Úcta k autoritám nechybí — jen žijeme ve zvláštní době, kdy si spousta neautorit o sobě myslí, že autoritami jsou. To je nepřímý, ale výstižný klíč k pozici, z níž publicistka Karolína Stonjeková už víc než patnáct let čte českou veřejnou scénu: břitce, nekompromisně a bez servilní devótnosti k těm, kdo si nárok na respekt jen přisvojili. Vystudovala politologii, mezinárodní vztahy a historickou sociologii, působí na obrazovce televize XTV a externě spolupracuje s CNN Prima News.
Opakování frází jako návrat do minulosti
Historická sociologie zkoumá historické jevy z hlediska sociologie a naopak — a právě tahle perspektiva nabízí nepříjemnou paralelu se současností. Při studiu odrazu komunistické éry v československé kinematografii bylo těžké pochopit, jak mohli lidé v padesátých letech opakovat fráze o věčném přátelství se Sovětským svazem a o americkém imperialistickém brouku, aniž by slyšeli, že je to jen prázdná řeč bez reálného obsahu. Dnes se stejný mechanismus vrací: nepřítelem už není Amerika, ale Evropská unie, a část společnosti je schopná se pro nějakou věc fanaticky nadchnout, dát si klapky na oči a nevidět rizika. Kdo upozorní, že věci nejsou tak růžové, je automaticky podvratný živel, který kazí světlé zítřky.
Ostrá pojmenování a odpovědnost za slova
Premiér označený za trapáka, prezident za vlastizrádce, jedna z političek za hradní gumu — silná slovní spojení nejsou výlevy bez rozmyslu. Kdo vystupuje ve veřejném prostoru, nese odpovědnost za to, co do něj vypustí, a o každém ostřejším výroku je třeba přemýšlet. Slovník druhé strany je přitom mnohonásobně tvrdší: označení „svině" zdomácnělo ve veřejné debatě a používá se napříč bez zábran. Tykání, které mělo být výrazem blízkosti, se stalo všeobecným — a tam, kde si všichni tykají, to není blízkost, nýbrž všeobecná neúcta.
Prezident, Spojené státy evropské a ztráta suverenity
Označení „vlastizrádce" vadí méně než to, že bohužel sedí. Jestliže chce někdo z pozice českého prezidenta, aby Česká republika přišla o právo veta, vzdala se národní měny a zavedla euro, a aby místo České republiky vznikly Spojené státy evropské, kde už o sobě nebudeme rozhodovat ani mít nad sebou kontrolu, pak je na místě o takovém pojmenování přemýšlet. Slavný paragraf o službě cizí moci přitom mluví o vytváření prostředí, které omezuje svrchovanost České republiky — a Spojené státy evropské by tu svrchovanost nikoliv omezily, ale zadupaly do země.
Toxicita korporátu a móda „zelených" kampaní
Z dlouholeté praxe v PR pro velké farmaceutické firmy, automobilky a sázkové společnosti vyplývá střízlivý poznatek: korporáty fungují skoro jako korporátní socialismus. Přestože jde o soukromé podnikání, které by mělo držet hodnoty pravice, jedou stádně to, co je zrovna módní. Příběh jedné nadace to ilustruje: původně měla podporovat rodiny tragicky zahynulých zaměstnanců, pak bývalé sportovce v nouzi — a nakonec se z ní místo pomoci osiřelým dětem stalo sázení stromů. Korporáty podporují pochody Pride i zelené projekty, místo aby hledaly vlastní mezeru na trhu. Generace třicátníků se přitom točí kolem tří témat: třídění odpadu, duševního zdraví s výživovými doplňky a posilovnou, a tetování. Je to spíš davová psychóza než svobodné rozhodnutí.
Demonstranti měřeni dvojím metrem
Z toho, co se kolem děje, padá občas i beznaděj. O to víc překvapí jistá satisfakce, když mladí lidé vtrhnou s mikrofonem na demonstraci Milionu chvilek a zpovídají účastníky. Po čtyři roky se totiž tvrdilo, že lidé chodící na demonstrace proti vládě jsou spodina, která neví, proti čemu protestuje, a nemá smysl se s ní bavit. Když se ale srovnají demonstrace proti tehdejší vládě s demonstracemi Milionu chvilek, vizuální ani argumentační rozdíl tam není — ani jedna strana nesype z rukávu důvody, proč na náměstí přišla. Tvrzení o lůze na jedné straně a elitě na druhé prostě neobstojí.
