Slovenský spisovatel a biolog Gustáv Murín strávil přes dvě desetiletí sběrem materiálů o slovenském organizovaném zločinu. Z toho úsilí vzniklo dvacet knih, jeden televizní seriál a v loňském roce také titul Od Havla po Pavla. Život lži, který skládá obraz dvou českých prezidentů z výpovědí téměř tří set svědků. Jeho výchozí teze je tvrdá: amnestie Václava Havla z ledna 1990 byla křestním otcem slovenské i české polistopadové mafie. Rozhovor se Murín opírá o vlastní metodu „mediálního zrcadla“ — vědeckého sběru veřejně dostupných zdrojů — a o osobní zkušenost z 80. let, kdy Havla zažil v jednom pražském baru jako muže, k němuž se i číšník bál přiblížit.
Od biologie k mafii: jak se vědec stal kronikářem zločinu
Cesta k literatuře vedla přes biologii, a to z nouze. Rodiče byli vyškrtnuti ze strany, žurnalistika tím pádem nepřicházela v úvahu, a otec novinářské kolegyně poradil mladému zájemci o psaní praktickou věc: každý novinář se musí specializovat — jděte na biologii. Murín zakotvil v Ústavu buněčné biologie Univerzity Komenského u reparace DNA a problematiky životního prostředí a vědeckou kariéru dotáhl až do důchodu. Souběžně psal: knihu esejí Náhradní konec světa, oceněnou prózu A stanete se bohy, dramata. V 80. letech zakládal Klub mladých dramatiků i Kruh mladých autorů a v 90. letech vedl třikrát slovenské PEN centrum — podle vlastních slov rekordman, protože literární scéna je zoologická zahrada nabitá egem, kterou nikdo dvakrát nevydrží.
Téma mafie ho našlo samo. V roce 1995 se vrátil z prestižního tříměsíčního literárního stipendia ve Spojených státech, kde ho zhnusila všudypřítomnost televizního a filmového násilí, a vstoupil rovnou do první mafiánské války na Slovensku. Každý třetí den vražda, každý pátek nový týdeník s nově popsaným zúčtováním. Bylo zřejmé, že nastupuje dějinná etapa, kterou je třeba zaznamenat — ale jinak než tradiční česká investigativa Jaroslava Kmenty nebo Josefa Klímy, kteří píší z vlastní účasti na pátrání. Murín se rozhodl pro vědeckou metodu: sbírat všechny veřejně dostupné materiály, výstřižky a svědectví, archivovat je po léta a teprve potom z nich složit mozaiku.
Vědecká metoda na mafii: „Mediální zrcadlo doby“
Od roku 1995 do roku 2008 vznikla mafii věnovaná pyramida materiálu, ze které vzešla nejprve Mafia v Bratislavě a posléze řada dalších titulů. Dohromady jich napočítal dvacet. Klíčová věta, kterou Murín postavil hned na první stranu prvního bestselleru, zněla: „Tady se nedozvíte nic nového.“ Není to skromnost, ale obranná pojistka před soudními spory: v knihách se netvrdí, že se to či ono stalo — tvrdí se, že tak se o tom psalo. Kniha jako mediální zrcadlo doby, ne jako primární zdroj faktu. Skládačka složená z výpovědí, článků, studií, ke kterým autor přidává jen rámec.
Princip metody Murín drží i u svědectví. Mafiánům, kteří mu sami nabízeli rozhovory, odpovídal jednotně: pokud chcete něco říct, zveřejněte to, podepište to a já vás odcituji. Aktivní vyhledávání respondentů a osobní schůzky odmítá, protože narušují nezávislost zdrojů. Stejné pravidlo aplikuje i v knize o Havlovi a Pavlovi — titul vznikl ze vzpomínek zhruba 297 pamětníků, kteří byli prezidentovi blízko, z dalších 35 knih a 340 článků a studií. Ohlas přitom má jeden vedlejší efekt, který autor pokládá za hlavní výhru: psaly mu maminky, jejichž synové do té doby žádnou knihu nevzali do ruky a u svazku o mafii vydrželi až do konce.
