Hloupost nenosí uniformu a podle oblečení ani podle tváře se nepozná. Na ulici vypadá každý jako normální člověk, teprve v hospodě, když se s ním dáte do řeči, je jasné, s kým máte tu čest. Cestovatel, spisovatel a dlouholetý bloger Ladislav Větvička, autor více než dvaceti knih, mluví s lidmi od Užhorodu po Kavkaz, na Ukrajině byl jen letos čtyřikrát a čte desítky zahraničních zdrojů. Rozhovor ale podle něj nic nenahradí. V rozhovoru se dostal od Švejka přes větrné elektrárny a chat control až k otázce, kdo by vlastně měl mít právo volit.
S tím, kdo diskusi rozbíjí, se diskutovat nedá
Moderátorka se přiznává, že lidi, kteří ji urážejí na sociálních sítích, nevyhazuje, i když negativní komentáře dokážou diskusi obrátit. Větvička má jasno: „Dialog s debilem neexistuje.“ Kdo nikdy nedá najevo, že o věci přemýšlí a že je ochoten změnit názor, s tím se diskutovat nedá.
Opačný úhel pohledu je přitom v pořádku. Když někdo v dané zemi nebyl a smýšlí o ní jinak, bývá taková diskuse přínosná. Jakmile ale přijde někdo, kdo začne napadat ostatní účastníky a rozbíjet debatu, „tady nepatří žádná demokracie“. Takové lidi kdysi z diskusí vyhazoval, dnes už to podle něj potřeba není – není jich mnoho, jen mají různé účty.
Přirovnání nabízí z hospody: když baníkovec přijde do sparťanské hospody, sedne si ke sparťanskému stolu a začne vykládat, že sparťani jsou idioti, bude okamžitě vyhozen. Za první republiky měl každý stůl své – zemědělci, obuvníci, místní inteligence se starostou, kostelníkem a učiteli – a fungovalo to. Dnes si lidé myslí, že mohou přijít do cizí diskuse pod cizí příspěvek a nadávat ostatním. „To nejde prostě.“
Proruský, proukrajinský, nebo prostě cestovatel
Řada Větvičkových předpovědí, ať už o covidové době, nebo o válce na Ukrajině, se naplnila. Nálepkám to nezabránilo. Pocit osobního zmaru z toho ale nemá. Dezinformátorem ho podle vlastních slov nikdo nenazval, spíš se objeví někdo, kdo ho po návratu ze severního Kavkazu a fotkách z Dagestánu, Čečenska nebo Soči označí za proruského.
Proč by měl být proruský, nebo naopak proukrajinský, když byl letos čtyřikrát na Ukrajině a píše o tom, co se mu tam líbí i nelíbí? Kdo jede do Polska, ukáže dvacet fotek a popíše své zkušenosti, toho přece nikdo za polsky smýšlejícího nemá. Píše o tom, co by chtěl mít i v Česku – třeba fungující dálnice bez dálničních známek – a o tom, co by tu mít nechtěl. Pokud ho někdo považuje za dezinformátora, ať napíše, v čem konkrétně. Že se jeho texty liší od zpráv České televize, tomu rozumí.
Švejk jako návod, jak přežít nesmyslný systém
Moderátorka připomíná, že česká literatura má světový unikát – oslavu deklarovaného blbství jako způsobu, jak přežít okolní svět. Není Větvička tak trochu novodobý Švejk, který věci popisuje reálně, ale dovádí je ad absurdum? Sám s „blbstvím“ nesouhlasí. Hašek podle něj ve Švejkovi popsal hlavně sám sebe a systém, jak vzdorovat nesmyslné době a nesmyslnému systému, který jinak zvládnout nejde.
Když přijde povolávací rozkaz, nenadělá člověk nic – ať je to v Užhorodě, nebo v Praze. Ilustruje to na Hlučínsku, kterému se říká Prajsko: když přišel rozkaz do wehrmachtu, šel člověk, skončil u Stalingradu, bojoval proti klukům, proti kterým nic neměl, padl do zajetí a z ruského lágru si ho vyreklamoval Ludvík Svoboda do československé armády. Vrátil se na to samé Hlučínsko s úplně jinou armádou a střílel po německých klucích, kteří za nic nemohli. „Prostě jenom dostali povolávací rozkaz.“
Haškovými stopami šel Větvička cíleně. Navštívil Bugulmu v Tatarstánu, kde Hašek dělal velitele města a kde má dnes muzeum, i Királyhidu, dějiště scény, v níž saper Vodička nadává na Maďary a Švejk namítá, že žádný Maďar nemůže za to, že je Maďar. Tím si podle Větvičky Hašek získal srdce Maďarů, kteří ho dodnes rádi čtou. Švejkovský způsob boje s režimem je podle něj jediný možný ve chvíli, kdy člověk nemá jinou volbu. Alternativou je jen odmítnout narukovat a jít do kriminálu.
