Odposlechy ve zdech, parou otevírané dopisy, padělané doklady, skryté kamery v zapalovačích i kopie klíčů pořízené, zatímco jste byli na rentgenu. Operativní technika Státní bezpečnosti byla jednou z nejrozsáhlejších oblastí celého aparátu – v nejlepších letech zaměstnávala přes 1200 příslušníků – a po celou dobu existence režimu fungovala v rozporu se zákonem.
Špehování zcela mimo zákon
Nasazování operativní techniky upravovaly tajné směrnice (nejstarší známé z roku 1949), které ovšem neměly žádný zákonný podklad a byly v rozporu s ústavou. Po celé období 1948–1989 tak bylo prakticky veškeré sledování nezákonné – jen to tehdy nikoho nezajímalo, důležité bylo „bojovat s třídním nepřítelem". Neplatila ani rovnost před zákonem: proti vysokým funkcionářům KSČ se technika nasazovat nesměla, a pokud přece, nerozhodoval o tom ministr vnitra, ale stranické orgány.
Co dokázal aparát rozjet už na počátku padesátých let, ukazuje proces s Rudolfem Slánským (1952): z dochovaných fragmentů vyplývá, že obvinění byli dlouhodobě odposloucháváni doma i na pracovišti. Materiály Státní bezpečnosti jsou prý čtením o „koncentrovaném zlu" – nejen o tom brutálním, které umlátí při výslechu, ale i o tom zákeřném, které šeptá „přiznej se, vždyť máš rodinu".
Arzenál Státní bezpečnosti
Záběr operativní techniky byl ohromující. Patřily sem prostorové odposlechy (známé „štěnice"), odposlechy telefonů a dálnopisů, tajné fotografování a filmování, tajná technická prohlídka (eufemismus pro nezákonnou domovní prohlídku bez souhlasu soudu), prověrka korespondence i chemická prověrka korespondence (odhalování tajnopisů), krycí doklady a falza, radiová kontrarozvědka i celá řada forenzních oborů.
K identifikaci pisatelů sloužila grafologie, daktyloskopie, hlasové spektrogramy i portrétní systémy (jeden byl dovezen z USA, další byl sovětský). Z dopisu uměli technici určit složení inkoustu a papíru, sejmout otisky prstů i odebrat vzorek slin ze známky a podle něj stanovit pohlaví a krevní skupinu pisatele – a protože měli přístup k evidenci obyvatel i ke zdravotním záznamům, dokázali okruh podezřelých rychle zúžit.
Štěnice a jejich trapasy
V padesátých letech byla technika rozměrná a žravá. Příslušníci vyvinuli přístroj zvaný „boj" – plechovou krabici zazděnou do stěny, kterou šlo dálkově ovládat na vzdálenost kolem dvaceti metrů. Při jedné instalaci ovšem soused zaslechl hluk v bytě, o němž věděl, že je prázdný, a zavolal Veřejnou bezpečnost; do dveří tak během montáže odposlechu zabušil policista. Navíc měl přístroj takovou spotřebu, že se elektroměr na chodbě viditelně točil – pro každého souseda jasné znamení, že se v bytě děje něco nekalého.
Tisíce hodin odposlechu Václava Havla
Směrnice sice připouštěly dlouhodobý odposlech na dva až čtyři měsíce, ale u dostatečně „významných" osob se prodlužoval prakticky do nekonečna. U Václava Havla šlo o tisíce hodin. Odposlech byl v jeho případě umístěn ve stropě vedle lustru; kabelem vedl na půdu do plechové krabice maskované jako zařízení civilní obrany a odtud po telefonní lince do centrály, odkud jej příslušníci pohodlně z kanceláře zapínali a vypínali.
