Alexandra Semancová nastoupila loni v prosinci na Ministerstvo práce a sociálních věcí, na odbor Národního plánu obnovy, který rozděluje evropské peníze na investice a reformy. Zároveň vlastnila poradenskou firmu, jež jiným subjektům pomáhá dotace získávat. Server Seznam Zprávy a jeho redaktor Lukáš Valášek o ní od jara publikují sérii článků o možném střetu zájmů. Semancová po několika měsících mlčení poprvé odpovídá na jednotlivé body obvinění.
Následující text shrnuje výhradně její vlastní verzi událostí, zkušenosti a názory — včetně vážných obvinění na adresu konkrétních lidí a domněnek, které nedokládá. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Nástup na ministerstvo a převod firmy na dceru
Do výběrového řízení podle svých slov nešla z vlastní iniciativy. Oslovila ji prý jedna z vedoucích odboru Národního plánu obnovy s tím, že tým má podstav a potřebuje lidi, kteří dotacím rozumějí, aby se administrace zrychlila.
Na pohovoru se podle Semancové otevřeně mluvilo o tom, že v systému uvidí i projekty, které dřív sama zpracovávala — proto ji prý zařadili na oddělení, kde tyto projekty nejsou. Řešilo se i vlastnictví firmy. Tvrdí, že přislíbila převod jednatelství na dceru a slib splnila přes notáře. Majitelkou firmy zůstala; podle ní to notář za problém nepovažoval, protože sama nikdy nebyla příjemcem dotace.
Odmítá také popis své pozice, který podle ní zaznívá v článcích. Nešlo prý o referentku, ale o ministerského radu, což je podle jejího vysvětlení novodobý název pro projektového manažera. Přiděleno dostala deset projektů a tvrdí, že ani jeden z nich nebyl projekt, který dřív administrovala pro svou firmu.
„Sedmnáct miliard jsem pod sebou neměla“
Titulek o poradkyni, která má vliv na sedmnáct miliard korun dotací a zároveň podniká v jejich získávání, komentuje stručně: hezký, ale těžko doložitelný. V době, kdy nastupovala jako ministerský rada a později jako poradkyně ministra, podle ní neběžela žádná výzva na podávání projektů z Národního plánu obnovy a nehodnotily se žádné žádosti.
Výzvy — na ohrožené děti, sociální infrastrukturu, dětské skupiny a digitální vzdělávání — se podle jejího líčení vypisovaly postupně v letech 2022 až 2024. V době jejího nástupu už prý byly uzavřené, projekty podané a schválené, peníze alokované. „Přišla jsem k hotovému,“ shrnuje; zbývala jen administrace, tedy zprávy o realizaci a žádosti o platbu.
Trvá na tom, že neexistovala ani hodnotící komise, v níž by mohla zasednout, protože žádná se už neorganizovala. „Rozhodně sedmnáct miliard jsem pod sebou neměla,“ říká.
Kdo podle ní upozornil Brusel
Na otázku, kdo mohl s informací o možném střetu zájmů oslovit evropské instituce, odpovídá, že se k tomu podle článků a příspěvků na sociálních sítích hlásili Piráti — s odůvodněním, že hájí zájmy českých občanů. Zároveň připouští druhou cestu: Evropská komise podle ní monitoruje média a Valáškovy texty si mohla zachytit sama.
Zda Komise skutečně poslala ministerstvu výzvu, aby střet zájmů vypořádalo, prý neví z první ruky — v té době už na pozici poradkyně nebyla. Podle informací, které má, se celá věc vyřešila právě jejím odchodem. Ještě předtím prý dostala interní pokyn, že nesmí kontaktovat sekci, která má dotace na starosti, a přišla o přístupy do monitorovacího systému.
Přístup do systému měla podle svých slov jen pro čtení
V článcích se podle ní lze dočíst, že ze své pozice úkolovala úředníky. Její vlastní popis vypadá jinak. Přístup do monitorovacího systému měla prý pouze jako čtenář, takže s daty nemohla nijak manipulovat.
Důvod, proč do systému vůbec nahlížela, popisuje takto: na kabinet ministra chodily stížnosti starostů, že schvalování trvá dlouho a peníze nechodí. Kabinet je předával jí k vyřízení. Podívala se prý do konkrétního projektu, ověřila, že doba schvalování je skutečně dlouhá, a teprve pak se ptala dotační sekce, kde je problém.