Kritika každé vlády, i té současné
Větvička tvrdě kritizoval minulou vládu, ale nešetří ani tu současnou. Rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož musí vláda vzít na summit NATO do Ankary prezidenta Pavla, glosoval po svém: jeden komunista ve vedení Ústavního soudu přikázal druhému komunistovi, premiérovi, aby s sebou vzal třetího komunistu, prezidenta. Moderátorka se ptá, jestli se nebojí, že si nekryje záda.
Nebojí. Na blogu nadával Paroubkovi, Topolánkovi i Sobotkovi. Kdo se dostane k moci, ten podle něj rychle dostane klapky na oči a začne dělat chyby. Politikům by rád nastavil zrcadlo, „ale oni to nečtou“. I v současné vládě má lidi, se kterými chodil a chodí na pivo, a jejich chyby vidí také – často nedokážou prosadit věci tak rychle, jak si představovali.
Co výrazného tedy Babišova vláda za téměř rok udělala? Zrušila financování několika neziskovek, což je podle Větvičky krok správným směrem. Jenže stačí to? Vrátila už peníze důchodcům? Začala dostavovat dálnici do Vídně? „Není tam nic, co by člověk řekl a pochválil.“ Kritizuje proto, co dělají, i co nedělají.
Větrné elektrárny jako zločin na krajině
Vytýkal vládě také, že úplně nezastavila výstavbu větrných elektráren a že Česko podpořilo takzvaný chat control. Moderátorka se ptá, jestli kritika nesklouzává k okopávání kotníků, jako v anekdotě o Irovi, kterého moře vyplaví na břeh a jeho první otázka zní, jestli tu mají vládu – protože pokud ano, je proti.
Větvička by byl rád pozitivnější, jenže větrníky považuje za „zločin na národu“. Stačí přeletět Vídeň a vidět desítky a stovky vrtulí, které ničí přírodu. Z každé lopatky se podle něj ročně uvolní půl kilogramu až čtyři kilogramy kompozitu a toxických látek, které se nesou kilometry daleko a poškozují půdu i spodní vody. Infrazvuk podle něj ničí psychiku lidí v okolí. Na konci životnosti, zhruba po dvaceti letech, se elektrárna nedá jednoduše rozebrat a spálit – železobeton zůstane v zemi a lopatky se pohřbívají. Moderátorka dodává, že to navíc nedává smysl energeticky, ekonomicky, a už vůbec ne ekologicky.
Covid, omluva premiéra a návrat ministra
Dnes, po pěti letech, jsme podle Větvičky chytřejší a víme, jaké příšerné věci se v covidové době staly. Statistiky podle něj stále ukazují vysokou nadúmrtnost oproti době před očkováním. Když se pan premiér omluvil, že poslouchal špatné rádce, proč si do vlády zase vzal ministra zdravotnictví, kterého měl pět let uklizeného v Helsinkách?
Vysvětlení hledá u Machiavelliho: na každého podřízeného musí mít člověk něco, a pak je velmi snadno ovladatelný. Ministr Vojtěch podle něj připravuje podobné věci jako tehdy – celou očkovací agendu, se kterou přišli před pěti šesti lety, a pokračují dál.
Chat control a e-mail, který si někdo přečetl
Chat control má podle moderátorky umožnit digitálním platformám plošně a bez soudního příkazu skenovat veškerou komunikaci uživatelů včetně textů. Kritici po celé Evropě ho nazývají šmírovací výjimkou a česká vláda ho podpořila.
Větvička k tomu přidává vlastní zkušenost. Zhruba před měsícem mu přišla e-mailem žádost o rozhovor z jednoho východního státu, který nechce jmenovat. Rád mluví s kýmkoli – když napíšou Židé, mluví s Židy, když Palestinci, mluví s Palestinci, jen upozorňuje, že jeho názory jsou nestandardní. Do deseti minut po odeslání odpovědi z účtu na Centrum.cz mu přišlo oznámení, že jeho e-mail byl vyhodnocen jako bezpečnostní riziko. Pokud chce, aby odešel, musí kliknout na tlačítko, a tím souhlasit, že si zprávu přečtou a vyhodnotí. „Takže oni si přečetli můj mail, vyhodnotili ho jako bezpečnostní riziko a ptají se mě, jestli já souhlasím s tím, že si ho mohli přečíst.“ Tentýž e-mail pak odeslal z Gmailu a prošel bez problémů.