Média jako sociální bublina a problém veřejnoprávních
Dnešní žurnalistika často nehledá pravdu, ale jen ji zjevuje těm, kdo dosud neprozřeli. Média stále víc fungují pro nějakou sociální bublinu — a samo o sobě to nemusí být špatně, je to způsob, jakým se média budou do budoucna profilovat. Problém nastává tam, kde takto bublinově funguje médium, které si všichni platíme z koncesionářských poplatků: Česká televize a Český rozhlas. Právě veřejnoprávní Česká televize s tímhle přístupem začala ze všech médií jako první — strukturou zvaných hostů i názory, které představovala. Připomíná to reportáž z amerických voleb, kde Donalda Trumpa volilo přes sedmdesát milionů Američanů, ale reportér ve Washingtonu nedokázal najít jediného jeho příznivce. Odpovědnost veřejnoprávních médií je obrovská, protože mnozí lidé nemají čas ani sílu si informace dohledávat. Skandální je, když reportérka veřejnoprávní televize jde na tiskovou konferenci premiéra a jeho belgického protějšku a první dotaz směřuje k účasti prezidenta na summitu v Ankaře — místo jediné relevantní otázky k tomu, co se v Belgii děje.
Osobní zkušenost s cenzurou v rozhlase
Vlastní pokus o cenzuru se odehrál během krátké epizody v Českém rozhlase Plus. První komentář o tom, co je a co není pravice, se navzdory sestříhání asi týden držel na pozici nejčtenějšího. Druhý komentář se týkal toho, jak Evropský parlament vyhlásil válku Viktoru Orbánovi a do čela odporu se postavila nizozemská europoslankyně z extrémně levicové strany vzniklé mimo jiné sloučením s tamními komunisty — paradox, že evropský mainstream dnes netvoří Orbán, ale právě takoví lidé. Tento komentář nikdy odvysílán nebyl; následně přišlo rozloučení s odůvodněním, že práce v PR by mohla kolidovat s kodexem rozhlasu. Veřejnoprávní hůl je velmi ohebná: když jste nejčtenější, je rozhodující kvalita a úzký profil, a když nejste, je důvodem k rozloučení nízká poslechovost.
Komentátor není novinář a politika je o úhlu pohledu
Komentátor není novinář — novinář má přinášet fakta bez osobního pohledu, zatímco komentář z podstaty objektivní není a je psaný z pozice toho, kdo ho píše. Politika není fotbal, kde gól je gól a ruka je ruka; je to věc úhlu pohledu. Ilustruje to kauza pozdního příchodu premiéra Andreje Babiše na schůzku s prezidentem Petrem Pavlem. Ano, přišel pozdě — ale schůzku inicioval prezident, Babiš žádal o posunutí o půl hodiny kvůli programu na Moravě a vstříc mu vyhověno nebylo. Tento kontext ve velkých médiích nezazníval, protože tam vládl narativ, že si Babiš dovoluje. Místo velkých témat, na která Česká republika nedosáhne, si tak rádi bereme zástupná témata, jako je pozdní příchod.
Proč se po volbách situace neuklidnila
Po výhře druhé strany se situace ve společnosti nejen neuklidnila, ale spíš přitvrdila — a vysvětlení má několik vrstev. Předchozí koalice vůbec nečekala, že prohraje; lidé z ODS a Spolu se chlácholili, že volby vyhrají, a pak alespoň že Babiš nesestaví vládu a vládnout budou dál díky svému prezidentovi a sázce na alespoň 101 demokratických poslanců. Plány zhatili motoristé, s nimiž se nepočítalo — proto je tak nenávidí a vede se proti nim kampaň, včetně kampaně proti Filipu Turkovi, kterou prezident použil jako součást argumentů, proč ho nejmenovat. Třetí vrstvou jsou neziskovky a peníze: jakmile někdo sahá na peníze České televize, Českého rozhlasu i neziskovek, narazí na ty, kdo dostávají od státu peníze tak dlouho, že je nevnímají jako milodar, ale jako nárok. Funguje to jako institucionalizovaná korupce, kdy si stát platí neziskovky za to, aby proti němu nešly. K tomu se přidává profesní solidarita novinářů a celá mediální fronta stojí proti vládě.
Politika, která dokáže člověka zničit
Politické ambice tu kdysi byly — touha po vstupu do tehdejší, zcela jiné ODS a po křesle v poslanecké sněmovně. Postupně ale vymizely. Dnes je sněmovna prostředím, kam se chodí jen jako host, s úlevou, že tam člověk nemusí sedět s poslaneckou kartičkou. Politika dokáže člověka zničit, zvlášť toho, kdo má normální sociální cítění a kterému vadí, že si jeho blízcí o něm přečtou lži. Ve hře zůstává i ohled na malé dítě, které by jednou nemělo číst vymyšlené věci o svém rodiči. Z politiky je tak diskvalifikován každý, kdo se nad pomluvy nedokáže povznést jako sociopat — a obstojí jen ten, koho chrání to, že stojí na „správné" straně, vůči níž média primárně nepůjdou.
Závěr
Napříč tématy — od opakování prázdných frází přes toxicitu korporátů a dvojí metr na demonstrace až po bublinové fungování veřejnoprávních médií — se táhne jedna myšlenka: kritický pohled je dnes trestán nálepkami, ale o to potřebnější. Satisfakce za včasná varování zvenčí nepřichází; jak zní jedno upozornění, když nastane krize, odnesou to první ti, kdo před ní varovali. Přesto má smysl témata pojmenovávat bez servítků — protože nikdo jiný to za nás neudělá.
