Pokud se lež stane normou, otevírá se brána pro jakékoli zlo. Touto tezí inspirovanou texty Karla Čapka a Antoina de Saint-Exupéryho začíná rozhovor o tom, zda je umění bezbranné proti lži a proč se kultura v dnešní době propadá do povrchnosti. Rozhovor zároveň otevírá širší pohled na Evropskou unii, plánovanou „velkou transformaci" světových elit a osobní zkušenost s vylučováním nesouhlasných hlasů z umělecké obce.
Kultura a umění: tehdy a dnes
Při srovnání postavení umění a kultury před rokem 1989 a dnes zaznívá teze, že tehdy stálo umění celospolečensky výš. Zrychlení doby, internet a lavinovité informační toky podle pohledu hosta vedou k tomu, že tradiční umělecké formy ztrácejí váhu, pozornost lidí se rozprostírá do širšího spektra a publikum má tendenci být povrchnější. Skutečné kultuře, která žije z hloubky, taková doba neprospívá.
Evropa není totéž co Evropská unie
Mezi Evropou a Evropskou unií podle rozhovoru vede ostrá dělicí čára. Evropa je historicky barevná mozaika národních států, jejichž síla je zdrojem síly celého kontinentu. Současné tendence Evropské unie směřují ke smývání národní identity a státní suverenity — výsledkem má být podle této perspektivy „jedna nudná šedivá zeď". Hodnotový postoj zaznívající v rozhovoru je jednoznačný: Evropská unie v dnešní podobě je instituce, která Evropu vede špatným směrem.
„Velký reset" a souprava izmů jednoho plánu
Eskalace „ukrajinismu", greenismu, genderismu a globalismu posledních pěti let není v rozhovoru prezentována jako náhoda, ale jako naplnění dlouhodobého plánu. Kořeny sahají desítky let zpět a jednotlivé části zapadají do sebe. Pojmenovanou referencí je kniha The Great Reset od Klause Schwaba, šéfa Světového ekonomického fóra v Davosu, i jeho dřívější vystoupení, kde podle citovaného svědectví otevřeně mluvil o depopulaci planety a o tom, jak k ní má dojít: pandemiemi a jejich „terapií", vyvolanými a uměle prodlužovanými válkami, likvidací střední třídy a samostatnosti států, asimilací cizích kultur do Západu.
Genderismus a relativizace pohlaví jsou v tomto čtení útokem na rodinu jako základní jednotku státu i kultury. Green Deal není podle této interpretace o záchraně planety, ale o omezení svobody pohybu — patnáctiminutová města jsou jeho logickým pokračováním. Cílem celku je „digitální koncentrák 21. století": depopulovaná planeta a zbytek populace v roli poslušných veslařů, zatímco bohatí ještě víc bohatnou a chudí ještě víc chudnou.
Lež jako norma a apatie veřejnosti
Většina lidí má informace na dosah — knihy, otevřené rozhovory, výroky komisařů — a přesto se chová, jako by je neslyšela. Důvody jsou v rozhovoru pojmenovány dva. Část lidí prostě nemá čas nebo chuť jít do hloubky, řídí se hlasitými titulky a věří, že to „někdo nějak zařídí". Druhá část narazí na realitu tak šílenou, že ji odmítne pustit k sobě se slovy „to přece není možné, to by žádná vláda neudělala". Důvěra v existenci nadřazené entity, která garantuje spravedlnost, je podle tohoto pohledu falešná, ale zoufale rozšířená.
Kdo lež pojmenuje, stává se „dezinformátorem" či třídním nepřítelem. Mechanismus je přitom starý: kdokoli se v něčem odlišoval, byl množstvím rozdrcen — největším zotročením není to, když člověk drtí stádo, ale když stádo drtí člověka.
Covid, „proputinovství" a černá listina v umělecké obci
Od podzimu 2020 se hodnotový postoj proti covidovým restrikcím promítl do otevřených výzev divadlům a divadelním institucím — včetně apelu, aby v den ročního výročí prvních uzávěr divadla navzdory omezením otevřela. Druhá výzva o rok později se týkala odmítání lidí bez vakcinačního certifikátu ke vstupu, a to z medicínského i právního hlediska. Většina divadel mlčela; kdo odpověděl, opakoval frázi o táhnutí za jeden provaz.
Důsledkem bylo zařazení na „černou listinu" v profesní bublině. Konkrétní zahraniční zakázka — choreografická spolupráce s národním baletem ve Finsku — byla zrušena s odůvodněním, že umělec je údajně „proruský" a jako oficiální státní scéna stojící „na správné straně" s ním nemohou spolupracovat. Žádný výrok podporující Vladimira Putina přitom nikdy nepadl; stačila výhrada vůči systému a kritika směřování domácí vlády, aby z toho mechanicky vyplynula nálepka „proputinovský". V tomto rámci se „dobro musí prosadit" — i za cenu absurdity, kterou jeden z účastníků této anekdoty komentoval slovy, že raději bude absurdní, ale upřímný.
Rebelové, jejichž poezii lze ztančit
Volba tří básnířů-rebelů z různých kultur — vlámského, ruského a českého — pro choreografické představení nebyla podle tohoto vyprávění postojem k politice. Šlo o postoj k autenticitě: lidé, kteří svou prací bojovali za prostor, v němž faleš nemá místo. Půl roku před premiérou padlo doporučení „drž hubu, jinak nedostaneš příležitost s nimi pracovat" — vyhozený generální ředitel domácího divadla skončil ze dne na den bez relevantního důvodu a kdo se za něj postavil, ohrozil vlastní kariéru. Tehdejší rozhodnutí postavit se proti nespravedlnosti dnes vypadá jako drobnost ve srovnání s tím, co přišlo po roce 2020 — ale zákon „odsud podsud" se nezměnil.
Co zůstává: hroudou nejen v nostalgii
Kosmopolitnost profese, v níž se tanečníci a choreografové stěhují po světě, nevylučuje vědomí kořenů. Vlasteneckým gestem je v rozhovoru spíš sebeuvědomění přes hudbu českých skladatelů — Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček — a přes spolupráce s domácími tvůrci. „Češství" zde není pýcha ani stud, ale prostá úcta k zemi a lidem, kteří za její identitu platili životem. Tato vrstva nabývá v rozhovoru důležitost teprve v posledních pěti letech — právě v reakci na unijní relativizaci pojmů jako národní identita a státní suverenita.
