Po roce 1989 jsme se podle historika a slavisty Michala Téry nechali okouzlit Západem natolik, že jsme přestali rozlišovat mezi tím, co je ruské, a tím, co bylo sovětské. Paradoxně i za socialismu byly kulturní kanály k ruskému světu otevřenější — a právě kultura pomáhala tyto dvě věci od sebe oddělovat. Dnes naopak slovanství v akademických i veřejných debatách trochu zavání tím, že kdo o něm mluví, jako by přišel z 19. století.
„Slovanství není ideologie, je to fakt naší identity"
Slovanství se podle Téry chybně vnímá jako ideologie — přitom nikdy žádnou ideologií nebylo. Je to fakt daný tím, že hovoříme slovanským jazykem. Kdyby tento prostor přijal jiný jazyk — jak se to stalo třeba ve východním Německu — ztratil by spolu se slovanstvím i svou identitu. Identitu národa určuje jeho jazyk, a v tom smyslu bez slovanství není češství.
Ze slovanství pak vyrůstá to, co Téra nazývá slovanskou vzájemností — nikoli ideologie, ale psychologický moment. Když se dorozumíte s někým, kdo není vaší národnosti, ale jehož jazyk je příbuzný tomu vašemu, vzniká pocit blízkosti, téměř rodinné spřízněnosti. Samotný termín slovanská vzájemnost zavedl na počátku 19. století polský lingvista Samuel Linde při tvorbě velkého polského slovníku; obdobné dílo u nás později vytvořil Josef Jungmann. Je to potenciál, s nímž se dá pracovat — kulturně i politicky.
Komu vadí myšlenka slovanské vzájemnosti
Téra připouští, že ze slovanství se v minulosti někdy ideologie skutečně dělala — v dobách národních obrození i při mobilizaci obyvatelstva za Sovětského svazu nebo v carském Rusku. Na to se dnes odvolávají kritici, podle nichž je slovanská vzájemnost jen přežitek 19. století. Hlavní důvod, proč se slovanství vytlačuje z veřejného prostoru i z naší identity, je ale podle něj jiný: je vnímáno jako překážka pro vstup mezi západní národy. Tentýž rys se přitom objevuje i ve slovenském, slovinském, polském a dnes i ukrajinském prostředí.
„Odříznout nás od slovanství byla německá strategie"
V českém prostředí se táhne moderními dějinami otázka: chceme zůstat Slovany a uchovat si identitu, nebo vstoupit na Západ cestou germanizace? Lidé, kteří nás chtějí od slovanských kořenů odříznout, si podle Téry často neuvědomují, že taková snaha historicky vycházela ze Západu. V době protektorátu šlo přímo o strategii německého ministerstva osvěty v Berlíně — dochovaly se dokumenty o tom, že se to mělo dostávat i do školní výuky. Cílem bylo udělat z českého prostoru kolonii či periferii.
A tady přichází Térova hořká pointa: Západ nás podle něj nikdy nebude považovat za svou součást. Protože pocházíme ze střední a východní Evropy a jsme slovanské národy, nikdy jsme se nestali součástí jejich kulturního okruhu — jejich dějiny, literaturu ani jazyky neznají a kulturně je nezajímáme. Budou nás brát maximálně jako periferii.
Jazyk jako hranice, kterou Západ nepřekročí
Téra to dokládá samotnou povahou jazyků. Západoevropské jazyky se od raného středověku navzájem sbližovaly, takže jejich gramatika a fonetika není pro Evropana velkou překážkou — Švéd se naučí italsky, Španěl holandsky. Slovan se stejně tak snadno naučí francouzsky, anglicky nebo německy. Opačně to ale neplatí: pro Angličana, Němce či Francouze jsou polština nebo srbština extrémně těžké, a proto do tohoto prostoru kulturně nepronikají. I Němci, kteří po staletí žili v sousedství Slovanů, uměli slovanské jazyky méně než Slované německy. Výsledkem je, že na Západě se dnes slavistické obory poměrně rychle ruší — předpokládá se, že my se naučíme jejich jazyky, ale oni naše nemusí.
