Ivan Fíla — romanopisec, filmový režisér a fotograf, narozený v Praze roku 1956 — strávil přes čtyři desetiletí v zahraničí. V druhém dílu rozhovoru pro Rádio Universum vysvětluje, co emigrace znamená pro člověka, jehož řemeslem je jazyk: nikoli dočasný exil, ale celoživotní pozice pozorovatele. Toho, kdo nikdy úplně nesplyne s novou kulturou — a po návratu už ani s tou starou.
Útěk přes zelenou hranici
V Československu normalizačního Fíla nesměl studovat film — přijímací komisi na FAMU vedl Otakar Vávra a na otázku o zpracování roku 1968 ve filmovém umění bylo jasné, že přijetí nepřipadá v úvahu. Kádrový posudek měl po té, co ve svých osmnácti letech vykázal z bytu volební komisi, natrvalo špatný. Rok pracoval na Barrandově jako asistent režie u Zbyňka Brynycha a Jana Šmída, a když se přiblížil povolávací rozkaz na vojnu na Slovensku, rozhodl se odejít.
Zájezd s CKM do Jugoslávie posloužil jako krytí. Poslední den dovolené přešel zelenou hranici — s těžkým batohem na zádech a dvanácti kilometry před sebou. Paradoxně ho nechali projít jugoslávští pohraničníci; zastavit ho chtěli Italové. Díky atletické kondici z fotbalu za Duklu Praha a Bohemians se jim vyhnul, nastoupil v Terstu na vlak — místo do Milána zamířil do Švýcarska — a přes Paříž a Amsterdam skončil na frankfurtském nádraží. Tam si koupil emigrantské noviny, které ho dovedly do katolické ubytovny Colpinghaus, kde bydleli další Češi. Tak začaly jeho první roky v Německu.
Obživa přicházela ze všeho: myč nádobí, číšník, noční vrátný v hotelu. Studu za manuální práci nebylo. V Kolíně — karnavalovém městě — si přivydělával focením párů na večírcích v sálech plných stovek hostů: snímek se za chvíli vyvolal a prodával za osm marek. Za dva roky od útěku se dostal na filmovou školu v Kolíně nad Rýnem. Psal básně, povídky, posléze scénáře — nástroj vždy po ruce, materiál v hlavě.
Cizinec navždy — limity jazyka a kultury
Emigrace idealizujeme, říká Fíla. Ekonomický migrant pracuje v cizí zemi a jazykový deficit ho v profesním životě tolik nebolí. Jiné to je, když slovo je živobytí i láska zároveň. Němčinu Fíla ovládl natolik, že v ní napsal scénáře, povídky i první překlady svého románu — a přesto narážel na strop. Nejbolestněji to pocítil v Americe, kde pracoval pro Spielbergovo studio DreamWorks na projektu The Betty Schimmel Story: angličtina fungovala na běžné úrovni, na psaní s ambicí ji ovládat takto nestačila. Z toho pramenily skutečné deprese.
Podstata emigrace pro člověka, který žije z jazyka, tkví v tom, že zůstáváš pozorovatelem. Nikdy nezapadneš do kulturního kruhu. Jsi stále někdo, kdo přišel odjinud — s jinými kořeny, jiným jazykem dětství, jinou poetikou. Fíla v tom nachází paralelu s osudy Oty Pavla nebo Pavla Juráčka, pro nějž byl pobyt v Německu velmi nešťastný. Jazyk tě definuje; i když ho ovládáš perfektně, mateřština zůstává místem, kam se vracíš — ve snu, v emocích, v hádce, kdy vytasíš jediné české slovo a diskuze se zastaví.
Překlad mezi němčinou a češtinou není mechanický. Fíla to dokládá na drobném příkladu: „malinkaté zeleňoučké kulaťoučké jablíčko" — zkuste to převést. Němčina má svou expresivitu, ale česká zdrobnělina nese vůni, rytmus i kulturní paměť, které v jiném jazyce jednoduše nemají ekvivalent. Přeložit román tedy znamená napsat ho podruhé v jiné mentalitě; výsledek není horší, ale jiný — bez té původní údernosti. Po návratu do Prahy v roce 1990 natočil dokumentární film Kroky v labyrintu věnovaný právě tomuto tématu: zůstat, nebo odejít.
Román Tisíc očí a umění naslouchat cizím osudům
Zatím poslední román Tisíc očí se podle čtenářské ankety stal Knihou roku. Inspirace pro něj nepřišla u psacího stolu, ale při rešerších pro jesenickou foto-esejistickou knihu Jeseníky — čas, pohyblivý obraz věčnosti. Ve Velkých Losinách Fíla potkal ženu, které v rozhovoru říká Hilde. Chodila každý den po stejné cestě, zpočátku si ho nevšímala. On ji oslovil — a to znovu a znovu, s vytrvalostí, která je na hranici impertinence, ale kterou v sobě vědomě pěstuje od hollywoodských let: nemít zábrany. Postupně se otevírala, až ho dovedla před lázeňský pavilon, tehdy za války zvaný Testal, a řekla: „Tady jsem se roku 1944 narodila." Za tím jedním větami se skrýval dramatický, tragický životní příběh, který nakonec vytvořil páteř románu.
Fíla popisuje svůj přístup k lidem jako kombinaci zdánlivě protichůdných vlastností: je introvert, rád chodí po horách sám, ale kdykoli se naskytne příležitost, dá se do řeči. Nezajímá ho senzace, ale psychologická hloubka: proto ho zaujme zpráva o pražském jáhnovi, který kdysi zabil manželku i milence, odseděl si dvanáct let a nyní pomáhá lidem — ne jako kuriozita, ale jako sonda do toho, jak se člověk změní. Stejný motiv prochází Tisíci očima: antihrdinský protagonista, masový vrah, jenž se stane světoznámým malířem.
Bez fotoesejistických knih — poznávání konkrétních lidí, naslouchání jejich příběhům — by romány nevznikly, říká Fíla. Jsou školou charakteru, kterou si nelze vymyslet. A je to i škola řemesla: vědět, jak vstoupit do důvěry cizího člověka, jak poznat, kdy se otevírá, kdy mlčet. Tato dovednost se pak přenáší do práce s herci — na letní herecký workshop se chystá s vědomím, že i tam je klíčem psychologická citlivost, ne instrukce.
Shrnutí: emigrace jako způsob vidění
Fílův rozhovor tvoří konzistentní oblouk: od útěku přes jugoslávskou hranici v roce 1977 až po psaní románu ve dvou jazycích a naslouchání příběhům cizích lidí v jesenických lázních. Emigrace ho nezbavila kořenů ani domova — ale naučila ho dívat se na obě kultury zvenku. Tato pozice pozorovatele, nikdy plně nezačleněného, se stala jeho tvůrčím kapitálem. Romanopisec, který nikde úplně nepatří, vidí to, co ostatní přehlíží — a přesně to dělá jeho prózu čitelnou pro každého, ať čte intelektuál nebo člověk, který jinak knihy neotvírá.