U první knihy ho vydavatel ještě varoval, ať si dává pozor na jistého Borise Kollára. U druhé už mu nikdo nediskutoval do rukopisu, a tak se v něm objevili i lidé jako zakladatel TV Markíza Pavel Rusko nebo Kočner. Murín se prý zhrozil sám sebe, když si dílo přečetl po vydání — už ho nikdo nelimitoval. Politici však podle jednoho oslovovaného novináře mají velmi hrubou kůži, a tak ani z této strany žádné námitky ani žaloby nepřišly.
Amnestie z ledna 1990: kmotr slovenské i české mafie
Když Murín psal o slovenské mafii, nemohl podle vlastních slov vynechat Václava Havla — ten je v jeho vyprávění kmotrem slovenské i české mafie. Není to slovní hříčka, ale doslovná teze opřená o lednovou amnestii roku 1990: tou byl po sametové revoluci propuštěn velký počet odsouzených, mezi nimi i lidé, kteří se vzápětí stali jádrem polistopadového organizovaného zločinu. Šok byl podle Murína tak velký, že tehdejší československá vláda poslala do ulic vojáky se samopaly — pro něj nezapomenutelný obraz toho, co se v zemi rozjelo.
Murín mluví o „virusu zla“, který amnestie naočkovala do organismu oslabeného revolucí. Část propuštěných okamžitě skončila zpátky na trestné cestě: Slovenská národní rada podle něj do dvou až tří týdnů sestavila přehled o tom, jak masivně stoupla kriminalita. Cituje konkrétní případ z Levic, kde propuštění vězni vystříleli celou rodinu. To je podle jeho čtení skutečný první krok prezidenta Havla coby absurdního dramatika v praxi — brutální vstup do nově nastolené demokracie. Moderátorka přitom upřesňuje, že amnestií propuštěných bylo dohromady přibližně 12 600 odsouzených; Murín s číslem nepolemizuje, jen znovu zdůrazňuje rozsah dopadu.
Tato kapitola otevírá širší knihu o stavu polistopadové demokracie. Před titulem o obou prezidentech vyšla Murínovi Demolace naší demokracie, kde Havel figuruje jako první kapitola a kniha končí klanem Šimečkovců, jehož členy autor zná osobně. Ambice je stejná — nevykládat, ale doložit. Předložit čtenáři dostupná fakta na jedno místo, dát je do souvislosti a nechat ho, ať si udělá vlastní úsudek. V Od Havla po Pavla shrnuje materiál pokrývající třicet let, včetně věcí, které sice opakovaně zazněly veřejně, ale dosud nebyly poskládány do jedné řady.
Setkání s Havlem v roce 1988: muž, kterému i číšník odmítl nalít
Vedle politické analýzy nabízí kniha i osobní zkušenost. V dubnu 1988 byl Murín na vědecké stáži v Praze a slavil narozeniny. Skupina kolem redaktorky Jany Hamanové se rozhodla začít na kultuře: premiéra Přemysla Ruta v Železničářském klubu na Engelsově náměstí, kde bylo natolik plno, že seděli na stolech u zdi. Ze svého místa Murín viděl, že v hledišti je i Václav Havel s manželkou. Po představení se publikum vyhrnulo ven, ale ohlášená oslava v sousedním baru nikoho nepřitáhla — sál zůstal prázdný a Murín v něm seděl úplně sám.