Devět až dvanáct měsíců čekání na rozhodnutí
Ne všichni žadatelé byli podle ní nespokojení. Rychleji prý peníze dostávali ti, kdo se do systému dostali hned v úvodní vlně, kdy se dotace pro dětské skupiny rozjížděly — a na dotaz, zda mezi nimi byli hlavně starostové z lidovecké strany, odpovídá, že to tak nejspíš bylo.
Ze své praxe uvádí, že její klienti čekali na schválení dotace devět až dvanáct měsíců od podání žádosti. To se podle ní podepsalo na celé realizaci: vybudovat dětskou skupinu za investici okolo pětatřiceti milionů korun se za zbývající tři čtyři měsíce nedá zvládnout.
Obce si podle jejího popisu braly úvěry, jenže i k úvěru potřebovaly rozhodnutí o přidělení dotace — tedy přesně ten papír, na který čekaly rok. Někteří starostové proto riskovali a začali stavět nebo kupovat nemovitost z vlastního rozpočtu, přestože jsou správci veřejných peněz a nemohou rozpočet obce vsadit na to, že dotace nakonec přijde. Netýkalo se to podle ní jen obcí; ve stejné situaci byly i neziskovky a charity, které rezervy nemají.
Přijde Česko o peníze z Národního plánu obnovy?
Články, které o ní vyšly, pracují s tím, že kvůli střetu zájmů může stát přijít o stovky milionů korun. Semancová namítá, že se to zatím vědět nemůže: realizace projektů podle ní končí na konci července, pak přijdou na řadu auditní kontroly a teprve na konci srpna míří do Evropské komise devátá — a poslední — žádost o platbu. Osm plateb z devíti už bylo podle ní proplaceno.
Za zavádějící považuje i práci s čísly. Celková alokace na dětské skupiny by podle ní byla zhruba sedm miliard korun, reálná investice odhadem tři a půl až čtyři miliardy — a z toho balíku hradí Evropská unie právě zmiňovaných sedm set milionů, zbytek jde z národních zdrojů. Tvrzení, že se v tomto balíku skrývají „její“ projekty, proto odmítá.
Reaguje i na citaci z článku, podle níž vliv na dílčí balík za sedmnáct miliard korun propůjčil ministr práce Aleš Juchelka za hnutí ANO ženě, která se obratem ocitla v podezření ze střetu zájmů. „Nerozhodovala jsem, nepřidělovala, neovlivňovala,“ odpovídá a odmítá představu, že by svým známým, jak to podle ní popisují Seznam Zprávy, přihazovala milionové dotace.
Výhrůžné esemesky dceři a odchod z ministerstva
Proč tedy odcházela, když podle vlastních slov nemá máslo na hlavě? Zpočátku prý nemohla nic vyvracet, protože komunikaci vedl tiskový odbor ministerstva. Druhý důvod je osobní: nikdy předtím se ve veřejném prostoru nepohybovala.
Popisuje výhrůžné esemesky, které chodily jí i její dceři — dotazy, jestli neprodává drogy, a výzvy dceři, ať matka okamžitě opustí politiku, protože kvůli ní Česká republika přijde o všechny peníze. K tomu podle ní přibyly nenávistné reakce a odchod části přátel; trpěla prý i rodina. „Řekla jsem si, že mi to za to nestojí,“ shrnuje. Doufala, že se situace uklidní a vše se vykomunikuje.
Sama si celou věc vykládá jako kampaň proti hnutí ANO a jeho politikům, v níž je ona jen nástrojem. Připomíná presumpci neviny a poukazuje na to, jak se podle ní tvrzení v článcích proměňují: nejprve „možný střet zájmů“, později střet zájmů potvrzený; nejprve „můžeme přijít o peníze“, pak že už jsme o ně přišli.
Klade si i otázku, kdo informace z úřadu vynáší — v textech se podle ní opakovaně objevují odkazy na zaměstnance ministerstva. A míní, že si redaktor mohl vše ověřit oficiální cestou: žádostmi podle zákona o svobodném přístupu k informacím se prý dalo zjistit, kdy byly dotace přiděleny, kdy se vyplácely, zda seděla v hodnoticích komisích, o čem rozhodovala a co podepsala.