Agenti Romeo a past kompromitace
Cílem odposlechů často nebyla jen informace, ale i materiál k vydírání. Pokud se z odposlechu dozvěděli o nevěře nebo jiném tajemství, dokázali to využít k donucení ke spolupráci. Sousední služby šly ještě dál: bulharská bezpečnost školila takzvané agenty Romeo (a agentky Julie), kteří měli svést pracovnice zahraničních ambasád, pořídit kompromitující fotografie a oběti pak přimět vynášet tajné materiály. Praktiky to nebyly výlučně bulharské – patřily k běžné výbavě tajných služeb.
Tajné prohlídky a kopírování klíčů
Aby se Státní bezpečnost dostala do bytu, potřebovala klíče. Nejběžnější trik využíval prevenci tuberkulózy: zatímco lidé na povinném rentgenu odkládali věci ve skříňce, příslušník nebo jeho spolupracovník skříňku otevřel, otiskl klíče a nechal podle nich vyrobit kopie. Jindy posloužila legenda opraváře – přišli „zkontrolovat" elektřinu nebo telefon, který sami předtím rozbili. Uvnitř pak hledali samizdat, letáky či psací stroj: každý stroj měl totiž své charakteristické vady, takže podle „oklepání znaků" dokázali písemnost přiřadit ke konkrétnímu přístroji – a tím i k jeho majiteli.
Otevřené dopisy: pára, kvóty a „jezero"
Dopisy se otevíraly nad párou a po přečtení znovu zalepovaly. V malém k tomu sloužil přístroj „parník", ve velkém obří nádoba zvaná „jezero" na hlavní poště v Praze a na poště pro mezinárodní přepravu. Jen v Praze prošlo denně přes sto tisíc dopisů; otevřít a přečíst jich šlo řádově tisíce. Dělo se to buď cíleně podle kvót na konkrétní adresy (disidenti, ambasády), nebo namátkově – a právě namátková prověrka byla v rozporu i s vlastními směrnicemi režimu, takže se prováděla vědomě protiprávně až do roku 1972, kdy se nepohodlná pasáž ze směrnic prostě vypustila.
Padělaný průkaz pro reformního ministra
Jeden z dochovaných krycích občanských průkazů zní na jméno „Josef Pevný" – ve skutečnosti byl v srpnu 1968 vyroben pro tehdejšího ministra vnitra Josefa Pavla. Ten patřil mezi přední reformátory a usiloval o to, aby se Státní bezpečnost přestala chovat jako tajná politická policie a stala se běžnou zpravodajskou službou demokratického státu. Sovětům byl proto nepohodlný. Aféru s padělanými doklady pro vedení strany nakonec zastavila prezidentská kancelář Ludvíka Svobody, takže viníci nešli před soud – byli ovšem vyhozeni od bezpečnosti, někteří degradováni a připraveni o vyznamenání.
Radiový boj a lov na agenty
Zaměřování nepřátelských vysílaček nevypadalo jako ve filmech. Nejdřív stacionární zaměřovače (v padesátých letech jich u nás bylo čtrnáct), pak mobilní vozy a nakonec příslušníci s opaskovými zaměřovači, kteří procházeli čtvrť dům od domu – souběžně se prověřovala evidence obyvatel a hledali se muži s technickými znalostmi. Agenta vyzbrojeného západoněmeckou rychlovysílačkou ovšem nakonec neodhalilo zaměřování, ale tip od jiného agenta v zahraničí.
Smutnou aktuálnost má jeden detail: oddělení zvláštního dovozu obcházelo západní embargo a nakupovalo zakázanou elektroniku i pro KGB, která na seznamu embarga byla – na rozdíl od Československa. Podobně se obchází technologické sankce i dnes.
Závěr
Operativní technika ukazuje totalitní moc z její nejvšednější a zároveň nejintimnější strany: nešlo jen o velké procesy a popravy, ale o trpělivé, každodenní pronikání do soukromí stovek tisíc lidí – nezákonné od první do poslední chvíle. Vědět, jak přesně to fungovalo, je nejlepší obrana proti pokušení považovat sledování za neškodné.
