdržení se hlasování“ v OSN.
Knihovna Václava Havla mezi muzeem a marketingovým produktem
Pokud v Americe existuje tradice, že každý prezident má svou knihovnu, pak si i Václav Havel — vzhledem ke svému vlivu — instituci spravující literární a politický odkaz nepochybně zaslouží. Skandální není ani fakt, že hlavním sponzorem byl miliardář Zdeněk Bakala; peníze nesmrdí a zaměstnanci knihovny s tím dokázali žít. Nedůstojná je až vize ředitele Tomáše Sedláčka, který chce z Havla „udělat marketingový produkt“, „zmodernizovat ho“ a „lépe ho prodávat“ — a to jak v přeneseném, tak v doslovném významu. S touto vizí se neztotožnili lidé kolem knihovny, a nakonec ani sám finanční predátor Bakala, který jinak rozhodně netrpí na slabý žaludek. Personální cunami, jež má spláchnout všechny kromě samotného Sedláčka, knihovna zřejmě přežije a obrodí se v nějakou extravagantní podobu — která by Havlovi s jeho smyslem pro absurditu mimochodem dávala docela smysl.
Disident a esejista, kterého politika poškodila
Klíčové rozlišení nestojí mezi Havlem a knihovnou, ale uvnitř Havlova vlastního díla. Jeho odkaz zásadně poznamenalo prezidentství: zatímco v politice ho dlouho provázela pověst úspěšného dramatika, literáta a veřejného intelektuála, jako literáta ho politické angažmá poškodilo. Už Letní přemítání z roku 1991, knížka sepsaná v úřadu, podle Hoffmana „prostě nestála za nic“. Stěžejním Havlovým odkazem zůstávají disidentské eseje — jeho podmanivý konstrukt nepolitické politiky, zájem o lidská práva a vztahování se k absolutnímu horizontu. Tyto texty si dodnes drží sílu, kterou pozdější prezidentské proslovy nemají. Když byl Václav Havel naposledy zmíněn na mezinárodní scéně, citoval z eseje Moc bezmocných v Davosu kanadský premiér; tato esej zůstává strhujícím čtením a — možná paradoxně — také tím produktem, který by Tomáš Sedláček měl primárně prodávat.
Z pacifisty militarista, z idealisty pragmatik
Pokud jde o politický odkaz, knihovna by mohla na vlastních Havlových projevech dokumentovat proměnu, kterou prošel: z pacifisty se postupně stal militarista, z idealisty pragmatik, z umělce celebrita a nakonec ze socialisty kapitalista. Lidsky tuto změnu nejlapidárněji shrnul Honza Schneider konstatováním, že „Václavu Havlovi stvrdlo srdce“. Objektivně řečeno ale jde o obecnější zákonitost: vylepšit si obraz politikou je mission impossible. Tahle teze je důležitá ne kvůli odbourávání Havla, ale proto, že stejný mechanismus působí na každého, kdo z prostředí intelektuálního, uměleckého či disidentského vstoupí do exekutivní moci. Bez tohoto rozlišení se z knihovny snadno stane buď nekritická svatyně, nebo cynický marketing — a obojí zradí podstatu toho, co po Havlovi skutečně zbylo.
Setkání v Brně: smíření, nebo příprava majetkových nároků?
Květen přinesl ještě jednu „havlovskou“ otázku — totiž otázku smíření, byť bez Havlova jména. První sudetoněmecké setkání v České republice, festival Meeting Brno, zaštítili předseda senátu i prezident republiky, vláda se proti němu naopak postavila. Lidé, kteří pamatovali nacistická zvěrstva, jsou už po smrti a mohou se proti časování této akce obracet jen v hrobě. Návštěva potomků vysídlených Němců přitom logicky vybízí k podezření, že předznamenává pokus o prolomení Benešových dekretů a následné majetkové nároky; jinak ta okázalá lítost a usmiřování velký smysl nedávají. Česko-německou deklaraci z roku 1997, na jejímž vzniku má velký podíl Pavel Tigrid, někdejší ministr kultury, považují potomci vysídlených zjevně za málo ambiciózní, za poraženeckou — a zřejmě se nevzdávají naděje, že prohranou válku ještě dodatečně vyhrají. Připomínkou ovšem zůstává elementární fakt: 92 % Němců v Československu volilo Hitlera.
Občanská společnost větrníků a alibismus v OSN
Souběžně se znovuotevíráním havlovských témat se v krajině zrodila autentická občanská společnost. Hrozba osmdesáti akceleračních zón pro výstavbu větrných elektráren — postavených nikoli na zdevastované půdě po těžbě, ale na orné půdě v blízkosti lidských obydlí — probouzí lidi z letargie a spojuje je proti společnému developerovi, který si chce s požehnáním státu namastit kapsu. Tahle samosbírající se občanská společnost zdola je vítanou konkurencí té fiktivní, reprezentované nevládkami financovanými korporacemi a Bruselem — a pro politiky se stala velkým překvapením. Vláda mezitím ukázala zvláštní typ kuráže v OSN: 20. května se zařadila mezi 28 států, které se zdržely hlasování o klimatické rezoluci — symbolická rebelie v mezích zákona, opřená pravděpodobně o jistotu, že za zdržení se nehrozí pokuta. Kdyby v sázce byly peníze, výsledek by zřejmě vypadal jinak.
Co po Havlovi zbývá
Spojnice mezi krizí knihovny, brněnským setkáním a zrodem občanské společnosti kolem větrníků je překvapivě těsná. Havlův odkaz nepolitické politiky — toho podmanivého konstruktu zdola, který popsal v Moci bezmocných — žije dnes mimo Knihovnu Václava Havla, mimo oficiální struktury a mimo Brusel. Žije v lidech, kteří se spontánně organizují na obranu krajiny a životního prostředí, aniž by čekali na pokyn neziskovky. Pokud má knihovna přežít víc než další personální cunami, musí se napřít k tomu, co u Havla zůstává nezpochybnitelné: k esejům, k disidentské éře, k tomu, co napsal před prezidentstvím. Politik Havel — proměněný z pacifisty v militaristu, z idealisty v pragmatika — je tématem pro historiky. Esejista Havel je tématem pro každého, kdo dnes přemýšlí o tom, co znamená nepolitická politika v praxi.