Za chvíli dorazil Havel s manželkou. Murín se k němu otočil, vysvětlil, že má narozeniny, a poprosil, jestli si s ním smí připít. Souhlas přišel, ovšem následoval problém s číšníkem: schovával se pod pultem a obával se ukázat se na světle s lahví v ruce, kdyby ji nesl k Havlovu stolu. Když se nakonec nikdo nedostavil, Havel poznamenal, že se nedá nic dělat, a oba s manželkou odešli. V tu chvíli se sál začal plnit hosty. Pro Murína je to symbolický obraz roku 1988: i obklopen sympatizanty mohl člověk uprostřed davu zůstat zcela sám — stačilo, že na hostiteli ulpívala nálepka, kterou si nikdo netroufl převzít. Z této epizody odvozuje, že Havel si také musel projít určitým martyriem, i když měl současně mimořádné zázemí prostřednictvím PEN klubu a financování, díky kterému si jako jediný v Praze pořídil první Mercedes.
Případ Jana Budaje: jak Hradčany odrovnaly nepohodlného Slováka
Murín tvrdí, že Václav Havel se v zásadních personálních rozhodnutích opakovaně mýlil. Jako příklad uvádí Jana Budaje — člověka, kterého znal osobně z 80. let a s nímž vedl podle vlastních slov řadu fantastických debat. Budaj podle Murínova čtení udělal jednu jedinou chybu: na jakési recepci se zmínil, že téma samostatného Slovenska možná v budoucnu přijde — nic víc, nehnul prstem. Na Hradčanech však následovala obrovská alergická reakce a rozhodnutí Budaje odstavit.
Murín jmenuje okruh lidí, kteří k tomu byli použiti — Zajíce, Jána Langoše, Flamíka, Butera — a uvádí, že je všechny osobně znal. Sám prý šel jinou cestou. Označení Budaje za agenta StB pokládá za čistou lež a vysvětluje, proč: Budaj byl chycen na hranicích, postaven před volbu — soud a vězení, nebo podpis závazku ke spolupráci — a podpis nikdy nenaplnil. StB ho asi rok držela jako kandidáta tajné spolupráce, pak přišla kontrola z Prahy, vyhodnotila celý spis jako podvod a Budaje přesunula do evidence nepřátel. Když si ho ovšem část slovenského revolučního okruhu potřebovala podle Havlova přání po roce 1990 odstavit, posloužila k tomu právě tato dávno zneplatněná nálepka. Murín se k Budajovi dodnes vrací, kdykoli se do něj někdo opírá touto cestou, ačkoli o jeho dalších politických krocích nemá iluze.
Proč je kniha o českých prezidentech psaná česky
Kniha Od Havla po Pavla vyšla ve slovenském nakladatelství, ale je psána česky — a v Česku to vyvolalo větší rozruch než na Slovensku. Murín vysvětluje, proč: drtivá většina textu jsou citace, asi 90 % respondentů tvoří osobnosti z Čech, často bývalí chartisté. Překládat to do slovenštiny by znamenalo obětovat autenticitu — vědec si nemůže dovolit nepřesnost ve znění citátu. Pokud je kniha v češtině, nemá smysl, aby spojováky mezi citacemi byly v jiném jazyce.
Linka má i jazykově-kulturní pozadí. Slovenský vydavatel běžně prodá třetinu nákladu české knihy, opačným směrem to nefunguje — slovenské tituly se v Česku prodávají hůř. Důvodem je podle Murína historicky vyšší překladová produkce v Češtině; české vydávání nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze je toho příkladem, slovenský překlad neexistuje. Lidé, kteří se zajímali o světovou literaturu, byli na Slovensku desítky let zvyklí číst česky — a generace 50+ to dělá dosud bez problému.
Závěr
Murínovo čtení Havlovy éry je pro velkou část české veřejnosti nepřijatelně tvrdé, na druhou stranu se opírá nikoli o jednu emocionální tezi, ale o metodicky budovaný archiv stovek pamětnických výpovědí a článků. Ústřední tvrzení — že lednová amnestie roku 1990 položila základy slovenské i české mafie 90. let — je v jeho podání spíš dokumentačně podloženou kapitolou než provokativní zkratkou. Jak sám říká, knihy vědomě nepředkládají závěry; rozhodnutí, co si o nich myslet, nechávají na čtenáři.