Komplex méněcennosti slovanských národů
Největší problém se slovanskou identitou mají podle Téry právě Češi — vyhraněnější než kdekoli jinde. Naše antislovanství je silně určováno antirustvím, a Čech proto často chybně předpokládá, že stejně to mají i Poláci. Ti jsou přitom hrdí Slované; o Rusech jen říkají, že to nejsou ti správní Slované.
Společné mají dnes slovanské národy kromě jazyka ještě jednu věc — velký komplex méněcennosti vůči Západu, protože jde o periferní společnosti (včetně obrovského Ruska). Každý ho ale zpracovává jinak: Rusové se prohlašují za jinou, lepší civilizaci, která má všechno největší; Poláci a Chorvati se stylizují do role hradby křesťanské Evropy proti pravoslaví a barbarskému Východu. Češi, Slováci a Slovinci si komplex řeší opačně — snahou co nejvíc se Západu připodobnit a pohrdat vlastní identitou. Téra dodává paradox: kdo se nejvíc bojí být provinciální, obvykle prozrazuje právě tu největší provinčnost a koloniální myšlení.
Panslavismus: od nadávky k mýtu
Pojmy jako panslavismus či všeslovanství nebyly nikdy jasně definované. Za první republiky měl panslavismus výrazného zastánce v konzervativním politikovi Karlu Kramářovi, který navrhoval i to, aby na český trůn usedl některý z Romanovců — což později skvěle zesměšnil Hašek ve Švejkovi. Jako program politického sjednocení Slovanů do zastřešujícího státu byl ale panslavismus ve všech slovanských zemích spíš marginální a nikdy se nestal programem relevantní politické síly.
Nadávkou se panslavismus stal už za revoluce roku 1848. V habsburské monarchii narazily politické cíle slovanských národů, vyjádřené na Slovanském sjezdu v Praze, na německé a maďarské liberály. Ti začali uvědomělé Slovany nálepkovat jako panslavisty a obviňovat je, že chtějí do střední Evropy stáhnout Rusko. Po prohrané revoluci slovanské národy ostře odsuzoval i Karel Marx. Z nálepky se stal nástroj, jak degradovat národnostní snahy, které překážely německým, případně maďarským plánům.
Mitteleuropa a Panevropa
V 19. století se podle Téry rozvíjí nový typ německého imperiálního myšlení. Němci nikdy neměli národní stát, vždy jen impérium — a po napoleonských válkách se snaha sjednotit německý prostor přetavila v koncepci Mitteleuropy. Německo jako velmoc si nárokovalo kolonie, a tím koloniálním prostorem se pro něj stala střední a východní Evropa se svými zdroji a zemědělskou půdou. Tuto myšlenku popsal Friedrich Naumann ve spise Mitteleuropa z roku 1915 — národy se neměly likvidovat, jen podřídit německému vlivu. Térova teze zní, že tato koncepce se v německých elitách v různých podobách přenáší dodnes, protože tamní elity uvažují v generacích, ne ve volebních cyklech.
Stejnou logiku Téra nachází i v meziválečném hnutí Panevropa. K jeho první generaci patří Richard Coudenhove-Kalergi, který už ve spise z roku 1916 psal o tom, že budoucí evropskou elitu mají tvořit kosmopolitní skupiny. Druhou generaci vedl Otto von Habsburg, jenž podle Téry zjevně považoval Němce za imperiální národ povolaný Panevropu vytvořit — odtud i jeho blízkost k sudetským Němcům. Významným členem hnutí byl i Gustav Stresemann, ministr zahraničí výmarského Německa, kterého Téra označuje za nepřítele polské a československé státnosti a architekta tzv. malého Mnichova — locarnských dohod z roku 1925, jimiž Německo za přihlížení západních velmocí odmítlo garantovat své východní hranice. To se podle něj naplno projevilo v Mnichově.
Závěr
Pohled Michala Téry spojuje jazyk, dějiny a geopolitiku do jednoho oblouku: slovanství není nostalgie ani ideologie, ale fakt naší identity — a tlak na jeho potlačení má kořeny ve velmi konkrétních historických projektech, které se střední a východní Evropou počítaly jako s prostorem k ovládnutí. Rozhovor je prvním dílem delšího povídání, které má dojít až k současným česko-ruským vztahům a rusko-ukrajinskému konfliktu.
