František Ringo Čech — herec, zpěvák, textař, spisovatel a malíř — si k životu bez iluzí přišel poměrně brzy. Prošel komunistickým režimem, zasedal v parlamentu, sledoval zblízka fungování moci a nakonec dospěl k závěru, který vtělil do titulního výroku tohoto rozhovoru: I demokracie má svého majitele, jako každá věc. V pořadu Rádio Universum se ve věku třiaosmdesáti let vrátil ke svému mládí, ke kariéře, k humoru v české televizi i ke stavu společnosti, v níž žijeme.
Mucha, Hendrich a lístek do Las Vegas
V roce 1965 se Ringo Čech chystal vyjet se souborem Černého divadla Jiřího Srnce na Západ — v době, kdy to pro většinu občanů Československa nebylo ani vzdáleně myslitelné. Pas mu sebrali na základě udání, že plánuje zůstat v zahraničí. Zachránil ho spisovatel Jiří Mucha, který ho vzal za tajemníkem KSČ Hendrichem. Ten situaci okomentoval lakonicky: „Jak tě tak pozoruju, hochu, když se nevrátíš, tak nám nevznikne žádná škoda." Pas vrátili a výprava do Las Vegas proběhla.
Amerika ho tehdy uchvátila — byl to jiný svět. Myšlenka zůstat se přirozeně nabízela, ale nakonec převážila Rusalka a pocit domova. Mládí za bolševika vnímá s odstupem — ne jako dobu nepřetržitého teroru, ale jako dobu, kdy mladý člověk snáší věci lehčeji, protože nemá srovnání. Komunistickým tajemníkům uměl pohlédnout do očí s patřičnou pokorou a pak si dělal, co uznal za vhodné.
Parlament zevnitř: čtyři plukovníci a výsledek nula
Jako poslanec zasedal v bezpečnostním výboru, byl členem komise pro letectví a astronautiku a účastnil se nákupu gripenů. O dané problematice věděl na začátku minimum — a nebylo to prý výjimkou. Řešení nalezl po svém: oslovil čtyři plukovníky, uzavřel s nimi smlouvu a nechal si zpracovat odborné posudky. Všichni čtyři centrální zásobování armády odmítli jako plýtvání. Přesto byl návrh ve výboru odhlasován kladně.
Cynismus k politikům obecně vyjadřuje bez okolků. Lidé, kteří jdou do politiky, tam zpravidla míří kvůli penězům nebo kariéře — bohatí tam nechodí, protože to nepotřebují. Politický životní styl popsal plasticky: byznys class do Švédska na tři dny, posádka tam stojí peníze a výsledek? Koňak tam, koňak zpátky. Pokud někdo přichází s upřímnou touhou pomoci, je to výjimka potvrzující pravidlo.
Demokracie slabá, monarchie silná — a nejistá budoucnost Evropy
Demokracii považuje za slabý systém — nedokáže se bránit, neumí reagovat na výzvy, a vládnoucí elita si ji přizpůsobuje k obrazu svému. Z politické kariéry si odnesl přesvědčení, které shrnuje jednou větou: každá věc má svého majitele, i demokracie. Elity se střídají, garnitury přicházejí a odcházejí — a výsledek je pokaždé stejný. Schůze, luxusní hotely, vybraný chlast a výsledek nula.
Monarchii — konkrétně éru Františka Josefa — nostalgicky zmiňuje ne proto, že by byl zpátečník, ale proto, že monarcha nesl osobní zodpovědnost. Dnešní politici odpovídají voličům jen při volbách. Označuje se za kryptomonarchistu — ale zároveň ví, že ani monarchie není zárukou: stačí sedm kulek jako v Sarajevu.
K demografické budoucnosti Evropy se vyjadřuje pesimisticky. Demokratické systémy podle něj postrádají reflexy, jak se věcně postavit příchodu mas bez kulturní zakotvenosti. Nezakrývá, že tímto pohledem narušuje korektní konverzaci — ale říká, že prostě vidí, co vidí.
Humor jako oběť záměru
Jedna z nejvášnivějších částí rozhovoru se týká zániku humoru v české televizi. Vzpomíná na zlatou éru — Horníček, Voskovec, Šimek, Grossman — a pak přechází k tomu, jak byl humor z veřejnoprávní televize systematicky vytlačen. Viní konkrétního šéfa zábavy — v rozhovoru ho jmenuje jako Maxu — a dodává, že pokud peklo existuje, rezervuje pro dotyčného místo pod kotlem. Šíp jako jediný komik přežil, protože si na něj šéf zábavy netroufl.
Podstata kritiky ale přesahuje personálie. Lidé přišli o schopnost smát se sami sobě. A hlavně — nepodnikli nic. Žádný odpor, žádné protestní dopisy, že chtějí veselé programy. Přizpůsobili se, protože co jim zbývalo. Smích je obrana, ventil, způsob, jak přežít věci, které jinak přežít nelze. Odmítá označení dezolát — i když chápe, co tím tazatelé myslí. Dezolát je v jeho podání ten, kdo nejde s davem. A to skutečně je. Jen si nemyslí, že je to na škodu.
Dívčí válka, Titanic a obrazy, které se prodají
Jako autor stojí Ringo Čech na úctyhodném díle: jedenáct knih, pět divadelních her. Dívčí válka se hrála ve stovkách repríz a lidé ji znali tak dobře, že herce opravovali, když přeskočili repliku. Dnes ho mrzí, že divadlo ochotníků vyžaduje úhradu všeho — od kostýmů po prostor — a energie, kterou to vyžaduje, je nad jeho síly. Texty dalších her předal režiséru Renčovi pro případ, že by jednou někdo chtěl je uvést.
Maluje a obrazy prodává přes internet. Výstavy má za sebou ve Frankfurtu, Vídni i Torontu, ale cestovat za nimi ho přestalo bavit. Filosofii má jednoduchou: buď přijdou lidé, kteří si obraz koupí, nebo přijdou studenti, důchodci, vypijí víno, snědí chlebíčky a nechají se podepsat na papír. Pro radost z tvorby to nestojí za námahu.
Závěr: sloužím lidu — a Slavii
Na konci rozhovoru je Ringo Čech znatelně unavený — ale ne ztracený. Na otázku, co mu ještě v životě dává radost, odpovídá bez váhání: Slavia. A malování u doutníku s nepovolenou slazenou kávou. A vnuci, které miluje.
Člověk, který prošel komunismem, parlamentem i scénami tří kontinentů, si zachoval schopnost říct přesně to, co si myslí — bez servítku, bez omluvy a bez potřeby líbit se. Na závěr poznamenává, že na otázky odpovídal vždy stejně: Sloužím lidu. Pak přidal Slavii. Tak to asi stačí.