Podle Větvičky Centrum.cz cenzuruje a blokuje komunikaci už dnes a bude to horší, protože se tomu nikdo nepostaví a devadesáti procentům lidí je to jedno. Argument, že nemají co skrývat, neuznává: i ten, kdo nic neskrývá, má smích, smutek a soukromé věci, které nepotřebuje sdílet s cizím člověkem u poskytovatele e-mailu.
Kdo by měl mít právo volit
Moderátorka cituje návrh investora Václava Dejčmara: stejně jako jsou z voleb vyloučeni lidé do osmnácti let, neměli by volit ani lidé v posledních osmnácti letech života, počítáno od naděje dožití – u mužů 77,5 roku, u žen 83,2 roku. Muži by tak přišli o hlas zhruba v šedesáti, ženy lehce po pětašedesáti.
Větvička by podle svých slov nejdřív zakázal volit hlupákům, a autor návrhu by tak zákaz dostal mezi prvními. Mladí do osmnácti nevolí, protože jim chybějí životní zkušenosti; on sám by byl pro volební právo od 21 let jako za první republiky, rozhodně ne od patnácti nebo šestnácti. Kdyby hlupáci volit nemohli, bylo by to podle něj zajímavé, jen neví, jak to měřit – a kdo by pak vlastně seděl v parlamentu. Hlava státu se navíc podle něj vymlouvá na mladickou nerozvážnost u kroků, které udělala ve třiadvaceti letech.
Představit si dokáže jiné omezení: volit a být volen by měl ten, kdo platí daně nebo pobírá důchod, tedy kdo už si tu něco odpracoval. Na námitku moderátorky, že na důchod oba nejspíš nedosáhnou a volit by tak nemohli, odpovídá s nadhledem: nebudou chodit k volbám a budou mít o hodinu času ročně víc.
Proč nejít do politiky
Nabídky vstoupit do politiky, i té komunální, dostal mnohokrát a z různých stran. Odmítá je. Člověk je buď bloger a spisovatel, nebo politik, obojí najednou nejde. Kdo se přikloní k jakékoli straně, tomu už nic nebude jako dřív. Politiku zná zblízka od mnoha známých a ví, že kdo ji chce dělat dobře, musí jí dát „121 procent včetně DPH“ a na nic jiného mu nezbude čas. Hlavně by pak nemohl kritizovat druhou stranu, protože by mu hned připomněli, za koho kandiduje. Takhle má výhodu: může kritizovat úplně všechny.
Domov je tam, kde se člověk cítí mezi svými
Pohled na domov z cest není veselý, a přesto se Větvička vždy vrací do Ostravy-Poruby. Proč? „No to je jednoduché, bo tu jsem doma.“ Spousta míst je hezčích – mají moře, hory, výborné víno a jídlo –, ale po několika týdnech se tam člověk necítí mezi svými. Lidé mají jiné zkušenosti a jinou historii.
Čím dál raději chodí do hospod, kde sedí úplně obyčejní lidé, kteří „nemají ani to IQ 107, jak má pan prezident“, ale normálně přemýšlejí a to, co říkají, má hlavu a patu. Takovou životní zkušenost mají podle něj jen u nás, možná trochu na Slovensku. Když u nás řeknete 21. srpna, každý ví, o co jde. V Rakousku je to datum úplně cizí.
Bez naděje, ale s nastaveným zrcadlem
Naději, že bude mít kam se vracet, Větvička nemá. Vidí, že se situace rok od roku zhoršuje. Z Bruselu přicházejí návrhy zákonů na letošní, příští i další rok a s nimi buzerace jakékoli aktivity. Jako příklad uvádí pravidla, podle nichž by měl odpovídat za to, do jaké obálky zabalí knihu, a hlásit to někomu v Bruselu. V Bruselu je to dávno schválené a má se to stát součástí českých zákonů, jen to tu nikdo neví. Pomůže to velkým e-shopům, které rozesílají zboží po celém světě, malé to ale zlikviduje. „Nebyl jsem nikdy optimista, nejsem optimista a obávám se, že to bude horší a horší.“
Závěr
Ladislav Větvička se na českou kotlinu dívá pesimisticky, přesto se do ní stále vrací, komentuje a nastavuje zrcadlo všem, kdo se chtějí dívat. Diskusi s lidmi, kteří jen rozbíjejí debatu, odmítá, kritizuje každou vládu bez ohledu na barvu a do politiky nevstoupí, aby mohl kritizovat všechny. Švejkovský vzdor pro něj není oslavou hlouposti, ale jedinou zbraní člověka, který proti nesmyslnému systému nemá jinou možnost.
