Co se stane s člověkem, který ve válečném chaosu dostane povolení zabíjet — a po jejím konci se vrátí zpět do civilizovaného světa jako by se nic nestalo? A co ho čeká, pokud se nestane? Tyto otázky stojí v srdci románu Tisíc očí Ivana Fíly, který trvalo dva a půl roku napsat a skoro rok rešeršovat. Fíla, spisovatel, filmový režisér a scénárista, se pro jeho psaní uzavřel na konec světa — do odlehlého lékařského domu psychiatrické léčebny v Bílé vodě — a tam se vrstvu po vrstvě propracovával k temnému jádru tématu: vina, trest a odpuštění.
Stanislavský přístup k psaní: vcítit se do vraha
Při psaní Tisíce očí Fíla vědomě pracoval metodou, které se sám říká „stanislavské psaní" — skutečné vžití se do každé postavy, i do těch, jejichž jednání je nepřijatelné. Do románu vstupuje jako postava mimo jiné luxusní prostitutka alias Hilde, bývalý soudce a spisovatel Roman Hejduk a nacistický masový vrah, který se posléze stane geniálním malířem. Fíla při přípravě studoval biografie lidí, kteří před válkou vedli počestné životy, a pak dostali rozkaz a povolení zabíjet beztrestně. Zkoumal, co z takového člověka zbyde, když se válka skončí a svět se znovu stane normálním.
Pro pochopení těchto charakterů navštívil i město Münster, kde jsou zdokumentovány příběhy lidí, kteří se stali masovými vrahy. O těchto případech v románu přímo není zmínka — šlo o rešerše pro budování postav, ne o přímé předlohy. Důležité bylo pochopit i jejich rodiče a prarodiče, aby bylo možné vklínit psychologicky věrohodné rysy do fiktivních figur.
Bílá voda: místo, kde se román stal tím, čím je
Téměř celý román vznikl v lékařském domě psychiatrické léčebny v Bílé vodě v Jeseníkách — ne přímo na zámku nemocnice, ale v domě dole v údolí. Fíla tam měl zpočátku volný přístup k pacientům, pozoroval jejich osudy a povídal si s nimi. Psychická izolace toho místa — civilizace daleko, ticho, uzavřenost — způsobila, že myšlenky plynuly jinak než kdekoliv jinde. Každý den psal, rešeršoval, odjížděl na rešerše do zahraničí a vracel se zpět. Vrstvy přibývaly — deset, patnáct, dvacet — a s každou z nich postavy houstly.
Při poslechu audioknihy si Fíla klade otázku: jak jsem na tohle přišel? Od koho to přišlo? Říká, že se při psaní ocitl v jakémsi tranzu, kdy dokázal popisovat postavy způsobem, který by jinde nenašel. Bílá voda tomu dala to, co jiné místo dát nedokáže — bez ní by to byl úplně jiný román.
Tisíc očí: román o vině, trestu a odpuštění
Ústřední postavou románu je nacistický masový vrah a zároveň geniální malíř, který přežívá pod falešnou identitou až do vysokého věku, aniž by ho kdokoliv odhalil. V koncentračním táboře zabil přes 500 lidí, některé donutil k sebevraždě. Měl fotografickou paměť — a svědomí si se sebou nesl tak, že začal malovat tváře svých obětí přesně v okamžiku, kdy je viděl v beznadějné situaci. Byl chráněn tehdejší STB, takže ani justice se k němu nedostala.
Fíla se při psaní propracovával k otázce, již si kladl měsíce: lze masovému vrahovi odpustit? Nejde o otázku, na níž román nabízí jednoznačnou odpověď — každý čtenář si ji musí najít sám. Fíla ji konzultoval i osobně — strávil celé odpoledne s farářem ve Velkých Losinách a povídali si o trestu a vině. Farář mu vyprávěl příběh muže, který se v osmdesátých letech jako mladistvý dopustil vražd a byl odsouzen na deset let. Po propuštění rodina odešla do Velkých Losin, protože v původním bydlišti nemohli žít. Muž přišel na faru, hledal odpuštění, a nakonec podle faráře vymaloval celý kostel. Fíla tehdy stál tváří v tvář otázce: dokázal bych sám odpustit, kdyby šlo o moje blízké?
Závěr, ke kterému Fíla dospěl a který prolíná celý román: největším trestem není smrt. Kdyby fiktivní antihrdina spáchal sebevraždu — bylo by to vysvobození. Kdyby byl v padesátých letech odhalen a oběšen — bylo by to taky vysvobození. Ale prožít život až do 96 let se svědomím, které nese každou tvář každé oběti — to je hrůza. Prožitý život se svědomím je nejvyšší trest.
Dějiny jako zrcadlo: proč nepsat o aktuální politice
Tisíc očí pokrývá osmdesát let dějin — od prvopočátků fašismu přes válku, komunismus až po polistopadovou dobu. Vedle fiktivních postav vstupují do románu i historické osobnosti: Hitler, Stalin, Beneš, Masaryk, Zápotocký, Havel. Fíla jako vypravěč — ne jako nositel pravdy — se záměrně vyhýbá ideologickým interpretacím. Chce se dostat hlouběji než literatura faktu: k hloubkové pravdě o tom, proč se lidstvo dostávalo tam, kam se dostávalo. Jak se mohlo stát, že Hitler přišel k moci legálně? Jak mohlo dojít k holokaustu?
Místo komentování aktuálních politických zpráv nabízí Fíla modelové situace z dějin. Lidský charakter se nemění — hrdinové, padouši, vrazi, udavači, spolupracovníci tajných služeb. Žádný román to nezmění. Ale pochopením minulosti lze porozumět přítomnosti — bez hysterie a bez unáhlených soudů uličního výboru sociálních sítí.
Zázrak, psychika a příští román
Souběžně s filozofií trestu a svědomí Fíla vyprávěl o motivu, který ho dlouhodobě zaměstnává: o tom, jak silná může být lidská vůle a víra ve vztahu ke zdraví a životu. Jako ateista odjel kdysi natáčet film o Lourdes — původně s úmyslem poukazovat na komerci a naivitu. Skončilo to jinak. Poznal dva lidi, jejichž uzdravení bylo katolickou církví uznáno za zázrak: muž žil v klášteře ve Švýcarsku, žena v Lourdech. Oba dostali ve 29 letech diagnózu roztroušené sklerózy v posledním stadiu. Oba přežili a zemřeli ve vysokém věku — muž v 89, žena v 87 letech. Fíla říká, že nemoci jsou z devadesáti procent způsobeny psychikou, a tato zkušenost mu tento pohled potvrdila.
Příští román, který zraje v hlavě, bude pravděpodobně o starším příteli, matematikovi z Malé Strany, který prodal byt naproti Senátu a přestěhoval se na předměstí Teplic. S matematickou přesností si vypočítal, na kolik let mu zbývající peníze vystačí — a vyšlo mu to na 84 let. Fíla vidí v tomto příběhu přesně to, co ho na psaní přitahuje: schopnost otočit perspektivu a nabít čtenáře optimismem tam, kde by jinak vládl strach ze stáří a ztráty.
Závěr: prožitý život se svědomím
Román Tisíc očí není jen historická próza — je to pokus pochopit, jak se z normálního člověka stane vrah, jak zůstane člověkem ten, kdo přežil nelidské podmínky jako oběť, a zda lze najít cestu k odpuštění bez toho, aby se tím zlehčilo, co se stalo. Fíla říká, že odpovědi nenabízí — nabízí situace. A každý si musí odpovědět sám. Největším trestem není smrt. Je to prožitý život se svědomím.