Co měla podle sebe jako poradkyně na starosti
Nikdo se jí prý nezeptal, co bylo jejím skutečným úkolem. Sama ho rozděluje do tří oblastí. První bylo zrychlení administrace — pomoci řídícímu orgánu i žadatelům. Výhodu vidí v tom, že zná obě strany. Navrhla proto semináře, které se podle ní uskutečnily, aby se předcházelo chybám a vracení žádostí o platbu; ministr sám podle ní mluvil o opatření, díky němuž začali vypomáhat lidé z Centra pro regionální rozvoj.
Druhou oblastí byly takzvané penězovody. Ne všechny podpořené projekty podle ní mířily na věci, které lidé skutečně potřebují, a mezi příjemci se prý opakovala stále stejná jména — nešlo přitom jen o neziskovky, ale i o různé organizace a společnosti. Tvrdí, že spolu s kolegy zrušili dvě výzvy zaměřené na gender a peníze přesunuli na vznik center duševního zdraví, o něž požádalo ministerstvo zdravotnictví. Slovo „ustřihla“ ale sama nepoužívá.
Třetí oblastí bylo hledání volných prostředků. Krátily se podle ní výzvy, v nichž se peníze nevyčerpaly, a rušily se výzvy plánované, aby se stihly zafinancovat priority vlády. Spor o to, kam až sahá vliv poradce ministra, míří do šedé zóny, kterou zákony skoro nepopisují — jak se v Česku uplatňuje neformální vliv poradců a lobbistů, shrnuje samostatný přehled.
Poznamenává také, že v prvním videu ji ministr ještě chválil a později otočil. Vysvětlit vše veřejně už v březnu, kdy vyšel první článek, prý nemohla — neměla k tomu podle svých slov mandát.
Dala se pozice na úřadě zúročit v podnikání?
Na hypotetickou otázku, zda mohla informace z úřadu využít pro vlastní podnikání, odpovídá, že jediné, co si odnesla, byla věta „už vím, proč to proplácení tak dlouho trvá“. Jinak podle ní nebylo co získat: projekty se podávaly v roce 2024, schvalovaly v roce 2025 a jako schválené se už ovlivnit nedají. Zprávy o realizaci i žádosti o platbu se prý řídí danou metodikou a pevně stanovenými přílohami.
Zkratku, kterou v článcích vidí — že přišla za klientem, slíbila mu projekt i sto milionů korun a pak si na ministerstvu peníze přiklepla — odmítá jako nesmysl. Nebylo prý co přiklepávat, projekty byly dávno schválené.
Připomíná i své postavení na straně žadatelů: sama nikdy žadatelem nebyla. V systému je podle ní vždy uveden starosta nebo ředitel dané organizace, který vidí, co se s žádostí děje; poradenská firma jen kompletuje přílohy a odesílá. K nesrovnalostem dodává, že problémů je v celém systému spousta a metodiky považuje za velmi špatné. Zároveň doufá, že Národní plán obnovy skončí úspěšně.
Trestní oznámení na novináře
Za zvláštní označuje formulaci projektu Hlídač státu, podle níž Česko už o čtyřiašedesát milionů korun z evropských peněz přišlo. Podle Semancové se přitom o proplacení těchto prostředků zatím ani nežádalo.
Bránit se hodlá právní cestou. S právníkem podle svých slov připravuje trestní oznámení jednak na deník, který v rozhovoru nejmenovala, jednak na redaktora Lukáše Valáška. Zvažuje prý ještě třetí podání — na toho, kdo informace z úřadu vynáší.
Závěr
Semancová po měsících mlčení předkládá vlastní verzi: peníze byly rozdělené dřív, než na ministerstvo přišla, do systému viděla jen jako čtenář a její práce spočívala v administraci a hledání volných prostředků. Druhá strana sporu — autoři článků a instituce, které kauzu prověřují — v rozhovoru prostor nedostala a definitivní odpověď na to, zda Česko o část evropských peněz přijde, dá až vyhodnocení poslední žádosti o platbu.
Jde tedy o svědectví a osobní pohled jedné z aktérek sporu; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
