Poznámka redakce: Následující text je archivním ohlédnutím za ústavněprávní kritikou korespondenční volby, jak zazněla ve sněmovní rozpravě ještě před přijetím zákona. Korespondenční hlasování ze zahraničí bylo mezitím uzákoněno a poprvé využito ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2025, po nichž se změnila i vláda. Argumenty níže proto čtěte jako názorový, principiální komentář, nikoli jako popis aktuálního stavu.
Debata o korespondenčním hlasování ze zahraničí patřila k nejostřejším ústavněprávním sporům české politiky. Konzervativní odpůrci v něm viděli mnohem víc než technickou úpravu voleb pro krajany — varovali, že jde o zásah do samotných základů, na kterých stojí důvěra ve volební systém.
Nejnebezpečnější průlom do ústavního systému
Novela volebního zákona byla v této kritice označena za nejnebezpečnější průlom do ústavního systému v novodobé historii České republiky. Standardní demokracie podle tohoto pohledu stojí na jediném základním principu: volby musí být svobodné, soutěživé a spravedlivé, s kontrolními mechanismy, které včas odhalí a znemožní jakýkoli pokus o podvod či manipulaci při hlasování i sčítání hlasů.
Pokud tyto záruky padnou, přestává být možné mluvit o parlamentní většině vzniklé nezpochybnitelně demokratickým způsobem. A demokracie nemůže existovat bez důvěry občanů ve volební systém — jakmile je jednou tento „džin“ vypuštěn z lahve, škody na důvěře mohou být nevratné.
Rovnost, přímost, tajnost — tři zásady pod tlakem
České volební právo stojí na třech ústavních zásadách. Rovnost znamená, že každý volič má jeden hlas o stejné váze a stejné podmínky hlasování. Přímost žádá, aby hlasoval vždy konkrétní a jasně identifikovatelný volič — právo volit nesmí být přeneseno na jinou osobu. Tajnost vylučuje, aby bylo možné spojit voliče s odevzdaným hlasem.
Korespondenční hlasování podle kritiky všechny tři zásady narušuje. Buď bude volba kontrolovatelná — pak ale nemůže být tajná — a nebo bude tajná, ale pak nelze ověřit, kdo hlas skutečně odeslal. Právě v tomto rozporu viděli odpůrci jádro problému.
Právo, nebo nárok? Privilegium pro Čechy v zahraničí
Právo volit mají čeští občané žijící v zahraničí již dnes — mohou hlasovat na konzulátech a ambasádách. Cesta na zastupitelský úřad jednou za čtyři roky není podle kritiky nepřiměřenou cenou za možnost rozhodovat o zemi, kde dotčení trvale nežijí.
Snaha udělat z tohoto univerzálního práva pro jednu skupinu občanů absolutní nárok, který stát musí za každou cenu zaručit, je z tohoto pohledu ničím neopodstatněným privilegiem — zejména u desítek tisíc lidí, kteří v České republice nežijí, nikdy zde nebyli a nikdy neponesou důsledky své volby.
Otevřené dveře podvodům a volbě v zastoupení
Největší slabinou korespondenční volby je podle kritiky nemožnost zaručit, že volič hlasuje osobně, svobodně a jen jednou. Nelze vyloučit, že někdo hlasuje pod dozorem či nátlakem, že pod cizí identitou hlasuje osoba bez volebního práva, ani že jeden člověk odevzdá hlasů více.
Zákon sice žádá, aby komise započítala jen hlasy s podepsaným identifikačním lístkem, reálně to ale prověřit nelze. Do procesu navíc vstupují nové mezičlánky — poštovní doručovatel, zastupitelský úřad — a s nadsázkou tak o výsledku voleb může rozhodovat i to, jak spolehlivě fungují pošty v zahraničí.
Přepočet zahraničních hlasů a volební inženýrství
Zvlášť závažný dopad má podle kritiky způsob přepočtu zahraničních hlasů na mandáty. Dnes se pro voliče ze zahraničí losuje jeden kraj; už při malém počtu hlasů to v minulosti (2006 a 2017) dokázalo zvrátit výsledek o jeden mandát. Při sto tisících korespondenčních hlasů by už mohlo jít o čtyři mandáty a tím i o podobu vlády.
Kritiku vzbudil i záměr rozdělit zahraniční hlasy do čtyř největších krajů — Prahy, Středočeského, Jihomoravského a Moravskoslezského — ve kterých se rozhodují volby a kde tehdejší vládní koalice dlouhodobě získávala nejlepší výsledky. To je z tohoto pohledu typické volební inženýrství a znevýhodnění desítky menších krajů, což narušuje rovnost práva tak, jak ji vymezil i Ústavní soud.
Řetěz mezičlánků a ztráta kontroly nad hlasem
Korespondenční volba je v této argumentaci brutálním omezením principu tajnosti. U klasické volby si volič celý proces drží pod osobní kontrolou — za plentou vybírá sám a sám vhazuje lístek do urny, takže ho nelze spojit s hlasem. U korespondenční volby okamžikem odeslání zásilky ztrácí volič nad svým hlasem jakoukoli kontrolu a nemůže si ani ověřit, zda byl skutečně započítán.
Podle kritiky tím vzniká i prostor pro „agilní subjekty“ z neziskového sektoru, které se u krajanských komunit nabídnou jako „poradci“ při vyplňování a odesílání volební dokumentace — čímž se osobní a tajný charakter volby dále rozostřuje.
Rakouský precedent a důvěra ve volby
Jako varování posloužil rakouský příklad: v opakovaném druhém kole prezidentské volby zvítězil Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem těsným rozdílem, a to právě díky zahraničním korespondenčním hlasům. Kritiku sdíleli i akademici, kteří nejsou spjati s opozicí — politolog Stanislav Balík označil korespondenční volbu za nebezpečnou hru, právník Petr Kolman za degradaci voleb.
Podle této úvahy má volební systém především posilovat důvěru občanů. Pokud lidé přestanou věřit, že jsou volby spravedlivé a kontrolovatelné, a že se jimi dá změnit vláda, je to začátek konce demokracie. K číslům: podle citovaných zdrojů žilo v roce 2015 mimo Česko přes 930 tisíc českých občanů a v USA se v roce 2020 k českým kořenům hlásilo 1,4 milionu lidí — potenciál, který už podle kritiky dokáže výsledek voleb ovlivnit.
Závěr
Konzervativní kritika korespondenční volby stojí na přesvědčení, že volby musí zůstat osobní, tajné a svobodné a že dosavadní osobní volba na zastupitelských úřadech tyto záruky splňuje lépe než hlasování poštou. Ačkoli byl zákon nakonec přijat a poprvé použit v roce 2025, principiální spor o tajnost, rovnost a důvěru ve volební systém zůstává stále živým tématem.
